Zpověď, V cele, Brýlím 1

K životu potřebuji jen žrát, srát a psát. Co je na tom? Nejsem snad naprosto skromný?Ale já teď klečím v cele, ke každé straně necelý metr, a žrát, srát ani psát nemám co. Zkoušel jsem nehty vydrápat spáry dlažby a zkouknout, zdali pod ní není cosi k snědku. Vylámal jsem si nehty a snědl alespoň je. Ale pak se mi přeci povedlo jednu dlaždici zvednout. Našel jsem tam scvrklého sumýše. Neptejte se, co tam dělal. Já se ho také neptal, nýbrž jsem jej slupl jako malinu. Slizkou malinu, načáchlou  močí. Průzor v rezavých dvířkách cely se otevřel a v něm se objevily oči skryté za zrcadlovými brýlemi. Co jsem jim měl říct? Moudré přísloví praví: Máloco vám zavře hubu tak, jako když vám lasičky stažené z kůže vykoušou jazyk. Tak jako se to stalo mně, než jsem byl vržen do cely. Brrr. Nesympatická vzpomínka. Ale brýle málo dbaly na mou tesknou melancholii, stále mě vybízely ke zpovědi. Neprosily, brýle v průzorech cel nikdy neprosí. Jen urgentně vybízí. Nejde to, fakt ne, soráč brýle, všechno je ve mně zamčené jako v téhle cele.

Nad hlavou mi elektronicky zapraskala žárovka. Zablikala, pak chvíli nic a záhy se rozsvítil naplno. V mém tupounském vychrochtání jsem nestačil zavřít víčka. Hlava zatoužila chvatně se rozskočit. Otevřel jsem rozryté rty a pokusil se zařvat. Z úst mi vyšlo jen nikterak nadějné zabublání a já ucítil vazké teplo na dlaních. To jak jsme vyzvrátil něco krve z opětovně otevřené jazyčné rány na staženě kuní způsob. Neslyšel jsem ani stopečku zvuku slibujícího, že brýle jsou stále v průzoru. Jen bílé kňourání žárovky, nic víc. Přesto, no možná právě proto!… jsem se  do nich musel podívat. Už jen abych je roztomilým pomrkáváním přesvědčil, ať znovu zhasnou. Tak jsem se podíval. Veškeré světlo se odráželo od skel brýlí, jako by v průzoru visely dvě na bílo přetřené slunce. Ta  skalpelově bledá světla se mi zorničkami vstřelila až do vaků hlavy a já si byl jist, že vyseru mozek a vyčůrám mozkomíšní mok. Znovu jsem si úlevně odbrblal a prsty zaškrábal po podlaze. Klečel jsem tak delší čas a tentokrát je otvíral jen pozvolna a po kousíčcích – jako starci, když močí. Obrysy cely mi vyplouvaly k popasení smyslů z toho bílého sajrajtu. Civěl jsem na podlahu a všiml si těch několika zaschlých cákanců krve, které jsem rozetřel prsty. Při troše fantazie připomínaly ztěžka artikulované NE! Nesměle jsem vzhlédl k průzoru. Světlo se od brýlí odráželo podstatně laskavěji. Chápavě jsem otevřel ústa. Krev v tenkém slinném čůrku mi stékala do klína. Nestačí. Strčil jsem si tedy prsty s otrhanými nehty až do krku a trpělivě polaskal kráterek po mém jazyku. S inspirativní náruživostí jsem vychrchl krev do klína. Svá stehna a kolena jsem hodlal použít jako paletu.

Oči mě mrkvě povzbuzovaly. Tedy ony nemrkaly, spíš blikaly, jako petrolejka na přídi lodi, jakoby mi morseovkou posílaly zprávu, a třebas i jo, já nikdy nebýval nikterak skalní skautík. Tak tedy, kde začít? Co říct, vlastně napsat, potažmo vykrvácet na podlahu? Tyhle kecy bych si mohl odpustit, přeci jenom nejsem žádná zkurvená krevní cisterna, abych tu psal eposy. Tak tedy jednou dávno, v jednom zelenkavém parčíku, za sluníčkového odpoledne, jsem uviděl hrát si na trávovině malou holčičku. Jen jsem tam zevloval u stromu a prohlížel si ji. Dost dlouho na to, aby jí to přišlo divné. A tak zvedla řasičky, víčka a vůbec veškerá svoje očíčka ke mně. A já se jí díval do těch očíček, zas jen do nich, takový dlouhý dívanec. A pak jsem jí do nich strčil prsty. Svítivé brýle se tázavě pozvedly. No dobře, tak nejenom prsty. A to zase jindy, no rozhodně ještě dřív, jsem se vkradl do jednoho Jeruzalémského hrobu. A byla noc a všude fakt hnusná plískanice, lidi řvali a rvali si vlasy i chlupy na přirození, někteří i celá přirození, ze strachu nad tím, co přijde. A já předtím utekl do tohoto hrobu, nikdo jiný neznal tu zadní ďourku dovnitř, ale já jo už ani nevím od koho. A tam na takovým nijak nóbl obroušeným žudru ležel Ježíš. Ježíš K., nebo Ježíš K. – S., či Ježíš K. – S., S. B. A stále ještě nedýchal samosebou, anóbrž čekal až ho velký H., či prostě B., přivine do své náruče a osuší mu rány. A že to Ježíš potřeboval, vypadal jako by se zaplet pod kombajn. Ne tak optimisticky dojemně, jako na všech těch krufixách, ale fakt na kaši. Přesto ve mně nebudil tu povznášející, očistnou lítost, nebudil by ji ve mně, ani kdyby jej přibili za koule do průvanu.

A tak jsem z něj stáhl bederní roušku a celou mu ji nacpal do úst, jako kdyby najednou zmrtvýchvstal, aby nevřískl! Sám sobě jsem stáhl džínsy a nasoukal mu do nich ochablé rozdrcené ruce a svoje trencle hnědopružné mu navlekl na hlavu. Konečně jsem se mohl vyhoupnout pohodlně na Ježíškovské lože a svou řiť nakrčit k Jeho pravému boku. A pak už jsem jen kálel, ba sral na Spasitelovo tělo. Umorousané svěrače jsem si následně otřel do Jeho vousů. Škrábaly, to víte, že ano. Posléze jsem Mu ještě nainstaloval nohu přes nohu, aby s tím lejnem na hrudi vypadal více ležérně. Celý ten výjev mi náhle přišel tak šikézní, že jsem se jal hlubině masturbovat. Pohonil jsem Mu vpichy na nártech jakoby se nechumelilo. A pak už jsem se pouze řehnil. Klátil jsem tam sebou, lezl po čtyřech ven z toho zasmrádlého hrobu.

Ona mě totiž strašně pobavila představa, jak Ježíš přijde do nebe s těmi trenclemi na hlavě, zesraný a pohoněný, a Hospodin jen vítězoslavně spráskne ruce, řka: „No, neříkal jsem ti, že lidi jsou fakt svině?“ Nyní jsem musel vyřešit vážný tvůrčí problém. Jak oddělit řeč boží v textu od normálního písma? Taak tohle je vážně průserek, který musím vyřešit, než budu moci pokračovat…