Bukowski nebyl žádnej sráč

Bylo ráno. Přehnul jsem jí přes stůl a vyhrnul sukni, její krátkou růžovou sukýnku. Na stole stála láhev vodky od včerejšího večera, pořádně jsem si z ní přihnul a pak udělal té holce, za co jsem jí zaplatil už včera, když mě zvala do tohohle kvartýru. Jak jsem na ni házel, na tu její prdelku, své bílé následníky, udělal jsem mobilem krásnou fotečku a poslal ji fotrovi k narozkám. Pod obrázek jsem připsal: „Neodpustil bych si, kdyby ti byli náhodou podobný, ty malej starej čuráčku.“

Nevím, jestli to ta holka náhodou jen nehrála, ale bylo celkem pravděpodobné, že se jí to skutečně líbilo. Vypadala, že si to všechno užívá, ale nechci být moc domýšlivej. Když bylo po všem, dopřál jsem jí cigáro a sobě zapálil taky. Řekla mi, že by se semnou sešla i bez placení, kdybych chtěl.

„Fajn,“ povídám. „Dejme tomu, že to bylo právě dnes, vrátíš mi prachy?“

Trochu jí ztuhl úsměv.

„Aha,“ řekl jsem. „Tak vidíš, nekecej blbosti.“

„Dej mi pokoj, ty sráči,“ utrousila.

No jo. Tyhle kurvy, jsou tak drzý, asi bych ji měl praštit.

„Asi bych tě měl praštit, seš moc drzá, víš to?“

Otřela si kapesníčkem zadek a odešla do koupelny. Já se oblíkl a vypadl ven, do mrazivého ledna bez sněhu.

V trafice na nádraží jsem otočil jedny noviny a sedl si do kavárny, že si dám preso. V rychlosti jsem proletěl, co je nového a vyhulil u toho asi čtyři cigára. Pak mě chytlo sraní. Tomu se po ránu s kocovinou nedá vyhnout. Chvíli jsem zvažoval, jestli stihnu dojet domů, abych se vykadil v klidu, ale ucítil jsem, že je to už v zatáčce a nechal jsem ten kabel hned v kavárně. Alespoň mi k tomu hrála hudba.

Do čeho dneska píchnout? Na práci jsem se vykašlal a nebyl jsem tam už přes týden. Šéf  mi už volal a byl nasranej. Vyhodil mě na paragraf padesát něco nebo kterej, za porušení pracovní kázně. Ještě jsem si tam pro výpověď ani nešel. Tak tam zajdu, ať je prdel, řekl jsem si. Sedl jsem na metro a vystoupil na čtvrté zastávce. Po cestě jsem si koupil vodu a bagetu, dostal jsem hlad a ještě jsem nic nežral. Stihl jsem ji spořádat akorát, když jsem došel před vchod bývalé rachoty. Zazvonil jsem na zvonek vedle dveří. Ozval se bzučák a já vstoupil. Chvíli jsem v hale sbíral aroganci z okolního vzduchu, byl nasáklej šéfem. Pak jsem ho uslyšel. Něco hučel do sekretářky v přízemní kanceláři. Byly pootevřené dveře. Zastavil jsem se před nimi a čekal, až ten věčně nasupený kravaťák vyleze ven, což taky za chvíli udělal.

„Dobrý den, já jsem tady skrze té výpovědi,“ vyhrkl jsem na něj, hned jak na mě upřel zrak.

„Jo, tak podívejte se pane Varhan, máte to nahoře na sekretariátě. A podle mě, jako vašeho nadřízeného, jste si to pěkně zvoral a podle mě, jako člověka, jste naprosto nezodpovědné hovado a víc k tomu nemám co dodat.“ Zrudnul.

„Heleďte se. . .“

„Dál se s vámi bavit nebudu, jděte.“ Přimhouřil oči a já šel. Šel jsem pro ta lejstra a pak rovnou na pivo do nedalekého baru, ať tu situaci rychle vychčiju. Přesně to jsem pak udělal.

Kolem pátého piva jsem si všiml, že na mě zírají od baru dva chlápci. Celkem mladí. Dopil jsem pivo a objednal si další. Když jsem se napil dalšího piva koukl jsem na bar a viděl jsem, že na mě pořád ti chlápci zírají. To se mi moc nelíbilo, tak jsem se zvedl a šel k nim. Povídám: „Hele, proč na mě pořád zíráte? Nechcete na mě přestat zírat?“

Koukali na mě, vlastně ne, zírali na mě dál a já se pomalu začal nasírat. Ten jeden do sebe kopnul panáka, vydechl a já ucítil vodku. Slezl z barové stoličky a přiblížil se ke mně, až byl ode mě na pár centimetrů. Druhej si jen zapálil cigaretu a pousmál se na dým, kterej vyfoukl.

Ten u mě mi povidá: „To se jako nesmí?“ Do prdele tuhle otázku nenávidím.

„Do prdele! Tuhle otázku fakt nenávidím,“ povídám já. „Vidíš, že mi to vadí, tak laskavě nečum.“

„Tobě to tu jako patří, že mi budeš říkat, co smím a nesmím dělat?“ Vyblil ze sebe.

