Pohádka pro puberťáky - 3.díl - Příprava na Tři krále

Čauky, lidi!
Tak to jsem opět já, váš Rolo. Na dnešek jsem vám slíbil historku, jak jsem se musel převléknout za jednoho ze tří králů. I když se dodnes za to všechno děsně stydím, prásknu na sebe co nejvíc. Však se říká, že se z toho má člověk svěřit ostatním, aby se s tím lépe vyrovnal, ne? ?
Nastal den 6.1. (rok uvádět nebudu, ale bylo mi 16). S klukama (snad je raději ani nebudu uvádět) jsem se ještě ráno sešel, abychom dali dohromady pár adres, kam zajdeme, spolu se svým uměním obtěžovat děti, skřehotat koledy. Zároveň jsme museli vylosovat jednoho z nás, kdo půjde za černošského krále. Nikomu z nás se do toho moc nechtělo, protože představa, jak na sebe patláme černou barvu a pak nám nejde smýt, byla tragická!
Rozhodli jsme, že to rozsoudíme špejlemi. Zavolal jsem na pomoc ségru, aby nám špejle podržela. Byl jsem rád, že to byl zrovna „špejlový“ rozsudek, protože to jsem většinou měl šťastnou ruku. Bohužel můj předběžný vítězný úsměv vymizel ihned, jak jsem zjistil, že ta moje špejle je úplně ta nejmenší! Sestra byla škodolibou radostí bez sebe a kluci? Ač se snažili být vážní, moc dlouho jim to nevydrželo a brzy propukli v hrozitánské veselí! Když se konečně všichni tři uklidnili a slitovali se nad mým neštěstím, doufal jsem, že celá tahle potupa konečně skončí. Bohužel jsem opět neměl pravdu a moje intuice se zdála být čím dál tím víc vzdálená realitě. Jak to myslím? Domluvili se na mě, že si musím udělat k tomu kostýmku černou hlavu alias Mr. Black a lokýnky. No, po verdiktu jsem si umínil, že se nevzdám své kaštanové barvy vlasů, která se Eduně tak líbí! Vždyť víte, za vším stojí láska. Ale to jsem zase odbočil. Takže jsme se domluvili, že to přestříkám černým sprejem a pak to smyju.
Nejdříve jsem se šel „nalíčit“ do koupelny. Ségra mi od babičky, co má krb, sehnala černý uhlí. Vlastně hlavně ona mě nejvíc založila. Nedávno jí bylo 13 a začala se malovat. Bohužel asi nepochopila, že méně někdy znamená více. Jen si to představte! Kristýna má postavu trošku, ale jen trošku, obtloustlou. Má blond hřívu k ramenům a hnědý oči. A tohle všechno si jednou naplácala na svůj malý ksichtíček: červenou rtěnku, fialový lesk, hrozně tmavý make-up a na to světloulilinkej pudr. A ty její oči...Div nebyly pořád zavřený, když měly na sobě nejmíň kilo všeho možnýho. Měla černou tužku, kterou mi půjčila, modrý stíny smíchaný s něčím žlutým třpytivým a k tomu černou řasenku. Divíte se, jak tomu tolik rozumím? Lehce, když máte sestru, která se stále ujišťuje, že jí to sluší, a říká vám, jaké šminky od příbuzných dostala.
Nejprve jsem si tedy vzal to uhlí. Celý obličej jsem si tím potřel. Měl jsem při tom zavřené oči a když jsem tuto činnost dokončil a oči otevřel, lekl jsem se jako malé děcko! To byl děsnej šok, vidět se jako černoch, ale pak jsem si zvyknul.
Vzal jsem si pak tu černou tužku a obtáhl si s ní oči, aby byly výraznější. Samozřejmě, že se to neobešlo bez několik šťouchanců do oka! Ne, že bych byl nějaký metrosexuál, ale prostě mě to začalo bavit. Tak jsem si vzal ještě řasenku s maximálním objemem a prodloužením a rtěnkou „rudá růže“ jsem si namaloval rty. Měl jsem fakt ránu! Mohl bych klidně točit reklamy na make-up!
Když už jsem byl dokonale namalovaný, musel jsem si ještě vyrobit z vlasů kudrliny. To jsem docela trpěl. Jednak z toho důvodu, že jsem měl co dělat, abych tu zatracenou kulmu našel, a taky, že kluci měli za několik desítek minut přijít. Nevěděl jsem, jestli ten „vlasový přístroj“ mám hledat u mamky nebo u sestry, nicméně jsem prolezl skříně i svých bratrů a tu tátovu taky. Dle svého instinktu, u kterého jsem zjistil, že ho přece jenom nemám, jsem nejdříve začal prohledávat v poličkách skříně sestry. Kristýna se sice ráda maluje, zkrášluje a tak podobně, ale oblečení si po sobě složit opravdu nedokáže. Vlastně, tato schopnost se dědí – já ji podědil také.
