Moonlight Shadow Kapitola 1.

Takže první kapitola bůh ví čeho, ale pokračovat asi budu. Proč to píšu - jenom tak, na zlepšení literárních schopností. A jelikož mám rád fantasy, rozhodl jsem se napsat klasické sword&sorcery. S tímhle nemám žádné zvláštní ambice. Proč se to tak jmenuje - vymýšlet názvy mě nebaví, takže jsem tam dal název písničky co jsem právě poslouchal :) (mike oldfield - moonlight shadow)

Vyrazil jsem dveře. Zapraštěly strašlivým způsobem, že nemohlo být pochyb o hlasitosti toho zvuku dole v hostinci. Možná sem někdo přijde. Možná se budou bát aby jim jistě pološílená manželka vyřizující si účty s nevěrným manželem nevyplašila hosty, a tak se půjdou podívat. Na tom ale stejně nesejde. Než vylezou schody a dojde jim, že by ta manželka musela mít minimálně sílu pořádného hromotluka (nebo kapesní beranidlo), budu už stejně pryč a ten, kdo mě právě vší silou praštil něčím kovovým do hlavy - inu, nedá se říci, že by se tu moc ohřál.
Rána mě sice srazila k zemi, ale tím mi jen pomohla. Muž se svícnem od krve mě totiž na cestě k připravené únikové cestě musel přeskočit. Zkusil jsem ho zastavit rychlým postavením na všechny čtyři a on škobrtl a přidupl mě k zemi (později jsem došel k názoru, že urychlení jeho konce za ty zlomená žebra opravdu nestálo). Vyskočil jsem ven z okna a sledoval jeho únikovou cestu. Musím uznat, že mě docela překvapil – natáhnul si žebřík přes ulici, aby přelezl na střechu vedlejší budovy, ale neudělal jen to. Žebřík byl totiž silně upevněn, abych ho nemohl shodit dolů, ale naopak na druhé straně byl upevněn za malý výstupek, který sice držel pevně, ale mohlo se s ním jednoduše otočit. Abych to shrnul – stačilo mu počkat, až vlezu na jeho únikový most a shodit mě dolů. .
Anebo naopak. Stačilo počkat, až se dostane přibližně do poloviny a poslat ho dolů na ulici (a to nejen obrazně). A přitom sledovat jeho nechápající výraz, doslova vysílající otázku: „Jak se sakra dostal na druhou stranu žebříku dřív než já?“. .

****

Muž seděl v sedle, ale duchem byl někde jinde. Byl už ve svém cíli, přemýšlejíc o nejlepším způsobu jednání, které by mohl zvolit. Nejel však sám. Vedle něj jel na hnědém, špatně udržovaném koni pravý opak prvního jezdce, byl menšího vzrůstu a meč, houpající se na zádech jeho sousedovi, by pravděpodobně sotva uzvedl. Tento muž nosil šátek, zvláštním, ale velice zajímavým způsobem uvázaným na hlavě. V jednom byl ale prvnímu jezdci podobný – naprosto stejným způsobem zíral na ubíhající cestu, nevnímajíc okolní svět.
Ve chvíli, kdy se jezdci přiblížili na několik kroků k rozcestí, se ten se šátkem jako první vytrhl ze zamyšlení a promluvil:
„Tady se odpojuji.“
Druhý jezdec se zachmuřil a odhodlal k odpovědi:
„Nerozmyslíš si to ještě?“
„Ne,“ odpověděl. Řekl to klidně, bylo to rozhodnutí. Definitivní. Cítil však, že ačkoliv argumenty jsou již dlouho jasné, musí své rozhodnutí nějak vysvětlit: „Krom toho, k čemu bych vám tam byl? S mečem bych nepopravil ani prase. Omámené.“
„Edgare,“ vzdychl ten s mečem, „tohle jsme už probírali. Hodil by ses nám, ty to víš.“
„Ne“ zněla jeho odpověď. Nebyla tak jistá, jako ta předchozí, stále však byla definitivní.
„Sbohem, Edgare.“
„Sbohem, Dagoberte“

