První část něčeho

*** 1 ***

Noc již vládla v okolí. Svahy i stromy byly chráněny bílou pokrývkou. Pára stoupala od mých úst a bezmyšlenkově jsem se dívala do tmy. Vzala jsem z předsíně proutěný koš a začala do něj skládat dříví. Právě přestalo sněžit. Zavřela jsem za sebou dveře a zamkla. Na dva západy, aby mi mé štěstí nemohlo pláchnout. Oklepala jsem boty od sněhu a poté je uložila do botníku. Otevřela jsem dveře do obývacího pokoje a spatřila tě jak naléváš víno. Krásně ses usmála. Zavřela jsem za sebou a soukala se ze svetru, který zdobil norský vzor. Přiložila jsem do krbu. Bylo slyšet zasyčení, které za krátko vystřídalo praskání dřeva. Chvíli jsem koukala do plamenů a nechala se unášet. Ze snění jsi mě probrala ty. Podala jsi mi sklenici s vínem a sedla sis na kožešinu kousek od krbu. V očích se ti odráželo světlo ohně. Přikládala jsi sklo k ústům a stále ses usmívala. Na mě. „Budeš tam dlouho stát nebo si sedneš ke mě?“ řekla jsi. Koutky se mi rozutekly a vytvořily ten úsměv, který znáš.„Ráda tě pozoruji.“odpovím krátce a už mířím přímo k tobě. Smočím své rty ve víně a odložím skleničku na stůl blízko tvé. Sednu si vedle tebe a opřu se o zídku, která dělí místnost. Znova pozoruji oheň jak vládne v krbu. Přitulíš se ke mně. Hlavu složíš do mého klína. Jednou rukou tě hladím po tváři a druhou tě objímám. Mlčky odpočíváme pozorujíc tanec plamenů v rytmu praskání dřeva. Nakloním se nad tebe a do ouška ti šeptám: „ Jsem ráda, že můžu trávit tyhle chvíle s tebou.“ Uculíš se, ale nic neříkáš. Jen cítím, že pevně tiskneš mou dlaň ke své. Políbím tě na tvář. Jednou … podruhé… posté. Upřeně se podívám do tvých očí a snažím se v nich číst. Máš v nich stále ty plamínky. Nadechneš se, jako bys mi chtěla něco říct, avšak větu nevyřkneš. Neptám se víc, cos chtěla mi říct neb mi to snad povíš jindy. Či snad ukážeš? Kdo ví. Posadíš se přímo naproti mně. Uchopíš sklenici a mě podáš tu mou. Obě se napijeme a já čekám co bude dál. Odkládám je. Přisuneš se ke mě blíž a zaklíníš se do mě. Umírám touhou tě políbit a ty mi to čteš v očích. Sametový dotek s příchutí vína. Hra rtů … polibky tisíce a jedné noci. Vůně tvé kůže a horký dech. Rukou ti vjíždím do vlasů a hraji si s nimi. Druhou tě objímám a nechci pustit. Dlouhou chvíli se k sobě tulíme. Oplácíme polibky a doteky. Zvyšuje se nám tep i dech - vzrušení roste. V tu chvíli se odtáhneš a řekneš: „Pájo, asi bys měla přiložit.“ Stav krbu nevnímám. Obrátila jsi pozornost mých smyslu na sebe. Kouknu ti přes rameno, ale hned se zase chci vrátit ke tvým rtům. Nedovolíš mi to. Jen zakroutíš hlavou a šibalsky se usměješ. Gestem naznačíš. Kapituluji. Zvedám se a jdu přiložit. Srovnávám uhlíky pohrabáčem a přikládám nové dřevo. Radši víc než míň. Když vyprázdním koš otočím se. Hledám tě. Už nesedíš tam kde dřív. Přesunula ses do křesla – celá nahá jen se sklenkou v ruce. Když tě spatřím projede celým mým tělem vzrušení a usadí se na nejcitlivějších místech mého těla … Už zase začalo sněžit.
Pomalým krokem jdu k tobě aniž bych spustila z tebe svůj zrak. Pohled do tvých očí mě posílá do dálek, hloubek celého vesmíru a já se v nich topím jako v té nejblahodárnější lázni. Cítím se být zhypnotizovaná – uvězněná. Jako by najednou čas plynul úplně jinak a prostor kolem nás se proměnil v jednu velkou nerozpoznatelnou skvrnu – mazanici či snad obraz kterému se říká ABSTRAKCE? Nevím. Nejsem znalcem malířského umění, které dovoluje fantazii rozhodnout co je vidět, viděno – co je chtěno. Pro mě je to spousta skvrn různých odstínu s tendencí slít se v jednu nebo se snad dostat do rotace. Vše je v pohybu. Cítím to! Jen ty stále sedíš na stejném místě a upřeně sleduješ můj krok. Obrysy tvého těla jsou jasně ostré, ale já na ně nemůžu pohlednout – i přes to že chci…toužím! Blížím se. Jen pár centimetrů mě dělí od prvního doteku, polibku – zachvění. Skláním se nad tebou když v tom mě zarazíš. Opřeš se nohama o mé břicho. Nepopsatelná bolest mnou projede. Ve tvých očích čtu hru. Šibalský úsměv. Couvnu, ale bolest stále cítím. Poháněná touhou, chtíčem a láskou to zkusím znova. Opět překážka a zase ta bolest vhánějící slzy do očí. Barvy se točí a slévají. Potím se. Z mého čela stéká pot a bičuje mé tváře jako voda na vodopádech. Bolest a další pramínky. Zakláním hlavu a zavírám oči. Se zaťatýma zubama se snažím zbavit bolesti. Zůstává. Znova otevřu oči a hledám tě. Ty se mi vzdaluješ. Volám tě. Stále se usmíváš a čekáš až přijdu blíž. Přes všechno to co se děje se snažím vykročit. Udělat krok tvým směrem. Natahuji ruku – dotknout se tě. A zase ta bolest – nemůžu se pohnout. Ty se mi ztrácíš. Další pokus o vzdor sebe sama. Padám…