Prostě jsi jiná...

Prostě jsi jiná...

Nám nebylo souzeno spolu žít, dýchat vzduch v těsné blízkosti, ráno se vedlo sebe probouzet a ptát se, co můžeme udělat pro děti právě dnes..

 Prostě ta noc, plná vína, smutku, smíchu... doteků a zimy... měla skončit novým ránem, dnes bychom byli bez vyčítek, a při  vzpomínce bychom se mile usmáli, každý zvlášť, každý někde jinde...

   Jak by to asi dopadlo, kdybych chytil stopa, který by mně hodil aspoň do Brna...? Místo toho však, Ty jsi projela v nablýskané Octavii se svým přítelem a možná, schovala ses? Nebo sis zakryla tvář? Je zvláštní, že jsem Tě i tak poznal... i když nebyl jsem si jist... a ještě zvláštnější je, že jsem poprvé v životě nedojel..

Stál jsem u cesty a přemýšlel... chyběla jsi mi... dva týdny Tvé blízkosti... dva týdny povídání... a pak možná týden... plný rajčat, vína a sýrů... svíčky i květiny, které však skončili pod oknem...

Otočil jsem to, protože jsem byl blízko a potřeboval jsem Ti říct: Miluji Tě... Pamatuješ? V jedné z těch nocí ses mně ptala, jaký rozdíl vnímám mezi Mám tě rád a Miluji tě... Odpověděl, jsem že mám rád, znamená, jsi fajn člověk, je mi s Tebou hezky, ale Miluji znamená, zapomenout na sebe a žít pro toho druhého... prostě cítít tělo, jen jako nástroj pro Tvé štěstí a své srdce, jen jako Tvoje srdce, které touží po Tvém nejniternějším štěstí...

První noc u Tebe v bytě... Žárlila na mně i Tvá kočka... Ale pamatuji si, když jsem vyslovil, že Tě miluji... vlastně jsem si uvědomil, jak je to hrozně hloupé... Ty čekáš miminko s mužem, který zrovna ve chvíli jsem Ti to řekl, poslal smsku z práce aby mi -jako Tvému kamarádovi a Tobě - jako jeho přítelkyni popřál dobrou noc... V tu chvíli jsem se zastyděl... poprosil jsem Tě... jestli po tom až co dopiju čaj, bys mně nehodila k mé bývalé partnerce... Dívala ses na mně... a já znervozněl... trošku celý nesvůj...raději rychle dopíjel čaj... Přišla jsi ke mně, sedla sis na mně...objala a dala mi pusu... Nevím, jestli jsi něco řekla... a pak jsme šli spát, do jedné postele... ani nevím, jestli jsme se milovali... jen vím, že jsem se Tě dotýkal...s takovou vzácností, jak by se mohlo dotknout jen... měsíc slunce, ze kterého se světlo odráží...

A pak už to začlo... Tys přijela za mnou.. a když jsme se vraceli z jednoho místa, které jsem ukázal jen Tobě... Pamatuješ? V přehrávači zněl Ivan Hlas... a písnička Karlín... V duchu jsem si říkal, jestli jsi to pustlila naschvál abychom si to všechno už konečně vyřešili. Vlastně celou tu dobu jsem si řákal, jak Ti řeknu, že jsem cigán... nevěděl jsem jak tolerantní jsi, jak se umíš přenést přes předsudky, zkušenosti... Začala jsi mluvit o Karlíně, že jsi konečně ráda, že tam ty baráky už nestojí, že ti cigáni nejsou tolik po kupě a že jednou když jsi tam šla, měla jsi z nich strach... a tos tam šla poprvé v životě... Dodnes si to pamatuji jako by to bylo před chvíli... V hlavě jsem se loučitl s Tvým autem, které se mi tak moc dobře řídilo... loučil jsem se s Tvým přístupem non problem ke všemu  a možná i s lehkou budoucností....

Terezko, všimla sis na mně něčeho? Jako co myslíš? No, mé barvy kůže, že jsem trošku snědší... Štefane, to si děláš prdel... A já se nepřestával smát, jen jsem věděl že spadla klec.. a že se zkrátka stal omyl, které se v životě prostě stávájí... No, jsem cigán... To myslíš vážně??? Můj úsměv neodešel, jen jsem přemýšlel, že ji nechám celý byt a řeknu jí, že už ji tam ráno nechci potkat nebo ať jede ještě dnes. Ty si jako myslíš, že jsem úplně slepá??? Ty si myslíš, že jsem nevěděla hned od začátku, že jsi cigán? Trapas.

