Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNikamcesta
02. 01. 2008
1
2
1920
Autor
verlit
Poslední paprsky slunce se zlomily o úbočí travnatého kopce. Měděný svit na šedých kamenech, z nichž byla postavena skromná usedlost vysoko ve stráni, pohasl a její zdi náhle vyhlížely syrově a opuštěně.
Se západem slunce se uvnitř téměř setmělo, ale nikdo se nezvedl, aby zažehl lampu. Rodina seděla semknutá mlčením kolem stolu. Zemdlené tváře, vyvolávané z šera pablesky ze skomírajícího ohniště a zase se do něj ponořující, si byly přes svou odlišnost podivně podobné. Na všech ležela tíže daleko hlubší než prostá únava.
Pátá židle, v čele stolu, byla prázdná.
"Tolik si přál...tolik doufal...že nezemře tady," porušila konečně ticho matka a po zestárlé tváři jí stékaly slzy "Tak věřil, že se všichni vrátíme domů."
"Všichni jsme tomu věřili." Konrád, starší z obou synů položil konejšivě svou dlaň na její ruce, sepjaté na stole. "A věříme." Rozhlédl se po ostatních, jakoby čekal na jejich přisvědčení.
"Já tomu nevěřím!" vybuchl nečkaně mladší z bratrů. "Nevěřím, prostě nevěřím, že Město existuje!"
"Simeone!" vykřikla matka zděšeně. "Jak můžeš něco takového vyslovit! Otec je sotva pár hodin pod zemí."
"A co?" mladík vyskočil od stolu. "Právě teď je čas se s tím smířit! Nikamcesta je báchorka, pohádka pro děti, nic víc!"
"Simeone!"
Matka se rozplakala nahlas, hlubokými trhavými vzlyky, které otřásaly celým jejím tělem. Mladík se na ní pár okamžiků díval, napůl vzpurně a napůl zoufale. Pak sklesl vedle ní na kolena, vzal její ruku do dlaní a přitiskl k ní tvář.
"Já věřím, že se vrátíme...domů," Abigail, dosud tiše sedící na druhé straně stolu, se plaše dotkla ramene svého muže a Konrád ji objal.
"Vrátíme se. Jednou nás tam cesta zavede," zašeptala matka přesvědčeně. "A když ne nás, tak naše děti."
Simeon prudce zvedl hlavu.
"Ano? Anebo děti našich dětí? Proč se máme pořád tvářit jako vyhnanci? Já se nechci nikam vracet. Co je tam o tolik jiného než tady? Všude se žije stejně."
"Je to náš domov," připomněla matka slavnostně.
"Můj domov je tady. Tady jsem se narodil, tady jsem vyrostl, znám tu každý kámen...!" vybuchl Simeon vášnivě. "Co na tom, že děd našeho děda snad pocházel z Města? Proč kvůli tomu nemůžeme žít tady?"
"Tohle je cizí země, Simeone. I kdybychom tu žili tisíc let, nepřestane být cizí. Otec to věděl, my všichni to víme - a ty to také jednou pochopíš. My se musíme vrátit domů. A vrátíme se, cesta nás tam zavede," dokončila s neotřesitelnou vírou.
Konrád sklonil hlavu. Na něj, jako nejstaršího syna, doléhalo břemeno odpovědnosti nejtíživěji. Zkoušel projít Nikamcestou snad tisíckrát. Sám i s Abigail, dokonce i se svým prvorozeným synem v náručí. Zkoušel to, když byl šťastný i když si zoufal, ve dnech smutku i ve dnech radosti. A cesta se měnila. Nesčetněkrát ho zavedla do zelených hájů, na pustá vřesoviště nebo do šedavých skal. Ale nikdy se před ním nerozevřelo hluboko na úpatí kopců údolí, v němž by se zablýskly světlé věže Města.
"Město je skutečné," řekl pevně, aby sám sebe přesvědčil. "Otec ho viděl."
"Tak proč se tenkrát obrátil zpátky, když se před ním cesta otevřela? Proč?"Simeon se nenechal tak lehce utišit.
"To přece dobře víš," matčin hlas se zachvěl bezmocnou lítostí. "Nechtěl odejít beze mě...bez vás..."
"A já říkám, že dostal strach!"
Udeřila ho slabou rukou do tváře dřív, než si stačila uvědomit, co dělá. Zůstal na ni zírat, bledý a nešťastný.
"Odpusť," vzala jeho hlavu do dlaní a hýčkala ho, jako když byl malý hošík. "Odpusť mi to." Její slzy mu padaly do vlasů.
Konrád těžce polkl, jak se mu svíralo hrdlo.
