Druid

Druid

Sveřepá tvář se na mě nehnutě zadívala. On, Lithlun, byl veliký mezi čaroději našeho kmene. Jeho oči, zářily jako smaragdy v plamenech ohně, zrcadlící sílu a disciplínu Druidského řádu. Čelo měl krabaté a šedivé, jako kůra staletých dubů, jeho věk se nadal odhadnout. V srdci moudrost a v rukou moc. Prošlý mnoha zkouškami, zocelen k nesmrtelnosti, překonal smrt a stal se víc, než člověkem. To byl můj mistr, se kterým jsem se já, Tuor, vydal na svou první zkoušku. V brašně pár krystalů a s dubovou holí v ruce, vykročili jsme před svítáním ke kruhu menhirů za naší osadou. Kouř z ohňů se povaloval v údolí, nad střechami chatrčí, a ranní bríza z něj tu a tam vytvářela prazvláštní namodralé obláčky. Hluboce jsem se nadechl, když jsem pomyslel na to co mě čeká. Šlapali jsme do kopce, který se zvedal jako těhotný břich matky země z oblaků pod ním. Z dálky jsem viděl temné obrysy velkých balvanů, které tam stály nehnutě, jako duchové starých Druidů v kruhu. Zanedlouho vyjde Slunce nad protějším kopcem a nastane letní slunovrat, obřad bohyně úrody musí proběhnout správně, aby byl zajištěn dostatek potravy na příští rok.

Pomalu a soustředěně jsem došel ke kamennému oltáři uprostřed kruhu, Lithlun mě nespouštěl z očí, stál na okraji kruhu a zdálo se mi, že se pod jeho šedivým pláštěm blýská živoucí světlo. Jitřní záře se začínala pomalu linout po temné obloze a z východu zaháněla světlo hvězd. Ponořil jsem se do vnitřního ticha, vše kolem mě jakoby ztichlo. Opřen o hůl, hleděl jsem k východu, z mysli se mi pomalu začala rodit melodie posvátných zpěvů, a kolem mne vířily mocné runy utkané z modrého světla. Hrdlo se mi začalo chvět a já vydal nelidský skřek, který prořízl vzduch jako ledové ostří. Vznesl jsem se nad své tělo, zdálo se mi, že jsem větší a mocnější, viděl jsem jak mé tělo zpívá chvalozpěv, který se jako med nese do kraje. Lithlun ovšem sledoval mé astrální tělo a očima mě povzbuzoval. Vzduch kolem mne zhoustl a z konečků prstů mi vystřelovali modré elektrické výboje. Můj hlas byl hluboký a pevný jako základy Země, nesl se větrem a kolem mého těla vytvářel energetický vír, který zachvíli pohltil celý kopec. Kolem mé hlavy, kroužili duchové mocných Druidů, měl jsem pocit, jako bych měl hlavu v oblacích, ale nohy zarostlé do země, po páteři mi lezli stříbrní hadi a jejich suchá kůže klouzala po mích nervech až jsem měl pocit že z toho šustění zešílím. To ovšem bylo dobré znamení, neboť Slunce už, už klouzalo přes horizont. Byl jsem obklopen modrou bouří třpytící se energie, která stoupala z balvanů do oblak, mirijády zářících nitek mě spojovali s okolními menhiry. Já a Země jsme byli Jedno. „Teď to může přijít!“ volal jsem na Mistra. „Slunce, Slunce vychází“ řekl jen.