Popel a slzy

Byl slyšet křik a nářek. Věděl, co teď bude následovat, bití a bolest. Vždycky to tak bylo, třicetiletá válka zuřila s přestávkami už spoustu let a on si nikde nepamatoval, že by někdy nebyla, nebo že by potkal někoho, kdo si pamatoval, že nebyla. Teď byl i se sestřičkou zavřeny v malé kobce pod podlahou, používané pro úschovu dřeva na podpal, a čekal na to, co má přijít. Bál se strašně. Držel sestřičku a třásli se spolu po celém těle, byli ale tak ztuhlí, že už nemohli ani plakat. Stěží šestiletý chlapec a jeho ne o moc starší sestřička, na kterou se přes její ubohost a špínu už také parkrát dostalo. Zdivočelé zbrojnošské stvůry, se po desetiletích války podobaly více démonům, než lidem, kterými snad ani nikdy nebyli.

Křik utichl, zbrojnoši tam ale byli, byly slišet dunivé kroky jejich okovaných botů a zvonění kroužkových brnění a zbraní na opasku. A také ještě jejich hekání, jejich nekonečné hekání, které bylo vždy doprovázeno nářkem trpící ženy. Jejich matky. Nebo toho, co z ní zbylo. Její křik přestal, když upadla do bezvědomí, hekání ale ještě chvíli pokračovalo, než se zbrojnoši sebrali a odtáhli. Pak bylo bezpečné vylézt z díry a matku alespoň něčím zakrýt. Neměli sílu, aby ji mohli přenést na slamník. Pak šly děti hledat, co po zbrojnoších zůstalo, naštěstí po nich vždycky nějaké odpadky a zbytky zůstaly. Vyčerpání z týrání a bití spojené s pitím napolo jedovatého alkoholu, který měli zbrojnoši vždycky sebou, protahovaly noci matky více a více a ani přes den už nebyla příčetná. Té noci ani následujícího dne se už ze spánku neprobudila.

+

František seděl schovaný pod lávkou přívozu a držel hlavu v malých dlaních. Ubohá košile, kalhoty spíše kus hadru než oblečení a malé prsty ruček, do kterých si snažil skrýt obličej, dělaly přes kůži černé šmouhy ze sazí. Přívoz byl na dohled od kostela sv. Michala s klášterní školou a knihovnou, po jejích zdech teď začínaly růst první průzkumné plameny rodícího se požáru. Ale on už slyšel hučení plamenů a v něm i křik hořících lidí. Nemohou z pekla utéct, ale je to tak správné. Oni mají vše, jídlo, postel, oblečení, spoustu krásných zářicích věcí a obrazů u oltáře v kostele a on je obyčejný usmrkánek z ulice a tak si to zaslouží. Mají se ho bát, kdyby věděli, co umí, nesmáli by se mu a neházeli po něm dočista oholené kosti od hostiny. Smáli se až se za břicha popadali, jak po nich toužebně skáče a hledá jazykem, jestli na nich přecpaní jedlíci nenechali aspoň chuť masa. Sedí tu teď schován, sice pořád hladový, ale kdokoli z těch obtloustlých mnichů a studentů by s ním teď měnil. Obklopeni plameny, které jim ničí jejich roucha i hábity a cesta ven není. Dal záležet, všechny dveře jsou zavřené a zvenčí podepřené kameny a trámkem. Nikdo z nich se už jejich ranní bohoslužby nedostane. Počká si tu, až bude po všem, a pak půjde rovnou do jejich spižírny a kuchyně. To už ho nikdo z nich nebude rušit, služebnictvo a on si uspořádá svou hostinu vedle jejich dohořívajících mrtvol.

Drobné mžení je v listopadu normální, ale nemůže nijak zmenšit zuřící požár. Jen kameny, které pod přívozem jsou více zebou do nohou. Schoval hlavu mezi kolena a ještě chvíli počkat. Oheň je ještě příliš silný aby se kolem něj dalo přejít. Stín vrhaný malým tělíčkem i v šeru nabírá sytější černou barvu. Pomalu se z něj zvedá silueta postavy, plné vlajících cárů černé tmy a se dvoumi pažemi zakončenými pařáty. Postaví se před postavičku a pomalu kolem ní klade černou smyčku. Na spadne přes hlavu a na ramena, pomalu se ale rozpadá a přes záda se sesmekne až na zem k bosým nohám, kde se poslední kousky rozplynou. Stín je z toho překvapený, jestli se to o stínu dá říci, ale zkouší smyčku ještě jednou. I tahle se bez odporu spadne k zemi, aby se tam vsákla mezi kameny. Stín otáčí hlavnou a cáry tmy, které z ní visí, se třepou rozčilením.