Už dávno v sobě tajil jiný strach. Tak hluboký a tíživý, že se s ním nesvěřil ani svojí ženě, a dokonce ani matce. Strach, který se k němu znovu a znovu vracel, při každém dalších neúspěšném pokusu projít Nikamcestou.
Protože na otázku, proč otec nevykročil do Města, když se jemu jedinému tehdy cesta otevřela, byla ještě jedna odpověď: "Protože lhal."
Protože ani on nikdy nedošel po Nikamcestě jinam, než do rozličných cizích míst, protože ani on nebyl tím, kdo je odsud mohl vyvést zpátky tam, odkud pocházeli. Se západem slunce se uvnitř téměř setmělo, ale nikdo se nezvedl, aby zažehl lampu. Rodina seděla semknutá mlčením kolem stolu. Zemdlené tváře, vyvolávané z šera pablesky ze skomírajícího ohniště a zase se do něj ponořující, si byly přes svou odlišnost podivně podobné. Na všech ležela tíže daleko hlubší než prostá únava.
Pátá židle, v čele stolu, byla prázdná.
"Tolik si přál...tolik doufal...že nezemře tady," porušila konečně ticho matka a po zestárlé tváři jí stékaly slzy "Tak věřil, že se všichni vrátíme domů."
"Všichni jsme tomu věřili." Konrád, starší z obou synů položil konejšivě svou dlaň na její ruce, sepjaté na stole. "A věříme." Rozhlédl se po ostatních, jakoby čekal na jejich přisvědčení.
"Já tomu nevěřím!" vybuchl nečkaně mladší z bratrů. "Nevěřím, prostě nevěřím, že Město existuje!"
"Simeone!" vykřikla matka zděšeně. "Jak můžeš něco takového vyslovit! Otec je sotva pár hodin pod zemí."
"A co?" mladík vyskočil od stolu. "Právě teď je čas se s tím smířit! Nikamcesta je báchorka, pohádka pro děti, nic víc!"
"Simeone!"
Matka se rozplakala nahlas, hlubokými trhavými vzlyky, které otřásaly celým jejím tělem. Mladík se na ní pár okamžiků díval, napůl vzpurně a napůl zoufale. Pak sklesl vedle ní na kolena, vzal její ruku do dlaní a přitiskl k ní tvář.
"Já věřím, že se vrátíme...domů," Abigail, dosud tiše sedící na druhé straně stolu, se plaše dotkla ramene svého muže a Konrád ji objal.
"Vrátíme se. Jednou nás tam cesta zavede," zašeptala matka přesvědčeně. "A když ne nás, tak naše děti."
Simeon prudce zvedl hlavu.
"Ano? Anebo děti našich dětí? Proč se máme pořád tvářit jako vyhnanci? Já se nechci nikam vracet. Co je tam o tolik jiného než tady? Všude se žije stejně."
"Je to náš domov," připomněla matka slavnostně.
"Můj domov je tady. Tady jsem se narodil, tady jsem vyrostl, znám tu každý kámen...!" vybuchl Simeon vášnivě. "Co na tom, že děd našeho děda snad pocházel z Města? Proč kvůli tomu nemůžeme žít tady?"
"Tohle je cizí země, Simeone. I kdybychom tu žili tisíc let, nepřestane být cizí. Otec to věděl, my všichni to víme - a ty to také jednou pochopíš. My se musíme vrátit domů. A vrátíme se, cesta nás tam zavede," dokončila s neotřesitelnou vírou.
Konrád sklonil hlavu. Na něj, jako nejstaršího syna, doléhalo břemeno odpovědnosti nejtíživěji. Zkoušel projít Nikamcestou snad tisíckrát. Sám i s Abigail, dokonce i se svým prvorozeným synem v náručí. Zkoušel to, když byl šťastný i když si zoufal, ve dnech smutku i ve dnech radosti. A cesta se měnila. Nesčetněkrát ho zavedla do zelených hájů, na pustá vřesoviště nebo do šedavých skal. Ale nikdy se před ním nerozevřelo hluboko na úpatí kopců údolí, v němž by se zablýskly světlé věže Města.
"Město je skutečné," řekl pevně, aby sám sebe přesvědčil. "Otec ho viděl."
"Tak proč se tenkrát obrátil zpátky, když se před ním cesta otevřela? Proč?"Simeon se nenechal tak lehce utišit.
"To přece dobře víš," matčin hlas se zachvěl bezmocnou lítostí. "Nechtěl odejít beze mě...bez vás..."
"A já říkám, že dostal strach!"
Udeřila ho slabou rukou do tváře dřív, než si stačila uvědomit, co dělá. Zůstal na ni zírat, bledý a nešťastný.
"Odpusť," vzala jeho hlavu do dlaní a hýčkala ho, jako když byl malý hošík. "Odpusť mi to." Její slzy mu padaly do vlasů.