****

Dagobert procházel ulicí, ve které se měl nacházet hostinec U čtyř jezdců, pojmenovaný po bájných čtyřech jezdcích, kteří vedli národ za lepším životem, až ho zavedli sem, do Wisspenu (a jak hostinský s blaženým úsměvem rád dodává, dovedli je přímo do jeho krásného hostince). Ulice byla neobvykle plná a hned pro to také našel vysvětlení. Velký hlouček lidí se scházel okolo něčeho, co rozhodně nebyl spící opilec. Někde brečelo dítě, ale jinak se lidé nenechali rozhodit. Mrtvý jednoznačně nemohl být místní, to by se lidé buď radovali, nebo by hluboce truchlili.
Dagobert zaklel. Teď tu měl být Edgar, pomyslel si. Jenže Edgar, ten nemůže být tam kde ho on potřebuje. Edgar Dobrý. Tak ho lidé nazývají. Žádný další přívlastek nepotřebuje. Kdyby ho neznal, nevěřil by, že může existovat někdo tak oblíbený lidem. Nenosí zbraň, nezkřiví nikomu ani vlas, a přestože nepřátel nemá málo, nikdo ho nikdy nechytí. A přestože je určitě neskutečně vychytralý, působí dobrácky, často je v neuvěřitelné melancholické náladě a píše básně. Dagobert ho znal dlouho a nevěřil, že tak jen působí – ne, on takový opravdu byl. Nepochopitelná kombinace charakteru a povolání.
Jenže Edgar za svou nepolapitelnost nevděčil jen svým znalostem. Ačkoliv to o něm málokdo věděl a on prohlašoval, že magii nikdy nepoužívá, byl toho schopný. Dagobert věřil, že ačkoliv ji přímo nepoužívá, celou dobu ho nějak chrání. To byly ale věci, které takový bojovník duchem a prací, jako byl Dagobert, jednoduše nemohl pochopit.
Mrtvola muže dále nehybně ležela, přesně tak, jak to mrtvoly dělávají. Lidé proudili ulicí, hlouček kolem „opilce, co vypadl z okna“, jak ho lidé nazývali, se pravidelně obměňoval a někdo, kdo by tělo odnesl od nekonečného zástupu zvědavců se nikde ani nechystal objevit.
Dagobert vstoupil do hostince. Ten byl nezvykle plný a jemu bylo hned jasné proč už někdo tělo neodnesl. Nejeden zvědavec se po setkání s mrtvolou musel jít napít pořádného piva a tak se starší, nezvykle štíhlý muž vedoucí tento hostinec jen motal mezi stoly, přijímajíc desítky objednávek. Bylo ale jasné, že je na vrcholu blaha. Takové mrtvoly by tu potřebovali častěji, pomyslel si Dagobert a zvedl ruku s otevřenou dlaní aby hostinského přivolal ke svému stolu.
Ten na něj pohlédl a když bojovník nějakou dobu nereagoval, protože signál špatně pochopil, jen se kolem něj mihl se slovy „Už se nese“. Nu což, pomyslel si, stejně jsem si chtěl jedno objednat. Ve chvíli kdy se k němu přiblížil hostinský s pivem konečně udělal správný signál a naznačil, aby si přisedl. Žádný hospodský takový pokyn obvykle neodmítal, ba právě naopak. Měl pro takovou příležitost připravenou pomoc, protože často se za jednu důležitou informaci dalo vydělat víc, než za celý den točení kolem stolů.
„Vítej zpět Dagu.“
Dagobert se zamračil: „My se snad známe, dobrý muži? A jsi ji tak jistý mým jménem?“ Vůbec se mu to nelíbilo. Dagu ho nazýval málokdo, v podstatě to ani nebylo jméno – lidé mu říkali Dagobert, Bert, i různých nadávek už slyšel, ale aby ho někdo neznámý takhle oslovil, to bylo více než nezvyklé.
„Wisspenský velký oheň?“ navrhl nejistě.
„Ano. Byl jsem tu v tu dobu, ale na žádného krčmáře si nepamatuji.“
„No to taky nemůžeš, Dagu. Jmenuješ se tak, že? Aspoň co já si pamatuju, bylo to tak.“
„Ano, ale celým jménem jsem Dagobert.“