+

"Michaeli, ty spratku, ukaž se ! Ty slouho, přehodný pánův psíku, bezduchý pšouku nicoty, neschovávej se přede mnou!" v sykavkách jde slyšet sykot hadů v dávných chrámech světů, které měly být zapomenuty už před počátky věků.
"Před tebou? Proč bych se před tebou schovával? Máš mě přímo před sebou, slepý kuse tmy" ozve se ze světlejšího místa za zády dřepící postavičky. Postava ze světlejšího kousku mlhy, co se vleče nad řekou, drží jednu ruku položenou na zádech postavičky. "Oči ti asi neslouží, jak by měly. To bude od toho večného pokukování po lepším, asi se ti kazí."
"Zato ta tvoje modrá kukadla mě nepřestala lákat, s chutí ti vyškrábu i poloslepý. Co si jako myslíš, že děláš? Tenhle tady je můj, bude z něj nádherný démon, pán strachu. Koukej zmižet pelešit se s těmi svými podobnými bratříčky a toho nech mi."
"Kdyby byl, tak tu nejsem. Copak si myslíš, že jsem se sem vydal, jen abych si s tebou pokecal, náfuko?" ukázal Michael široký usměv, ve kterém nešlo přehlédnout výrazné špičáky. "Nemám sebemenší zájem se s tebou vidět až do dalšího výprasku, který ti budu moci uštědřit, řekněme za cca tisíc let. Pamatuješ, ne?"
Věděl, co to způsobí, a užíval si to. Připomenutí prohraného souboje před tisíci lity ho vždy rozlítila mimo kontrolu.
"Ty..." Zbytek věty nebyla slova, ale něco z hlubin, řečí, které neměla nikdy vzniknout. V černém stínu byly najednou vidět modré oči, ne nepodobné těm Michaelovým, podlouhlé a sálající studeným plamenem. Na moment se postava ze stínu zachvěla a jeden hnát vyrazil směřem na světkou postavu. Tu ani nenapadlo se bránit. Rána dopadla, ale jakoby se postavy ani nedotkla. Zato hnát se odrazil, až z místa doteku vylétly bílé jiskry, jakoby dopadly dva křeměny na sebe. Stínovou postavu odmrštil náraz na pět kroků daleko, ale rychlostí mimo lidské vnímání se objevila hned zpět. Nešlo poznat, jestli jde o vztek deroucí se z hrdla černé postavy, nebo o dunění zatím ještě vzdálené bouřky.
"Vidíš to kolem? Tak se dívej, už brzy, už tak brzy. Pak se přestaneš vyhýbat boji a budeš se mi muset postavit. Bude mi nesmírným potěšením ti dokázat, že vyhraná bitva nedělá válku. Jestli chceš, můžu ti dát takový předkrm hned teď a tady."
"Víš přeci, že to nejde, tak se zklidni. A taky, že kdyby to jen trochu šlo, už dávno bych tě zas zmrskal a zahnal zpět do těch tvých nor, aby ses tu nahoře tak moc nepoflakoval. Co si vůbec dovoluješ takhle vylézl a honit ty svoje démony na i na krásném denním světle?"
"Chtěl jsem." narovnala se stín. Už se zas úplně kontrolovala, jen přízračné modré oči šly ještě ve stínu rozeznat. Některé kouty stínu teď zas nabraly jakoby pohrdlivý výraz. "A já když chci, tak prostě jdu. Říká se tomu svobodná volba, ale to ty a tobě podobní nemůžou pochopit. Ty musíš jen poslouchat, za tebe myslí jiní. Taková bezduchá kopie. Mé kopie. Ale já, já jsem Ten První, Ten, co se nemusí prosit o rozkazy, ty vemeno. Z toho, co dělám a proč, se nemusím nikomu zpovídat."
"To já taky nemusím." Nezdála se teď klidná ani světlá postava. "Víš co ty? Zalez si zpátky do díry, nebo odkud si to vylezl, a nech boží děti v pokoji, jo? Tady ten malý ti prostě nepatří, tak se s tím smiř, protože nic jiného ti ani nezbývá. Pracky pryč!"
"Ale ale, že by panáčka žralo, že mi to tu bude všechno už brzy patřit? Koukni kolem, no není to nádhera? Všechno. A to včetně tohoto spratka."
"Ten ti nepatří a patřit nebude."
"Nebude? Fakt nebude? Hahá! A to jako proč? Odkud si spadl, pomatenče, zfetoval ses kadidlem? No to si mě pobavil. Prý nebude. Nebude, protože už patří, dávno. Mrkni se mu do papírů, no." zasmál se Stín. "Nebo víš co, koukni se jen sem nahoru. Vidíš to? Tak to práve dodoutnávají zbytky padesáti těch tvých božích dětí. A to stihl jen za dnešek, stěží půlden. Chceš vědět, co stihl za poslední měsíc? Klidně tě zasvětím, myslím, že to stojí za to, některé pasáže jsou opravdu šťavnaté." zasnil se Stín.
"Není o třeba, vím, co je, a co není. Mám nejlepší zdroj."
"To já taky a proto vím, že tenhle není boží dítě, ale masový vrah. Ten nejmasovější. A po všech stránkách opravdu výkonný, samá superlativa. Tahle moje příjemně povedená dlouhá válka z něj udělala setsakra výkonný s výrazným osobním likvidačním stylem." zasněne se na malého chlapce zadíval. "Talent, jaký umím ocenit. Poslední stovky let takový nebyl. Kdyby celá válka byla jen kvůli jeho vzniku, stálo by to za tu námahu. On ti zváží všechny varianty a pak vybere takovou likvidaci, která vždy, ale naprosto bezchybně, vede ke smrti všech, které si vybral. Přitom si oběti užijí všechny ty pocity strachu, paniky až po sladké bezvýchodné zoufalství pomalu přecházející v agoónii smrti." vzdechem doprovodil poslední, skoro otcovské vyjádření "Jo, takový druhý není. Když ho budu trénovat já, bude nejlepší." Stín zvedl oči na Michaela. "Víš, kdybych mohl mít syna, chtěl bych, aby to byl on. Bude mým nejmilovanějším démonem. Už těď svou míru dovršil, beru ho k sobě, ať můžeme být spolu. Už tak v něm není už nic lidského. Pardon, božího. Lidský je dost."

