Láhev skotské

„Takže ještě jednou a naposledy... Chci ihned všechny peníze z kasy," oznámila postava oděná v dlouhém černém kabátu muži za pultem. Pokladna osobitě zacinkala. Prošedivělý chlapík za pultem pomalu nabíral peníze do černého igelitového pytle a přitom neklidně pozoroval ústí hlavně revolveru, který mu teď mířil přímo na pravé oko. „A žádné hlouposti, žádný alarm nebo mi ztěžkne ukazováček... hmmm Rick Harris?"mžoural muž v kabátu na jmenovku, co měl stařík za pokladnou připnutou k flanelové košili. Ten přikývl. „Takže Ricku, začni trochu těma svejma šlachovitejma prackama máchat rychleji nebo za sebe neručím." Stařík opravdu ládoval bankovky do pytle, co nejrychleji dovedl.

Muž v kabátu to sledoval s ledovým klidem a revolverem ležérně kýval ze strany na stranu. „Jmenuji se David," představil se chlapík v černém. Harris se po něm vyděšeně ohlédl. „Je to přeci slušnost nebo snad ne?" uchechtl se. V dálce se ozval vzdálený kvílivý zvuk a pomalu se přibližoval, zvuk, který způsobil, že se Davidovi v hrudníku div nezastavilo srdce. V krku mu vyschlo, ruce se opotily a zbraň mu začala v dlani klouzat. Zato staříkovi byla v očích vidět mírná úleva. Blížila se policejní hlídka... Davidovi teď hlavou projelo několik možností řešení této situace. Nakonec si jednu z nich zvolil. Uchopil zbraň pevněji a namířil s ní starému prodavači do obličeje. „Říkal jsem ti, žádná policie," vykoktal ze sebe a nervózně přeskakoval z jedné nohy na druhou. „Ne pane, já jsem opravdu nic..." To nebyl dobrý nápad Harrisi a víš, co se stává těm, kterým dojdou dobré nápady?" Sirény zazněly opravdu blízko někde v okruhu sta metrů od benzinové stanice, kde právě jeden nevyléčitelný alkoholik s hystericky bušícím srdcem mířil hlavní malorážového revolveru na srdce místního prodavače, který se jen těšil na konec otevírací doby a na nadcházející vánoční svátky, které stráví s blízkými. David se zadíval prodavači do obličeje. Měl nádherné modré oči, lehce vrásčitý obličej, úzká ústa, téměř bílé vlasy. Působil dojmem klasického milého dědečka, co si na zahradě hraje s vnoučaty. Namířil mu zbraň na srdce. Přece ho ale nemůže...

Utíkal, co mohl. Nebylo to snadné, v krvi toho měl dnes už docela dost, a tak každou chvíli zavrávoral. Střídal jednu nohu za druhou, sotva dýchal, drobné kamínky a štěrk polní cesty mu pod podrážkami křupaly. V ruce s sebou vlekl láhev skotské. Uviděl několik vzrostlých stromů, dál nedohlédl, pohled měl rozmazaný. Křupání štěrku se změnilo v příznačné šustění napadaného tlejícího listí. Svalil se na zem, opřel si záda o kmen hladkého buku a hlavu nechal klesnout na jedno rameno. „Takže v lese...," odkašlal si David a vedle sebe na zem si odplivl nahromaděné sliny. Stále nemohl popadnout dech. Dvě krabičky denně udělají své. Pohled mu spočinul na temném nebi s naducanými mraky, které zakrývaly měsíc. Odšrouboval whisky, ve které příznačně začvachtalo, jak hrdlo láhve otočil vzhůru nohama a nalil do sebe snad šest loků.

Nešlo to jinak, ospravedlňoval se David. Musel jsem ho zabít. Hned zezačátku jsem mu nastínil pravidla. Jasně věděl, že nemá volat policajty, jinak se budu muset bránit. Ano, vlastně já jsem ta oběť. Ale on si nedal říct. Ani ty blbý peníze jsem si v tom spěchu nevzal. Znova do sebe otočil láhev skotské. Jenom tuhle blbou láhev jsem si vzal jako malou pozornost, když kulka jeho tělo odrazila na zadní stěnu s chlastem. Doteď ale nedokážu pochopit... Když jsem vybíhal ven...To už musel být mrtvý... Najednou se ze země zpoza pultu ozval ten děsivě milý dědečkovský hlas, který za mnou volal: „Máš černé svědomí." Asi už musím mít halucinace. Teď kvůli tomu parchantovi budu mít opletačky s celou místní kriminálkou. Znova si důkladně zavdal z láhve. „Proklatej dědek!"

