Třetí část něčeho

*** 3 ***

Nevím jak dlouho to trvalo, ale pohltil mě spánek či snad bezvědomí. Nade mnou je už temná obloha a doznělo už i to sebemenší praskání – praskání hořícího vrtulníku resp. toho co z něj po výbuchu zbylo. Smradlavý zápach se linul kolem a zamořoval každý kousek vzduchu. Kolem bylo pomalu nedýchatelno, ale člověk z města je zvyklý na cokoli. Rána na břiše stále bolí. Lépe řečeno bolí víc. Obvaz je nasáklý krví a vykresluje se na něm maskovací vzor. Místy je krev zaschlá, a tak získává tmavé odstíny, kdež to o pár milimetru dál se stále rozlévá a její jasnost je rozeznatelná i v této tmě. Zbraň stále tisknu s odhodláním větším než celá Amerika, bránit se do posledního dechu – tepu. Dalo by se i říct, že do poslední kulky, ale buďme k sobě upřímní, moc jich nemám.
Obklopená noci, upřu svůj pohled do výšek, kde vládnou hvězdy. I tady je nebe stejné jako u nás. Jako doma. Napadá mě, co asi teď děláš? Je toho mnoho co by mohlo být odpovědí na mou otázku. Z hvězd se jakoby na moment vykreslila tvá tvář. Usmála se – jo usmála, tak jak to děláváš vždy když se zlobím a ty mě chceš utěšit nebo snad uplatit pohledem do tvých očí. Vždy to fungovalo. A tys to moc dobře věděla, tak jako víš spoustu jiných věcí. Někdy ten čas tak letí, že člověk nemá ani moment na to, aby se otočil zpět. Aby se podíval na to kolik toho vykonal a zda na to může být hrdý. Zda je opravdu vším pro toho, kdo vedle něj žije a jestli opravdu splňuje vše co si sám předsevzal vykonat. Nebo zda je třeba něco změnit, napravit, zvolit jiný směr našeho konání. Všichni se otáčíme až na konci své vlastní cesty, ale to už je pozdě na změny. Ležím tady a přemýšlím o svém konání, ale co když je to konec mé cesty a na změny už nebude čas? Smutek mi padá do tváře. Oči sklouzly z hvězd a pohled se usadil na pevné zemi. Na zemi, do které mě pohřbí. Rukou odsunu odpadky a pohlédnu na ni. Dotknu se ji. Nevím zda je to v důsledku blouznění nebo touhy po tom co tolik znám a mám ráda, ale mám pocit že tu zem poznávám. Je stejná jako u nás – zdá se mi být stejná. Ta, po které jsem nejednou kráčela, ta na kterou jsi mále upadala – tehdy jak jsme jely na náš tajný víkend. Je to už dávno a věci tehdy byli úplně jinak. Svět kolem nás nebyl tak pestrý a na každém rohu na nás číhala šeď skutečna, kterou jsme si přály aspoň na ty dva dny nevidět. Tehdy jsem spolu utekly. Jako malé holky jsem se schovaly před očima skutečného světa, před soudy okolí a před zodpovědností. Okolí se vítalo s prvními doteky zimy a my se vzdaly tepla svých domovů. Pro teplo naších srdcí. Strávily jsme víkend u nás na chatě. Ve svém vlastním světě jsem vytvořily pravidla a řád, který počítal jen se mnou a s tebou. Jedna jediná noc vedle tebe - s tebou a mělo bylo jasné co se tím vším tolik změnilo. Už tehdy jsem se rozhodla. Když si teď vzpomínám na to vše co nás spojilo, kolik sil nás to stálo, hledám cestu jak se k tobě vrátit. Teď a hned. Bezmocnost vlastního těla hnána touhami mysli propustila z vězení slzy. Slzy lítosti a smutku. Opět pohlédnu na hvězdy se slibem na rtech a v očích svých, že já se k tobě vrátím.
Ve světě času už se dávno ztrácím a jen odhaduji část dne, která byla nastolena, když mě z polospánku probudil hlasitý pláč a šramot odpadků. Opilecký smích mužů a vystrašený pláč dívky - snad ještě dítěte. Slabé světlo baterek bylo svědkem činů, jenž by se ani zvíře nedopustilo. Z místa, kde trávím už několik hodin ve stavu „při vědomí“ mě partička chlapů v civilním hadrech nemohla vidět. Ano v hadrech. Cáry na nic visely a obepínaly je jako liány prales. S lahví, která mezi nimi kolovala, byli hrdinové avšak jen mezi sebou. Vystrašená dívka plakala a její slzy se leskly slovem pomoc. Otrhané šatičky visely na jejím hubeném těle. Mohlo ji být tak 14 let. Ušmudlané tváře skrývaly tmavé vlásky. Snad by chtěla volat i o pomoc, ale strach ji to nedovolí. Je k smrti vystrašená. Pokusila se o útěk, ale v obklopení 3 mužů se ji to nedařilo. Když byla láhev dopitá, jeden z nich ji odhodil a vyměnil ve své ruce za nůž. Další přistoupil k dívce a uchopil ji pod krkem. Snad se ji snažil umlčet. Třetí jen stál opodál a smál se. Nehodlám přihlížet jak tohle to bude pokračovat – jak to skončí. Tiše jsem zvedla zbraň a zamířila. Prásk! První výstřel trefil chlápka škrtícího dívku do hlavy. V ten moment se mým směrem otočil muž s nožem. Prásk! Další přesná rána a on se skolil k zemi jako špatně naskládaná polena. Třetí, jenž se ještě před chvíli smál, měl ve tváří strnulý výraz. Snad i úsměv na jeho tváří se stal kamenným. Kdo zaváhá nežere. Prásk. Třetí přesná rána poslala chlapíka na onen svět. Jestli už nemám v dalších dnech být, tak aspoň v posledních momentech chci udělat něco správně. Její život za 3 grázly. S tím se dá žít – i umřít. S ironickým „Šťastnou cestu“ jsem upadla zpět do bezvědomí. Dívka utekla – snad.