Konrád těžce polkl, jak se mu svíralo hrdlo.
Už dávno v sobě tajil jiný strach. Tak hluboký a tíživý, že se s ním nesvěřil ani svojí ženě, a dokonce ani matce. Strach, který se k němu znovu a znovu vracel, při každém dalších neúspěšném pokusu projít Nikamcestou.
Protože na otázku, proč otec nevykročil do Města, když se jemu jedinému tehdy cesta otevřela, byla ještě jedna odpověď: "Protože lhal."
Bylo-li tomu tak, pak byla cesta možná ztracená na věky a oni byli odsouzeni k žití na okraji cizího světa a k nesčetným a stále stejně marným poutím, nevedoucím nikam. A cesta byla skutečnou Nikamcestou.
A teď byl otec mrtev a s ním možná zemřela i jejich jediná naděje.
Vzhlédl a jeho oči se setkaly s matčinými. Na jeden krátký okamžik se jejich pohledy propletly a řekly si vše, nač ti dva mysleli.
"Nikdy se tam nevrátíme," zašeptala zlomeně. "Nikdo s znás už se domů nevrátí. Otec jediný měl dar najít správnou cestu. Žádný z nás to nedokáže. "
Věděli, že má pravdu.
Zkoušeli to všichni.
Simeonovy cesty byly řidší a podivnější než Konrádovy. Vracíval se do usedlosti vzdálený a zamlklý, s botama potřísněnýma blátem a stébly divných travin ve vlasech. Nikdy o krajinách, které navštívil, nemluvil a nikdo se ho na ně neptal. Nebylo třeba. Město v nich nebylo.
"Nikdy se tam nevrátíme."
I matka se jim jednou svěřila kam vodí Nikamcesta ji. Vždy po ní došla na stejné místo, ke staré plané jabloni, obehnané dřevěným plůtkem a sklánějící se nad studní, krytou bílým kamenem. Utěšené místo, útulné a poklidné, hladící po duši. Ale nevedoucí nikam.
Nikamcesta.
Oheň naposledy zařeřavěl a zhasl a jizba se utopila ve tmě.
Kdosi zabušil na dveře.
Po dlouhé chvíli se konečně zvedl Konrád, těžce došel ke dveřím a otevřel je.
Poutník, stojící na prahu, se na něj díval se směsicí naděje a únavy.
"Rád bych poprosil o nocleh," řekl. "Jsem na cestě celý den a tma padla tak náhle..."
Konrád si muže přeměřil a viděl poctivou tvář, plášť, poznamenaný dlouhou cestou, ale ušitý z pevné a dobré látky. Beze slova ustoupil stranou a a lhostejně unaveným pokynutím ruky pozval poutníka dál. Abigail vstala a rozsvítila lampu, ale pak, jakoby tím obyčejným gestem vyčerpala všechnu sílu, usedla tiše na lavici u ohniště.
Muž s povděkem překročil práh, s úlevným povzdechem shodil kápi z čela a rozhlédl se jasnýma očima po ztichlé rodině. Vycítil napětí, skrývající se za jejich mlčením, ale zdálo se, že má slunnou povahu, která se nedá zakřiknout.
Přátelsky se usmál. "Nebudu na obtíž," řekl omluvně. "Stačí mi trochu sena někde ve stodole. Hned zítra ráno sejdu dolů do města."
Obrátil se k Abigail, která zalapala po dechu v bezhlasém výkřiku a trochu nechápavě, ale s nepohasínajícím úsměvem dořekl, "není to přece daleko, že ne? Ta světla v údolí se zdála být na dosah..."
2 názory
S tim zacatkem souhlasim s Winterem, se zbytkem uz ani ne. Je to dobre. Dobre napsane, dobry obsah. Co bych vsak zmenil jsou na konci ty tri tecky v prime reci. Je to moc "a vsem poklesla brada", naopak to chce utnout.
Hm, dobrý námět, opravdu dobrý námět i prostředí, pro podobné jsme měl vždycky slabost. Bohužel to kazí forma:
-začínáš tím největším klišé a to, jak se slunce lámalo, jak se světlo lámalo. Začíná to být značně obehrané.
-pak problém s přílišnou a hlavně neopodstatněnou vzletností slov jako: zmedlelé, pablesky. Možná ěkde v textu by se toto ztratilo, když by již byl čtenář zaujmut, takhle ze začátku to ale působí dost divně.
-a nakonec, což už může být jen můj subjektivní dojem, by neškodilo víc výrazů jako Nikamcesta, takovýchto podivných slov v podivném prostředí
Ale jinak jsem se skutečně bavil. Na tip to asi není, ale klub pustím.