Les byl mrtvý, jen občas bylo slyšet pleskání křídel nočních ptáků.. S námahou se natřikrát vyškrábal na nohy, nakonec se musel opřít o strom, aby zase neklesl znovu k zemi. Měsíc stále nevylézal zpoza mraků, tma jako v pytli a Davida ještě čekal dlouhý pochod skrze les. Přespím u Charlieho, rozhodl se David. Je to nejblíže a stejně domů bych takhle nametený nemohl. Vykročil po lesní cestě mezi dvěma řadami smíšených buků a dubů. Nepravidelně šoupal nohama po zemi, jazyk visící z úst. Láhev si přidržoval na prsou oběma rukama jako poklad, který mu někdo může ukrást. Plahočil se takhle lesem teprve asi deset minut...

„Kde jsi!" zakřičel a zastavil. Rozhněvaně se rozhlížel kolem. „Kde sakra jsi!" zahřímal znova. Slyšel šepot. Tichý, přesto intenzivní šepot. „Ukaž se!" opět zakřičel David a jazyk se mu díky alkoholu motal a tak mu z úst vyšlo něco jako: khddhe jshi. Zabočil z hlavní cesty mezi stromy, kde se v napadaném listí potácel a snažil se zdroj onoho zvuku objevit za každým pařezem, pod každým kamenem. Pořádně si přihnul skotské. Díky tomu ale šepot neustával. Sílil. Byl to šepot snad desítek hlasů, které hlaholily jeden přes druhý. Avšak slova nebyla rozumět. David ztratil orientaci, už vůbec nevěděl, kde je. Jen chtěl být daleko od těch mučících hlasů. Znovu se rozeběhl, láhev ale jako svoji věrnou přítelkyni stále s sebou. Běžet rychleji nemohl, pod nohama se mu přelamovaly kusy větví, šepot jako by stále běžel vedle něho a bombardoval ho svou vytrvalostí. Zapotácel se a klekl na kolena. Narovnal hlavu a vzhlédl.

Před ním se tyčil stoletý dub, na kterém se věk již pěkně vyřádil. Klečel přímo u jeho paty a vypadal jako věřící sklánějící se před farářem. Reliéf kmenu se však začal mírně přetvářet. Zhruba v jeho polovině se jeho póry zatáhl a vystoupily jiné, nové, ostře řezané rysy, které mu něco připomínaly.... které mu někoho připomínaly. Nejdříve vystoupily dva tlusté oblouky vedle sebe - obočí, pod nimi se zformoval hrubě řezaný nos, silné rty a tučná brada. Oči to mělo prázdné bez zornic. Pomalu to začínalo otvírat svá dřevěná ústa. Kůra se rozestupovala a odhalila tak bezednou černou jámu. David měl pocit, že je k ní nějakou neznámou silou přitahován. Zvedl se ze země. Zapřel nohy do provlhlé půdy, ale trup reagoval jinak. Trup se přibližoval k tomu vznešenému stromu, takže to vypadalo, jako když se před ním uklání. Nohy se mu bořily do hlíny až po kotníky. Ve vzduchu se vznášel pach čerstvých pilin. Obličej na kmeni své rty přetáhl přes hlavu, takže David se díval jen do hluboké propasti, ve které cirkulovala temnota. Už se téměř dotýkal kmene, zapřel se o něj rukou, aby do té hloubky nespadl přímo po hlavě. Pozvedl ruku, ve které stále držel láhev skotské a důkladně si zavdal. Magnetická síla stromu polevila, pohodila Davida na zem, který se svižně vyškrábal na nohy a utíkal, co mu jeho opilý mozek dovolil.