Nahoře, v té nejsvrchnější polici, si ukládá, nebo-li tam hází, šaty, kalhoty, sukně, trika, tílka, spodní prádlo a ponožky, prostě věci, které často nenosí. Buď vyjdou z módy nebo si většinou oblíbí jinou barvu. Jestli si myslíte, že po otevření skříně všechno oblečení z té poličky musí na mě spadnout, tak jste na omylu. Tam toho většinou moc není.
V té poličce jsem nic, co by snad připomínalo kulmu na vlasy, nenašel. Prozkoumal jsem tedy poličku pod tou nahoře. Tam bylo spodní prádlo. Ve skrytu duše ještě doufám, že bylo čerstvé, nepoužité. Pak jsem hledal ve třetí, čtvrté, páté a šesté poličce, kde měla tedy kalhoty, trika, tílka a ponožky – toto „cool“ oblečení nosila.
V módě asi ségra našla, co potřebovala, ale co jsem potřeboval já, to jsem zdaleka najít nemohl.
Zkusil jsem se tedy podívat do skříně svých bratrů, tedy do skříně Kvida a Květoslava. Ti dva si jsou velice podobní svou nezaměnitelnou tělesnou podobou, svým chováním, způsobem oblékání a vůbec vším. Proto mají skříň dohromady a oblečení si půjčují.
Začal jsem tedy kulmu na vlasy hledat v jejich skříni. To jsou tedy také dva antiuklízeči! Jeden horší než druhý. Dokonce jsem si všiml, že mezi tím „krásně a úhledně“ složeným oblečením leží Kristýnino krajkové tílko a moderní tričko, které hledala dva týdny. Vždycky s tím každého člena rodiny obtěžovala a rozčilovala, ale nikdy svůj „outfit“ nenašla. Abych už měl od ní pokoj, tričko jsem opatrně vytáhl z poličky a odhodil na Kristýninu postel. Poté jsem se začal přehrabovat v ostatních poličkách naplněných k prasknutí, ale kde nic, tu nic. A pak mi to bylo jasné. Kulmu si půjčila máma!
V mámině skříni jsem se pokoušel, aby nepoznala, že jsem prohledával její velice úhledně (bez ironie) složené oblečení. Po ní jsme se já a moji sourozenci opravdu nevyvedli. Ty stejně, téměř geometricky, spočítané na milimetry rozměry triček, sáček, sukní a kalhot...to se hned tak nevidí! Opět opatrně jsem rukou šmátral za srovnané komínky. Vůbec nic jsem ale nenašel. Říkal jsem si, že to není možné, aby ta proklatá kulma byla ve skříni u táty. A víte, kde nakonec ta kulma ležela? Přesně v druhé poličce v tátově skříni nalevo. Na jednu stranu jsem si oddychl, že jsem ji konečně našel, ale také jsem se zděsil. Proč? V jeho skříni, právě pod kulmou na vlasy, ležela červená krajková pánská tanga a samozřejmě dámská podprsenka. První dojem vypadal asi takto: „No to snad ne, můj táta je transvestita!“ Pak jsem se ale uklidnil a zůstal při myšlence, že si tam máma někdy odloží své věci. Ale ta krajková tanga pro pány nepochopím.
Po půlhodinovém hledání „lokýnkovače“ jsem šel do koupelny. Máme tam nad zrcadlem docela dobrou zářivku a lépe se tam vidím. Jak se s tím přístrojem pracuje, jsem vůbec netušil. Ale návod jsem si číst nechtěl. Na co by mi byl? S něčím takhle malým si dokážu poradit.
Nejdříve vám popíšu, jak ta naše kulma vlastně vypadá. Takže začnu kabelem. Takový kabel má na svém konci dvě kovové tyčinky. Nechtějte po mně odborné názvy, já tomu totiž vůbec nerozumím, jen vím, že se to strká do zásuvky. Začátek kabelu je přidělán k takovému držáku. Z názvu se dá vyčíst, že se za to celý přístroj drží. Na něm jsou dvě tlačítka. Na jednom je napsáno „nula“, na druhém „jedna“ (mimochodem je to psáno číslicemi). Napadlo mě, že je to něco jako „ON“ a „OFF“, ale jistý jsem si nebyl. Z držáku, na druhé straně od kabelu, vyčnívá keramický váleček asi 20 centimetrů dlouhý. A to bylo celé.