„Takže Bert? Ale to jedno. Takže – tenkrát jsem dělal v městských stájích, pamatuješ,“ ztišil hlas „tenkrát jsi mi vyprávěl, proč ten oheň nevzniknul náhodou, vzpomínáš si?“
Dagobert si vzpomínal moc dobře. Wisspenský oheň bylo to, co změnilo starý Vispaen na „nový, civilizovaný Wisspen“. Před šesti lety vznikl oheň, který uchvátil druhé největší město na celém ostrově Nerrewend. Tento oheň dal impériu z pevniny, vnikající na tento ostrov, až neskutečně dobrou příležitost ukázat svou dobrosrdečnost. Bylo vybudováno nové město, byla vymýcena většina starých nemocí, lidé se mohli ve svých nových příbytcích cítit konečně bezpečně a co víc, nerwenští (jak se obyvatelům tohoto ostrova říkalo) muži se mohli oženit s krásnými, voňavými a také svým novým domovem zmatenými dcerami obchodníků, co s impériem přišli. Tohle celé dalo impériu takovou moc, jakou by za šest let nedokázal bez boje získat nikdo.
Jenže to celému ostrovu vzalo naději. Lidé začali chápat, že impérium, ačkoliv ho předtím nikdy neměli moc v lásce, je jediný způsob života. Před tím všichni čekali až Furlic, vůdce, nebo spíš bůh Nerrewendského lidu vyžene impérium z ostrova. Že na ně pošle písečnou bouři, která zaslepí vojáky v helmicích, že je uvrhne do bažin, kde vojákům zreznou brnění, že jim ukáže sílu ostrovu, který jim nepatří. Nic z toho se nestalo, Furlic nikdy v podstatě nic neudělal, ale každý v něj věřil a zemřel by pro něj. Taková byla víra ostrovního království. Místo bouře ale přišel oheň, místo bažin sutiny a místo ostrovu bez impéria nyní lidé žijí v džungli bojující s džunglí kovovou a kamennou.
Ačkoliv celý Nerrewend byl stále naprostým opakem impéria, všem bylo jasné, že duch starého ostrova se navždy ztratí. Těch pár Nerwanů, kteří hlavní město impéria viděli buď propadli panice, nebo ztratili všechnu naději a začali žít jako „občané“, jak je imperátor Septimus III. nazýval. Velké Město, to nebylo něco, kde by mohli žít. Mezi zdmi nekonečně velkého města by se každý dříve či později zbláznil. Pokud se tam ale nenarodil.
To byl také záměr impéria. Jednoduše vejít na ostrov a žít tam, demonstrovat svou sílu, počkat na obyvatele až se přizpůsobí. Septimus III. totiž vždy vystupoval jako rozumný a laskavý muž a nikdy by nenechal propuknout nesmyslné násilí (krom toho, jeho armády měly co dělat po tom, co strčily prst do vosího úlu severních zemí, které málem impérium za dob Septimova otce rozdrtily, což byl možná pravý důvod jeho mírumilovnosti). Ale jen vejít na ostrov by jednoduše nemohlo stačit.
Ovládnutí Vispaenu ano.
Dagobert po krátkém zamyšlení odpověděl: „Nedostaneš se ani ke dveřím,“ hospodský otevřel ústa a chtěl něco říct, ale vyslechl si tu větu až do konce. „a bude tu zbytečně o jednu mrtvolu navíc. Ani o tom nepřemýšlej.“
Edgar tu měl být. Ano. Opravdu tu měl být, pomyslel si znovu bojovník.
„Ale vy jste to přeci nepochopil, pane,“ přešel znenadání do nesmyslného vykání, „já vám věřil. Všechno, do posledního detailu. A nejen to. Já celou tu dobu sbíral důkazy, na tu vaši revoluci.“
„Bene, já už nejsem já před šesti lety. Teď vím, že revoluce, která se zakládá na faktu zlého a nebezpečného impéria nemá naději na úspěch. Jediné, co lidem dá jakoukoliv naději je Furlic,“ krátce se odmlčel, „ale ten je nejspíš stejně mrtvý.“
„Ale vy jste říkal -“
„Ano, ale neboj, nevzdal jsem to. Mám mnohem lepší nápad.“
A tak mu to všechno řekl.

