Rozum? Aneb jak to všechno začalo...

Víte, kdo to všechno podělal? Eva... a my, teď všichni trpíme... jo, jo.. Ty, on... ale hlavně já...

Začalo to tak... byly tři hodiny odpoledne..., slunce svítilo, ptáci zpívaly, takový prostě hezký den... Evě, to jako vždycky slušelo... prostě byla fakt nejrkásnější žena na zemi... nevěřím  a nechal bych se s mlýnským kamenem kolem krku hodit do vody, kdyby byla překrásnější žena než ona... Když chodila sebevědomně se vlnila, jeji překrásné boky... vlasy... Jeji přirozenost byla tak dokonalá, že by bylo proti přirozenosti, kdyby se oblékla... A tehdy, předpokládám, že to bylo pondělí, to bylo stejně.... Vlnila se po zahradě... její černé vlasy, se houpaly na ramenou...a její nádherný úsměv, dokrášloval dokonalost, která se jmenovala Eva... Ten její byl někde opodál... vlastně jí, to ani nevadilo..., nakonec byla i ráda, že je chviličku sama... bosa procházela zahradou, cítila její vůni... a oči se krmily krásnou květů zahrady... bylo tak krásně, že ani nepotřebovala na nic myslet...

   Asi si uvědomila, že se chcce ještě chviličku slunit... Sedla si do slunkemvyhřáte trávy.... rukama se opřela o dlaně.. přivřela oči...a paprsky se dotýkaly jejího krásného Bohem utvořeného těla....bylo to tak krásné, že kdyby někdo řekl, že sedí pod tím nejkásněji vykvetlým stromem, byla by to pravda... Ani nevím, jestli jí z té chvíle jí vyrušil nebo to byla i součást jablko, které se dokutálelo přímo k její dlaní... bylo překrásné a jistě i lahodné... a nebylo pochyb, že patří ke stromu pod kterým seděla. Hebkost dlaní pohladila jablko a s úsměvem ho odhodila dále... těch stromů s jablky tam bylo..., a však zvláštní bylo, že to jablko se vrátilo zpět..."Že bych ho přitahovala?" pousmála se...Odvrátila oči a zaposlouchala se do koncertu skřivánků okolo... Slunce příjemně hřálo... možná někdy i pošimralo... avšak pošimralo i něco jiného... bylo to opět to červené jablko... Uchopila ho do ruky, všimla si jak chutně vypadá a opět odložila ke kořenům stromu neboť tomu patřilo. Zahrada byla tak klidná, možná by se dalo říct i plná pokoje a mnohá zvěř se tu volně pohybovala... vždyť to možná byla ta největší zahrada, která byla... Zvířat se nebála, ba právě naopak. Milovala je, obzvlášť ty, kteří se nechali pohladit nebo se mazlily. A snad i zvířata milovaly ji, neboť chvíli později již ve svých pažích držela zajíce. Opřela se o jabloň... a plně si užívala krásy dne. Avšak záhy přišla na to, že není jediná, která okupuje tento strom. Ani ne velký, ani ne malý had se po něm plazil. Nebyl zdánlivě nijak jedovatý a ani to nebyl žádný škrtič. Plazil se ke koruni. Eva je svými hnědými oči zaujatě pozorovala. Možná se i lekla, že i had se dívá do její očí... možná se ji snažil něco říci... Kdyby tento had uměl mluvit, jistě kdo ví, co by ji řekl... a možná že i říká Napětí mezi nimi se stupňovalo. Ono jablko se dotklo prstů Eviných nohou teď si však byla jistá že to byl had, který zapříčinil to, že se jablko pohlo. Vzala ho do dlaně a nespouštěla oči z hada... avšak už to nebyl jen monolog hada... Přichazející kroky vyplašil hada který, zmizel v koruně stromů..."Dáš si?" "Ne, já si nedám a Ty si taky nedáš..." zanělo rozhodně. "Já myslím, že dám" A kousla...

Možná, že kdyby přitom nezavřela oči, možná jen kdyby neprojevila jak dobré to jablko bylo...a možná jen kdyby neprohlédla... A poprvé strachem i úzkostí objala svého muže. Nechci být sama, prosím kousni, prosím... Nevěděl, netušil, jen cítil že by měl... A kousl i on.

"Myslím, že bychom se měli obléct, jsme nazí!"

A nejednou začalo pršet, vlastně poprvé. Foukal vítr a byla zima.

"Trošku si připadám jako bychom byli ztracení."

"Všiml sis jako se všechno kolem nás změnilo?" Držel jí za ruku, s láskou se podíval do očí: Tam kde jsme byli nám stačilo být, věřit, že nás Bůh miluje... to jablko, však otevřelo oči a věřit nahradilo myslet."  "A věrit, to bude zase ta nejdelší a nejtěžší cesta do ráje."