Zapojil jsem to tedy do zásuvky. Čekal jsem pět minut ale nic se nedělo. Zkusil jsem zapnout jedničku. Vůbec jsem netušil, za jak dlouho se kulma má rozpálit. Strčil jsem si ji mezi kolena, abych si ještě rozčesal vlasy. Ale najednou mě má ubohá kolínka začala děsně pálit. Já jsem si tu kulmu totiž trochu posunul a ten držák byl hodně daleko za mýma nohama! Takže ten váleček mi propálil kalhoty a trochu kůži. Začal jsem hrozně šílet. Kulmu jsem odhodil a spěchal k lékárničce. Rychle jsem vyndal nějaký obvaz a zavázal si spálené nohy. Ke všemu jsem nemohl najít nůžky a ten obvaz jsem musel utrhnout vlastními zuby. Dodnes, když na to pomyslím, mně ty moje „bílé perličky“ bolí.
Když jsem si to tedy vše zavázal, obvaz utrhnul a zalepil, došlo mi, že jsem nejprve měl skočit do studené vody. To mi už ale bylo nějak jedno a na chvilku jsem si lehl na zem. Ale pak jsem ucítil jakýsi puch. A sakra, já jsem nechal tu kulmu na koberci, kde byly naházený nějaký šaty! Okamžitě jsem vyskočil, hbitě se rozeběhl a přistál přímo v koupelně. Hned jsem ale odskočil dál, protože ty šaty chytly a plenta, jako závěs ve vaně, hořela od zdola nahoru. Nějak šikovně jsem si skočil do vany, vzal si do ruky držák od sprchy, kohoutek zapnul úplně nahoru a voda stříkala všude kolem. Asi jsem to přehnal, pač se mi sprcha vymkla kontrole a „obživla“. Vlnila se místností jako had a ne a ne skončit. Nakonec se mi podařilo hadici zkrotit a vše uhasit. Jenže háček byl v tom, že jsem byl celý mokrý. Musel jsem se tedy usušit a vůbec tak nějak zregenerovat. Už jsem byl suchý a mohl jsem si udělat kudrlinky. Všiml jsem si ale, že vlastně nemám ponětí o čase. Po pohledu na hodiny následoval opětný šok! Za deset minut tu měli kámoši být!Rychle jsem si na hlavě vyrobil ty kudrlinky. Bohužel se to neobešlo bez několika menších popáleninek, ale to už jsem nějak musel přetrpět.
„Crrrrrr,“ křičel zvonek a já myslel, že se asi zblázním! Kluci byli tu už tak brzo a já měl jenom slipy s potiskem Homera Simpsona. No, nic, šel jsem otevřít.
„My tři králo...“ To byly děti, které taky přišly koledovat. Úžasné, dostaly takový výtlem, že se červenal i ten chlapík Homer. Dal jsem jim nějakou čokoládu a zabouchnul jim před nosem. Hodil jsem pak na sebe oblečení na černošského krále a vyčkával kluky. Kluci za několik málo minut přišli. Ihned, jak mě spatřili, dostali záchvat smíchu. Po chvilce je to naštěstí přešlo a všichni jsme se tak nějak hodili do gala. I přes moje všelijaké úsilí vypadat jako slušný černoch, museli mě kluci skoro celého přetvořit. To znamenalo, že mi opět museli načernit obličej, oči, namalovat ústa a vlasy obdařit černou barvou. Potom jsme konečně mohli vyjít na pochůzku tří králů.
To byl jeden z nejhorších dnů v mém životě. Ono dělat nějaké věci na dvakrát a málem se přitom zabít, to není nic příjemného! Jestli mě ještě někdo bude chtít vytáhnout na Tři krále ven, tak ho asi praštim! Až se půjde Mikuláš, tak možná půjdu, ale určitě ne za čerta!
Tak to byla moje historka z jednoho 6.ledna. Někomu se to může zdát opravdu ulítlé a přehnané, ale když rodiče tehdy přišli domů, doufali, že nejsou ve své krásné vilce, ale někde úplně jinde. Já zase doufal, že ty dva výchovné monokly brzy zmizí...
Příští díl nebude o zkrášlování a jiných „mužských“ záležitostech, ale o výletě na hory. Samozřejmě, že s Perrym, Edunou, Nelou, Fredym a Martym a bláznivých lidech, co na hory ještě jezdí...
Zatím čus!
Váš Rolo