„Jestli mě nechcete nasrat oba dva, tak na mě nečumte a bude klid.“

„Dej si bacha, abych se nenasral já,“ povídá. Ten druhej se do toho nijak nepletl, jen tak pitomě civěl a kouřil. Tahle situace mi připomněla zápletku ve stylu Bukowskiho a Bukowski nebyl žádnej sráč, i když kolikrát dostal na rypák. Musel jsem se tomu pousmát.

„Co se tlemíš na mě kurva? Netlem se a zapluj zpátky ke svýmu pivu, než ti dám po hubě.“ Začal mi vyhrožovat. Než se nadál, dal jsem mu pořádné čelo. Zapotácel se a zastavil se až o svého kámoše, kterému vypadlo cigáro z ruky a přistálo na zemi. Otočil jsem se a šel zpátky ke svému stolu, dopít pivo. Dopil jsem a odešel z baru. U dveří mě zastavil barman, pořádný pořez, dal mi pěstí do ksichtu a vyšoupl mě ven. Bolelo to jako čert. Tekla mi krev z nosu a zašpinila mi košili. Zapnul jsem si bundu a šel do drogérky, koupit si papírové kapesníky. Otřel jsem si obličej a držel si jeden kapesník pod nosem. I když jsem původně nechtěl, musel jsem najít další bar a dát si panáka na uklidnění. Tyhlety situace jsou fakt na hovno. Krvácení během chvilky ustalo, i když ve mně kolovalo dost alkoholu. Pil jsem až do setmění. Nějaké peníze jsem měl ještě na účtu, díky mámě, která mi občas něco pošle, ale jinak jsem byl úplně švorc. Žádné velké peníze na obzoru a život mě začal trochu prudit. Byl jsem dost ožralej, když jsem došel na metro.

Chtěl jsem jet domů, ale u metra, ve výloze obchodu, jsem si všiml knih a dostal jsem chuť něco si přečíst. Už dlouho jsem nic nečetl. Vešel jsem dovnitř. Prodavačka mě upozornila, že budou za pět minut zavírat. Přikývl jsem a lehce přiožralým krokem jsem se sunul k regálům s novinkami. Vyšel nový výtisk Carrie od Stephena Kinga. Ještě jsem to nečetl a dostal jsem na tohle čtení chuť. Vzal jsem jednu knihu do ruky a překontroloval prostor, jestli mě někdo pozoruje. Postoupil jsem dál do obchodu k regálům s křížovkami. Carrie jsem položil na křížovky a začal listovat v kalendáři, který ležel hned vedle. Přišla prodavačka a začal kousek ode mě rovnat nějaké knihy. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Když se trochu vzdálila, otočil jsem se a strčil knihu pod svetr a prohlížel si další knihy. V tom se za mnou ozvalo:

„Vrátil byste mi prosím zpět tu Kerý?“

Poskočilo mi srdce a stáhl se mi žaludek. Do prdele práce.

„Tak jo“ povídám a vytáhl jsem ji. Prodavačka si knihu vzala a . . . .

„Opusťte prosím náš obchod,“ řekla.

„Já se ještě dívám.“

„Hned. Běžte pryč, prosím hned.“

Bušilo mi srdce, někde uvnitř jsem se cítil trapně, ale dokázal jsem to celkem ignorovat. Byl jsem dost ožralej a bylo mi to vlastně fuk.

„A nemohl bych si tu Kerý koupit?“

„Ne, odejděte jsem řekla.“

„Fakt ne? To si ji nesmím koupit?“ Motala se mi hlava.

„No prosím, tak já vám ji dám na pokladnu a půjdete se mnou a zaplatíte.“

„Tak díky, já raději půjdu, já vám moc děkuji a nashledanou.“ Plantal jsem ze sebe.

„No, vy rozhodně nemáte zač. A už sem nechoďte.“

Šel jsem ke vchodu a cítil, jak mě provrtává pohledem do zad. Kurva, to se mi zas něco povedlo. Ani knihu už neumím lohnout. Za poslední stovku jsem si koupil u stánku láhev vodky a šel konečně na metro. Než jsem dojel do cílové stanice, byl jsem totálně na sračky. Vypotácel jsem se ven a ten nával vzduchu způsobil, že jsem začal zvracet. Kolem chodili lidi a já blil a myslel při tom na starého dobrého Bukowskiho. Ten k tomu všemu, co já dělám uměl i dobře psát, sakra jó dobře. Měl jsem zkusit šlohnout jeho knihu, možná bych měl v tom stavu jeho požehnání, kdo ví? Teď tu akorát bliju a pak mi bude líp a budu chtít pít zas. Ale to bude asi až za pár chvil, protože zatím je mi pěkně šoufl. Držel jsem se nějakého zábradlí, předkloněný, oči zavřené a motal jsem se a motal.

„Ale, hmmm, Bukowskeeeeej, he, to nebyl žádnej sráč, to nebyl žádnej . . . .,“ drmolil jsem do noci.