A pak jsme dojeli domu. V noci jsme se ještě milovali.. a pak ráno, jela domů... do peněženky, mi vložila přání, krásně psané, že mám vždycky zůstat jaký jsem.... Tys odjela služebně do Dánska... a já jsem za těch pár dní dostal snad milion smsek... říkal jsem si, jestli tak pracujou pro Evropskou komisy všichni, no potěš...

Možná teď lituješ, že jsi napsala, že mám zůstat takový jaký jsem...protože kdybych nezůstal, dneska bychom možná byli spolu... a čekali dítě..

To první co se mi těžko neslo na srdci bylo, že jsi si oblíbila člověka, který okrádal, manipuloval a možná i svým přístupem vydíral lidi, které já měl rád. Tvůj argument, že každý se může bránit a že Tobě nikdo nic nedělá... mi přišel ubohý... nechtěl jsem usínat vedle necitlivé ženy, která pro jednoduchou lichotku a hodinu strávenou na hřišti vlastně podpoří člověka, pro kterého není problém dělat věci, které dělal... Ale co se dalo dělat, byl to náš druhý víkend... A ty věci příbývaly... Strašně se mně dotklo a zabolelo na srdci, když jsi v hromadném mailu seřvala člověka, kvůli udělal hrubce ve slově... Nikdy jsem toho člověka neviděl, neznal ho... ale lítost k jeho ponížení mně přenesla blíže k němu než k Tobě..

A pak tvé neustalé povídání o prvním klukovi a pak i o druhém klukovi se staly samazřejmostí každého dialogu, promiň, napsal jsem dialogu....ale myslel jsem monologu... Tvůj odmítavý postoj nebo i vysměvačný k tomu všemu co jsem si vážil.... a mně přestávalo bavit vážit si věcí, které jsou tak důležité pro Tebe a Tvé přátele. Jednou jsem miloval ženu, při kterém mně jenom pohled na její držení těla, ohromovalo úžasem a krásou, ze které jsem nemohl dýchat... a šlo to na mně poznat... ale Ty, sis sedla do pozice...promiň, ještě doteď z toho nemůžu... co by z toho psychologové a lidi studující body talking, jen řekli...

Pamatuješ, ve všem jsi měla pravdu, dokonce jsi mi chtěla dopsat i bakalářku... Ty, doktorantka ekonomiky a přitom jsi o nás věděla tak málo.... Tvůj intelekt, který jsem si na Tobě vážil mi znemožňoval nahlednout do Tvého srdce... a pokud jsem se tam už podíval...  a řekl něco, čemu jsi ty nerozumněla nebo jsi o tom dříve nepřemýšlela...  byl z toho můj patent pro život... a tak jak ten život šel... dostávali jsme se od sebe.. možná  jsem se dostával jenom já od Tebe... Nechápu proč si bojovala za hloupého romáka, který je tak nemožný gramatikou,  když kolem sebe jsi měla samé úspěšné muže a managerských košilých vydělávající tolik peněz... zatím co já jsem se vrtal v hloupé psychologii nebo hledal zákonitosti v životě, kvůli kterým jsme šťastnější nebo smutnější... Kdybych Tě tehdy poslech a vzal si Tě dneska bychom se rozváděli...

Po tom co jsme se rozešli jsme si napsali, že náš vztah byl omyl století, pamatuješ? Pak jsme to oba zmírnili... ale Terezko, ono to fakt tak bylo... Tvé hodnoty, Tvé postoje k těm mým dohromady nešly...

Asi jsi první člověk v mém životě o kterém nevím co si mám myslet... Byli jsme spolu skoro půl roku a já Tě vůbec nepoznal... a teď když si napíšeme, tak vím, že bezpečné a hezké jsou jen první dvě smsky nebo pár řádků na icq...  a už víš teda, proč si nechci nainstaloavat ICQ, nechci abys věděla, kdy jsem či nejem on-line... chci zůstat sám sebou, tak jak jsi to jednou napsala..