****

„Ale jak já vám mohu pomoci? Bojovat neumím, kouzla, to není nic pro mě. Já mám svoji hospodu po otci a jsem víc než šťastný“ vysvětloval Ben.
„Jednoduše,“ usmál se, „jsi hospodský – máš tu salon. Kdybys nám ho mohl zadarmo, nebo za malý poplatek půjčovat, byli bychom v bezpečí více než kdekoliv jinde. Krom toho, určitě budeme po našich výpravách všichni vyhladovělí a vyprahlí.“ spiklenecky se usmál.
Ben se rozzářil: „Já, já určitě vám ho půjčím,“ najednou se zarazil, „ale teď si ho zrovna na dva týdny zamluvila nějaká čarodějka, musí být pořádně bohatá, zakázala tam komukoliv chodit celý měsíc, to ji stálo majlant.“
Dagobert to nekomentoval, nijak nenadával, ani ho nenapadlo, jak moc je Ben pořád stejný jako před šesti lety, jak moc „nedospělý“ pořád je. Dospělý muž by tohle neudělal, poslal by ho k čertu. Místo toho jeho tvář zvážněla a okamžitě vyhrkl: „Jaká čarodějka?“
„Představila se jako paní z Magaderu. Nikde jsem o ničem takovém neslyšel.“
„Magader je na pokraji impéria, na západě. Teda ona to alespoň říká. Kde je teď, nevíš?“
Ben se překvapivě na nic neptal. „Ano, vím, je nahoře, v nejdražším, koupila si ten pokoj zrovna včera – řekli jsme jí, že je plno, ale ona jako by věděla, že ten muž odešel oknem a rozplácl se na ulici. Radši jsem to nikomu neříkal.“
„A Bene?“
„Ano?“
„Proč se mnou mluvíš jako s panem králem?“
„Já, já,“ zakoktal Ben.
„Tak se prosím tě vrať k tykání.“ řekl Dagobert a se širokým úsměvem na tváři odkráčel skrz občany zírající na jeho meč k pokojům.

****

Čím víc se blížil dveřím, tím víc mu docházelo, jak hloupě by vypadalo otevřít dveře a říct „ahoj, jsem tu, buď šťastná, že mě tu máš“. Musel se s ní setkat, to ano, ale nemohl tam takhle vtrhnout. Znal ji. Vyhodila by ho oknem aniž by řekl to „ahoj“.

****

Dagobert si sedl do rohu a předstíral neskutečný zájem o jeho pivo. V té chvíli byl asi jediný, kdo na Amilié,paní z Magaderu nezíral. A právě tím na sebe upozornil.

****

„Amilié, jel jsem takovou dálku, jen abych tě viděl, chci si s tebou alespoň promluvit.“ Dagobert se modlil, aby se mu nesnažila číst myšlenky, protože tohle byla prachsprostá lež.
„Jenže to se nestane. Byla jsem hloupá, když jsem se do tebe tenkrát zamilovala. Něco jsem totiž nevěděla, něco jsem nechápala. Ty, Dagoberte, jsi bojovník. Boj je ti skoro bližší než opíjení se do němoty s tvými pochybnými přáteli. Vidíš smrt každý den a nijak to s tebou nehne. Jenže Dagoberte, ty jsi přes všechen ten boj a smrt zapomněl žít, zapomněl si na to co to je –život. S takovým člověkem já nebudu a nechci být.“
„Nebuď směšná. Ty jsi bezcitná. Vždycky jsi byla. Mí přátelé ti připadají pochybní, jenže já, na rozdíl od tebe bych je alespoň nezradil. Nikdy.“
„A v tom je tvoje chyba, myslíš si, jak ti budou všichni věrní až do smrti. Ale nechme toho. Tahle hádka nemá smysl od začátku. Co si vlastně myslíš? Že si zakřičíme, popláčeme nad tím, jak nás svět nechápe a jak jsme si podobní a potom si jen tak mimochodem někam skočíme zašpásovat?“
Dagobert mlčel. Tohle si přesně myslel.
„Ne. Tohle se nestane. Ničemu nerozumíš. A teď jdu ven. Půjdeš za mnou a až vyjdu s hostince, půjdu doleva a ty doprava, k městským branám.“
Ve chvíli stála u dveří a odcházela. Dagobert vylétl za ní. Možná ztratil ji ale jednu věc rozhodně ztratit nechtěl.
„Když už mě nechceš vyslechnout, mohla by jsi mi alespoň říct, k čemu potřebuješ salon na tak dlouho?“
„Jak o tom,“ nedokončila, „to je jedno. Nic ti do toho není. Nejde ti o nic, jenom se mě snažíš zdržet od toho, abych tě vyhodila. Jenže já jsem s tebou skončila. A nezměníš to.“
„Mýlíš se, já ho potřebuji. Na co, to jsem ti právě chtěl říct.“
Ani to ale neupoutalo její pozornost. Sešli po schodech dolů, Dagobert vzhlédl ke dveřím a zamrazilo ho.
„Paní může jít. Ty půjdeš s námi.“ oznámil suše jeden z vojáků, když se přiblížili k východu z hostince.
Edgare, Edgare, ty by ses mi tu sakra hodil, pomyslel si Dagobert a šáhl po meči.

---