Vzduch se výrazně ochladil a nepříjemně štípal Davida do zarudlého obličeje. Šustivé kroky se změnily na tiché čvachtání, jak David došel do bahnité části lesa. Nebylo tu tolik stromů, a tak jejich kořeny nestihly sbírat všechnu přebytečnou vodu, která se rozlévala po okolí a rozmáčela půdu. I teď před Vánoci tu byly ještě spousty vody, zima zatím není tak krutá. Doufal, že se toho nervy drásajícího šepotu už zbavil. Za pár okamžiků měl zjistit, jak se neuvěřitelně mýlil. Ozvaly se znova. Ty hlasy. Nebyl to však šepot, ale něco jiného. Něco horšího. Něco, kvůli čemu Davida zamrazilo až v morku kostí. Dýchání. Z korun stromů se ozývalo přerývané neklidné dýchání. Vše ztichlo. Ani žádný strom neměl odvahu zakmitat větvemi. Celý les utichl a naslouchal tomu děsivému sípání. Navíc s každým dalším nádechem byl slyšet zvuk tepání srdce. Celý les tepal. Ten zvuk se Davidovi vpíjel až do těch nejskrytějších zákoutí mozku. Neutíkal, věděl, že tomu neuteče. Raději opět upil trochu z láhve whisky. Mraky se rozestoupily. Měsíc se probil svými paprsky přes koruny stromů a nasměroval svoji zář na blízkou mýtinu. Zimní ponurá lesní krajina, teď již osvícená měsícem, Davidovi učarovala. Pomalu se k ní krok za krokem blížil a naslouchal tepání srdce a neustávajícímu dýchání, které viselo někde ve vzduchu. Jako nejvznosnější monument celé scenérie seděl uprostřed mýtiny od kůry sloupaný pařez. David jím byl fascinován a přitahován k němu blíž a blíž. Dopil zbytek skotské a láhev zahodil někam za sebe.

Za pařezem se objevil malý stín a zvolna se zvětšoval a houpal se pohyby sebejistého tanečníka. Konečně na něj dopadl jeden z mnoha přívalů světla a znázornil jeho kontury. David vytřeštil oči, na zádech mu vyskočil studený pot. Jeho srdce mu v těle udeřilo takovou silou, že mu málem prorazilo hrudník. „Nee, tohle ne," vykoktal ze sebe David a sledoval postavu, která tiše přelezla pařez a pomalu se šoupavými kroky blížila k němu. Nevěřícně zakroutil hlavou a ustupoval dozadu. „Zabil jsem tě, vždyť jsem tě sakra zabil!" vřeštěl David. Pomalu se k němu blížil Rick Harris, prodavač benzinové stanice, který díky Davidovi dneska zůstal ležet na zemi obličejem dolů s prostřeleným hrudníkem. Nebo alespoň vypadal jako Rick Harris. V obličeji však neměl nic z prodavačovy dobrosrdečnosti, jen chladné mrtvé oči a nepřirozený škleb na ústech. Šedivé vlasy mu ve vánku vlály. Když viděl zakopnout Davida o hromádku kamení a kterak si ustlal na vlhké zemi, odhalil svých pár zbývajících zubů v zlém úsměvu.

David s při pádu musel poranit záda, nemohl se hýbat a když už, tak jen s nelidskou bolestí. Sípavé dýchání a tepot srdce se teď neozývalo z lesa, z korun stromů nebo ze vzduchu, ozývalo se jen z onoho přicházejícího přízraku. Mezi každým výdechem Harris stařecky zasténal. David zavřel oči. Bylo naprosté ticho. Bál se je znovu otevřít. Po půl minutě se k tomu nakonec odhodlal. Deset centimetrů nad ním se skláněl nazelenalý stařecký obličej. Pod očima mu rostl mech, na krku kvetla plíseň. Pomalu otvíral ústa, dával si na čas. David ucítil zápach hnijícího masa a zkažených vajec. Potlačil nutkání zvracet. Ze staříkových útrob se vysouval dlouhý rozeklaný jedovatě fialový jazyk a směřoval k Davidovým ústům.....

„PŘESTAŇTE! ...PROSÍM! ...Už jsem v pekle?" „Ne, chlapče, teprve na jeho prahu..."

Davidovu mrtvolu ráno s výkřikem našel mladý milenecký pár. Soudní lékař určil jako příčinu smrti otravu alkoholem.