Klíč

Les vypadal, jakoby byl zlatý. Paprsky večerního slunce se odrážely od listů na stromech i od těch, které ležely jako koberec na zemi.”Určitě mám rád podzim,” říkal si ten, který zvolna přicházel mezi stromy. “Je v něm vůně, světlo nebo prostě něco dávného. Nebo něco jiného, to je jedno. Asi bych to uměl zazpívat, kdybych věděl jak.” Opřel se o šedý kmen a zasněně se usmál. Zlatý list mu tiše dopadl k nohám. Zvedl ho, pohlédl na něj a pomalu dal do kapsy. Přitom nahmatal klíč. Škoda, že zapomněl, jak k tomu klíči přišel. Asi ho někde našel, nebo dostal. “Nejspíš to bylo ve čtvrtek, protože ve čtvrtek se může stát cokoli,” pomyslel si. Rozhlédl se a vydal se směrem ke skále, která se zvedala nad koruny stromů. Vylezl nahoru a posadil se. Dole pod ním šuměly stromy jako poklidné moře v odlescích zapadajícího slunce. Za jeho zády začínal další les. “Je tady hezky. Chtěl bych vědět, co je tamhle, tam, kde končí obzor. Myslím, že tam jednou dojdu. Třeba tam najdu moře. Stejné jako to, které znám ze snů a z vyprávění větru. Musím jít.” Vstal a zašel do lesa. Vzduch voněl soumrakem.
Rozhodně to bylo zvláštní. Ještě nikdy neviděl kašnu v hloubi podzimního lesa. Ale tady kašna byla. Kamenná, vznešená i když hodně zašlá a opršalá. Uprostřed seděla vytesaná žába a dno pokrývalo suché spadané listí. Všude okolo byl tichý les. “Je to krásné. Ale kdybych o tom napsal báseň, nemohla by být stejně krásná. Vím, že tu báseň nikdy nenapíšu. Básně jsou moc skutečné.” Znovu se smutně podíval na kašnu a spatřil, že na jejím okraji sedí dívka, kterou neznal, a zpívá si píseň beze slov. Otočila hlavu a usmála se na něj. Vlastně to byla holčička. Bledé vlasy ji splývaly na ramena a byla bosa. V ruce držela suchý list. Seskočila do kašny a pohladila kamennou žábu po hřbetě. V tu chvíli vytryskla voda a dívka se rozesmála. Zvedla hlavu a ukázala na třpytivý pramen, který vytékal z kašny a mířil někam do lesa. Znovu se zasmála a zmizela.
Pokračoval dál soumrakem a měl pocit, jako by přicházející noc hladila jeho oči a zjemňovala obrysy všehohebkým závojem tmy. Šepot listí se teď zdál tišší a on kráčel jen velmi opatrně, aby nenarušil klid lesa. Zaposlouchal se do tichého větru, jestli náhodou nezachytí vzdálený šum moře. Ne, mořský příboj neslyší, ale připadalo mu, jako by z dálky zněly tlumené tóny harfy. “Harfeníci prý bývají podivně tajemní lidé. Jejich písně i oni sami jsou jako z jiného času. Nikdy jsem se s žádným nesetkal.” A vydal se směrem, odkud zaslechl hudbu.
Harfeník vypadal velmi starý a v očích měl smutek. Seděl u ohně, vybrnkával na struny svého nástroje starobylou tesknou melodii a zdálo se, že si příchozího ani nevšiml. Teprve, když uslyšel pozdrav, zdvihl oči od ohně a pokývnutím hlavy ho vyzval, aby se posadil. Pak zahrál píseň se slovy v neznámém jazyce. Byla dlouhá a plná stezku a touhy. Harfeníkův hluboký, tichý hlas a zvuk harfy se navzájem prolínaly a doplňovaly, jako by k sobě odjakživa patřily.
Dozpíval a zamyšleně pohlédl na svého společníka. “Někdy je noc hodně temná a hvězdy příliš daleko. Cítíš, že obzor je na dosah ruky, ale nemůžeš ji natáhnout, aby ses ho dotkl. Marný je tvůj spěch, když tě nakonec těsně před cílem zastaví dveře, od kterých nemáš klíč.” A opět začal prsty hladit struny své harfy. Hrál klidně a nocí se nesla jeho píseň.

 U ohně sedím přemítám,
 vždyť z roku už jen skrojek zbyl.
 U ohně sedím přemítám,
 počítám tikot chladných chvil.

 Znal jsem zář květů ve stromech
 i hlomoz bitev bouřlivých.
 Znal jsem je ve svých snech
 a přece ty sny žili, vím.

 Už zvadly věnce stříber, zlat,
 skončila slavnost blýskavá,
 odešla ta jež se mnou šla
 a zbyla mi jen únava.

 U ohně zvolna usínám,
 své sny jsem dosnil. Čekám jen,
 až rok odejde domů ( kam? )
 a Beren domů k Lúthien.
          
Jeho posluchač se schoulil do pláště a lehl si nedaleko dohasínajícího ohně. Než usnul, pevně sevřel v dlani svůj klíč.