Miluji zvířata

I tohle je život...

Moje maminka byla osamělá žena, která měla jenom nás. Mě a bratra. Byli jsme jejím světem. Žila jen pro nás. Když nám zemřel tatínek, koupila psa. Byl to malý labrador. V té době mi bylo deset a ztrátu jsem nesl těžce, přestože mě otec bil. Kdykoli jsem se přiblížil k nějakému zvířátku, vytáhl řemen a seřezal mě. Nevěděl jsem proč. Začal jsem se ho bát, ale to mě neodradilo si aspoň jednou za týden pochovat králíčka v sousedství. Miloval jsem jeho srst, to, jak se jemně pohyboval, když jsem ho hladil. Maminka se vždycky sesypala, když mě slyšela z pokoje brečet bolestí. Nikdy mi ale neřekla, proč to tatínek dělá. Po jeho smrti se mi to snažila vynahradit tím psem. Okamžitě jsem si ho zamiloval. Dal jsem mu jméno Alík.

Zvířata jsou lepší než lidi. Nikdy vás nezradí ani nepodvedou. Nemohou na vás vytáhnout opasek a zmlátit vás. Přesto jsou považováni za něco horšího. Já zvířata miluji. Zvířata jsou lepší než lidi.

S Alíkem jsem strávil celé dětství. Běhali jsme po parcích a honili spolu kočky. Byl to můj věrný a taky jediný kamarád. Nikdy jsem si nedokázal zvyknout ve škole, nenašel jsem si přátele ani nevybudoval postavení ve třídě. Byl jsem napůl sirotek a o mojí mamince se povídalo, že je alkoholička a bije své vlastní děti. Předsudky způsobily, že jsem byl sám. Citově jsem se tedy upnul na svého psa. Když mi bylo devatenáct, měl jsem odejít do Prahy na vysokou školu. Chtěl jsem si vzít Alíka s sebou, ale maminka mi to rozmlouvala. „Alíkovi bude líp tady. V Praze se udusí tím hnusným smogem. Psi tam musí nosit náhubky a víš, že on je nemá rád. Udělej to pro něj a nech ho tady.“ Já ho ale doma nechat nemohl. Byla to jediná spřízněná duše, kterou jsem měl. Jediná. Vzal jsem ho tedy do našeho hlavního města. Bydlel jsem v paneláku a po pár týdnech jsem zjistil, že mu to skutečně nesvědčí. Neměl jsem čas s ním pořád chodit na procházky. V okolí nebyla ani jedna zelená plocha. Přestal jíst a pak se už ani nehýbal. Jen tak ležel se smutnýma očima na podlaze a čekal. A dočkal se. Jednoho rána přišla a ani nezaklepala. Ta ženská v kápi si ho odnesla. Na jejím rameni jsem viděl houpající se kosu.

Úplně jsem se z toho zhroutil. Můj milovaný pes umřel a já byl zase sám. Nehodlal jsem to ale tak nechat. Jako na protest otci jsem si koupil další štěně. Pak dva králíky a kanárka.

Zvířata jsou lepší než lidi. Nemluví, ale umí naslouchat. Dokážou vyvinout daleko větší oddanost a lásku než člověk. Jsou tak nevinná a mají hladkou srst.

Po roce studia jsem se rozhodl vysokou školu opustit a naplno se věnovat zvířatům. Pronajal jsem si opuštěnou farmu na Slovensku a koupil si další kamarády. Stal jsem se vegetariánem  a vstoupil jsem do nějakého spolku pro ochranu domácích mazlíčků. Najednou můj život dostal smysl a já byl šťastný. Vytvořil jsem si svůj vlastní svět, do kterého jen stěží zasahovali jiní lidé nebo dokonce realita. Žil jsem pro zvířata stejně tak, jako moje maminka žila pro mě a bratra.

Uběhlo mnoho měsíců, než mě přijela navštívit. Provedl jsem jí po celé farmě a ukázal jí své miláčky. Celou dobu se tak divně tvářila, jako by byla vyděšená. A pak mi maminka podala tu obálku. Bylo v ní parte.

Bratr oficiálně zemřel na srdeční selhání. Ona mi ale přišla říct pravdu. Když mluvila, třásl se jí hlas a po tváři jí tekly slzy. Chtěl jsem ji obejmout, ale ona se odvrátila. V očích měla ten stejný pohled, jako když na mě otec vytahoval opasek. Já ale věděl proč. Konečně. Můj starší bratr skonal po sexu s koněm. Měl protržené střevo a vykrvácel. „Kdyby to věděl tatínek,“ zašeptala tehdy, „nepřežil by to. Když ho poprvé nachytal se slepicí, strašně se rozzuřil. Nemohl přenést přes srdce, že jeho vlastní syn je zoofil. Začal ho mlátit. A tebe taky, kdyby to náhodou bylo dědičné. Myslel si, že to z vás vytříská. Omlouvám se, synáčku, že jsem nic neudělala.“ Chtěl jsem na to něco říct, ale ona mě jen pohladila po vlasech a chápavě pokývala hlavou. Odjela a nechala mě na farmě.