+

Všechno je nanic. I přes déšť jde slyšet hukot ohně stoupajícího z kláštera na skále. Tenhle déšť ten oheň neuhasí. Snad v tom hukotu ohně jdou slyšet i hlasy, ale to jsou jen představy. Strašlivý žár nemohl nikdo tak dlouho přežít. A duše to taky nebudou, ty už jsou dávno v pekle, kde vyjí pro úplně jiné uši. Takhle ho vyhodit, vykopat. Když je tak hladový, a přitom chtěl jen pár drobků, jen málo. Pro hlad trpí, břicho bolí, vnitřnosti se svíjí, vše točí, hukot ohně proniká přes uši i do hlavy. Před míhajícími černými skvrnami před očima se nejde schovat ani ve tmě vlastních víček, skvrny na sebe vezmou rudě červenou barvu zaschlé krve a pokračují dál ve svém bálu. Oči jde udržet zavřené jen silou. Vší silou, tlačím víčka k sobě až mi začnou téct slzy. Vím, že jsou to slzy, na rozdíl od vody padající od prken oblouku mostu, jsou teplé. Jen skvrny tančete, unavíte se, a já se tam pak vrátím. Vrátím se a najím, něco najdu, i kdybych měl ohlodat kosti těch prokletých fráterů. Připeklé maso z noh, které do mě z pod dlouhých černých kuten kopaly, když se mi smáli. V těch těžkých kutnách se jim nemohlo před požárem dobře utíkat. Tlusté břicha se pletla pod nohy a kutny příliš lehce chytaly od jisker, plné nastřádané mastnoty hostin a vůní kadidel. Budu ohlodávat jejich kosti, to už se smát nebudou. Bolest za bolest. Aspoň na chvíli nebudu muset myslet na tu bestii, co mi sedí v břiše a žere mě zevnitř. Hlad. A strach.