Nehoda

ona ví, bohužel

Není to tak,jak slíbila.

Nic není snadné a ona to věděla. Musela.

A tak je to teď velmi krátký příběh.

Bez lásky a slávy. Nejsem hrdinou v žádných očích.

Proč mlčela?

 

A je to tak, jak řekla,že by to mohlo být.

Zapomněla? Já rozhodně ne!

Chladný vánek mi tě stále připomíná. Tvé vlasy ve větru.

Já bych za ní položil svůj život.

Dýchal bych za ní.

Tak, kruci, kdo vlastně jsi!!!!

Dcera lháře…snad?

 

Usmívala ses a slunce se lesklo v tvých očích.

Náhle se zbarvilo rudě a kolem padla šeď.

Bezvládně jsi tam  ležela. Žádná známka života.

 

Říkala, že to bude jinak. Většinou...

 

Kéž by promluvila. Mlčení je hřích.

Rádio nepřestávalo hrát a mlha se tiše plížila k nám.

Hlavou si honily myšlenky…

Otevře oči? Bude žít?

Začne plakat? Nebo křičet?

Odpověď  jsem znal,ale nechtěl připustit.

 

Jeden z nás měl odejít, ale já byl zbabělý.

Teď mi dochází, že lehčí by bylo se vůbec nepoznat.

Pozdě. Já z tebe nemohl odtrhnout oči.

 

Stále čekal na jiskru v jejích očí, která přijít neměla.

Neustále doufal… marně.

Byla to jeho vina. Ona odcházela. Zastavit ji nemohl.

Hlasy se rozplývají… Slzami se zajíkal.. Šeptal do ticha.

 

Troska. Popel. Stín… co jsem teď já?

Byli jsme tak moc neopatrní. Tak neohrožení.

Byla pokaždé tak odvážná.

Něčeho mezi sebou dosáhli.

Vše je zborcené a někdo teď musí začít od začátku.

 

Ukázala jsi mi svou druhu stranu. Tu, kterou jsem nikdy nechtěl spatřit.

Šla jsi tam, kde ani jeden z nás ještě nikdy nebyl.

Byl jsem pro tebe ten, koho jsi hledala?

Kvůli mně už nespatříme další východ slunce společně.

Vše co jsem kdy chtěl jsi byla ty.

Vše co jsem kdy potřeboval jsi byla ty!

Chovala ses ke mně vždy tak hezky a já ti špatně oplatil.

Nikdo netuší, jak moc to bolí. Jsem tak bezmocný.

 

Vzdal jsem se na vždy možnosti se jí dotknout.

Nějakým způsobem je totiž stále u mě.

Ten večer to ještě nemělo skončit.

Nestojím o to, aby mě svět viděl. Stejně by nepochopili.

 

Začal jsem padat a všude kolem jen ohlušující ticho.

Hlava se motala, ale nebyl čas si odpočinout.

Chtěl jsem utíkat. Pryč od všeho, ale nemohl jsem ji opustit.

Potřeboval jsem její slib, že bude v pořádku a bude volně žít.

 

Až teď mi to vše začalo docházet.

Vše na čem mi záleželo jsi byla ty!

Místa, kde jsem byl. Lidé, které jsem poznal.

Plány, které jsem měl. To všechno pomalu mizí.

Vše se vytrácí a teď teprve chápu, že jsem promarnil tolik času.

Tvého času…

Stále doufám, že až večer ulehnu na poslet, otevřou se dveře a ona vstoupí.

Usměje se, v jejích očích budou plamínky života.

Chci se schovat do jejího objetí a slyšet, že to všechno byl jen zlý sen.

 

"Prosím odpusť mi, " měl bych říct. Ale nebudu se omlouvat.

Já tu zůstal a budu s tím teď muset žít.

Ukázala jsi,  že nic není na vždy, ale mohlo být.

Nemohl jsem z tebe spustit své oči. Nemohu tě vyhnat z mysli.

Já s tím teď budu muset žít…

---