Zvířata jsou lepší než lidi. Nemají předsudky a nebijí se navzájem. Zase vidím ten opasek. Nikdy bych ho na nikoho nevzal. Ta zvířátka jsou tak hodná a hladká. Hlaďoučká. Tak rád je hladím. Lidi nejsou hladcí.

Celé dny jsem chodil po farmě a staral se o zvířata. Bylo to čím dál náročnější, protože jsem jich měl mnoho. Psa, dva králíky, kanárka, tři krávy, jednoho koně (nechť je zem bratrovi lehká), několik pavouků, hada, papouška, pět koček, deset morčat, hodně křečků, osla, ovci  a andulku.

Jednoho dne jsem šel z města domů a cestou se o mě otřela hárající fena. Můj pes pak po mě začal hopsat, třít se mi o nohu a já jasně viděl jeho vzrušení. Byl to pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Potil jsem se a těžce se mi dýchalo. Tohle jsem moc dobře znal z amerických filmů. Tam nefiguroval pes, ale krásná žena. Nemohl jsem si pomoct.

Ano, konečně jsem plně pochopil bratra. Ukájet se na zvířatech není tak hrozné. Nikdy jsem sice nepoznal ženu, ale mohu říct, že to je určitě srovnatelné.

Na farmě bylo tolik možností. Začal jsem si pořádat velké soukromé orgie a plně si užíval sexu. Zdokonaloval jsem své techniky, jak zvířata nalákat. Strašně mě to vzrušovalo a čas od času ze mě něco vystříklo. Nevím, co to bylo, ale cítil jsem se při to krásně.

Zvířata jsou mnohem lepší než lidi. Jsou krásná a příjemná. Ty hlaďoučké kožíšky. Můžu si s nimi dělat, co chci. Miluji zvířátka. Pomiluju je. Žili šťastně až do smrti. Princ a princezna. Princezna ovečka. Ty teplé bílé šaty. Jsou tak kudrnaté. Když jsem byl dítě, taky jsem měl kudrnaté vlásky. Máma mi je myla a pak byly rovné.

Miloval jsem se se svými miláčky každý den.

Nejvíc mě to bavilo s ovečkou. Bohužel toho nevydržela tolik, co já. Umiloval jsem ji k smrti. Koníček mi jednou natrhnul střevo. Vzpomněl jsem si na bratra, ale stihl jsem dojet do nemocnice. Morčata byla po pár kolech nepoužitelná a pavouci mě kousali.

Zvířata jsou vážně mnohem lepší než lidi. Dávají mi smysl, vím, pro co žít. Už nejím. Nepotřebuji to. Stejně nemám jídlo, protože jsem přestal chodit do města. Nespím, místo toho se s nimi miluji. Nemyji se, zvířata to také nedělají. Nemluvím, zvířata to také nedělají. Už nejím.

Vypadám jako plameňák, mám stejně tenké nohy. Deset dní jen o vodě. Osel ji nosí na zlatém tácku a klaní se mi. Moje milovaná zvířátka. Poddaní. Já jsem jejich král a starám se o ně. Království zvířat! Živočišná říše! Kaj se kaj, Caesare!

Rostou mi křídla. To mám z toho ukájení se na andulce.

Nic nevidím. Jsem jako krtek. Nechci jít k doktorovi, ještě by mi objevili ty šupiny. Toxokaróza, zatraceně. Infekce, oslepnutí…TMA

Zapomněl jsem, kde jsem nechal toho mrtvého krtka a taky ty tři kočky. Mají asi větší potřebu jíst než já. Božínku, jsem král, Bůh, já… oživím je. Až je najdu.

POKLOŇTE SE, PŘICHÁZÍ KRÁL. Boží rány na tebe, Mojžíši! Zabil jsi je. Všechny. Miláčci, kde jste? Kobylky.

A zase ten smrad. Je to z té zvěřiny. Mám hlad.

Pes chutná stejně jako hlína. A andulka taky. Děkujeme ti, pane, za chléb náš vezdejší.

Ať jdou všichni vegetariáni do prdele! Sežral jsem je.

Božínku, já je snědl. Miláčci moji. Je mi to líto In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Amigo.

KRÁL UMÍRÁ, POKLOŇTE SE.

Zvr…haha

---