Moonlight Shadow II.

Tak jsem sepsal druhou část té frašky :) Psát bez větší snahy o zajímavou zápletku mě baví a nakonec by z toho mohl vyjít ještě lepší výsledek, než s urputnou snahou a depresemi "být zajímavý". K těm jménům - prakticky všechna jména jsou odněkud (stejně jako Moonlight shadow, viz kapitola 1), takže pokud někdo znáte například takového Dacesiliana, tak je to můj starý kamarád :)

„Nemám v úmyslu s vámi jít.“ oznámil co nejklidněji, zatímco přemýšlel o možných variantách útoku.
Pozornost celého lokálu se poprvé v přítomnosti Amilié soustředila jinam, než na různé části jejího těla.
„Slyšeli jste dobře. Nikdo s vámi nikam nepůjde. Nikoho jste tu ani nenašli. Jen jste si spletli osobu, kterou jste měli zadržet.“ paní z Magaderu formulovala věty krátce a výstižně, bez okrasných slov či souvětí. I tomu nejhloupějšímu přihlížejícímu musela dojít spojitost mezi zářivě svítícíma očima čarodějky a nenadálém (a poklidném) odchodu imperiální stráže.
„Doufám, že teď už chápeš. Tam, kde ty by jsi bez výčitek svědomí vytahoval zbraň, stačí trocha vlídného slova.“ řekla až samolibě.
Dagoberta na chvíli zachvátil až vztek. Amilié měla ve zvyku vypouštět z úst očividné lži, které ale měly svůj efekt a hlavně díky nim si už nikdo nevšiml lží mnohem horších, skrytých. Nemělo smysl proti tomu bojovat. Rychle se uklidnil.
„Právě jsi použila magii před plným lokálem, omámila jsi dva služebníky impéria. Ani ty nemůžeš tolik. Proč jsi to udělala?“
„A znovu se mýlíš, jako vždy. Já můžu vše. Samotnému vévodovi potají prodávám afrodiziaka pro jeho manželku a zároveň před nimi ochraňuji svými protijedy jeho manželku,“ usmála se, „začarované kruhy nemusí notně obsahovat magii, Berte. A manželské štěstí takový drobný incident rozhodně kazit nebude.“
Teď se pro změnu usmál on. Celou dobu ho přesvědčovala, že nic nechápe, což se ji málem povedlo. Nyní si ale byl naprosto jistý, že je všechno při starém. Amilié si své jistě dlouho připravené představení pokazila na samém konci.
„Sbohem.“ spíše než rozloučení to znělo jako oznámení.
„Na viděnou.“ odcházel s úsměvem na tváři. Byl to hodně špatný den. Ztratil hodně, ale ačkoliv měsíc už visel vysoko na Nerrewendem, den pro Dagoberta ještě nezkončil.

****

Sice našeho pána obchodníka považovali za spícího opilce až do rána, které odhalilo krvavou louži, ale já už jsem byl dávno na cestě. Lépe řečeno v cíli. V pouštní chýši nedaleko Al-Kadawaru, jednoho z nejzazších měst na celém ostrově. Cesty zde vedly jen jedním směrem. Na server, východ, i část jihu se táhla poušť, pokrývající téměř polovinu ostrova. V malém příbytku byla překvapivá zima. Asi její předchozí obyvatelé neměli myšlenky, které by je hřály. Musím se opravit. Ten obyvatel byl jen jeden. Právě ležel v koutě s prázdným výrazem. Dost prázdným na to, abych pochopil, že jeho tělo už někdo měl odnést.
„Tady leží nějaká mrtvola. Znamená to, že ode dneška tě budu vídat tady?“ otázku jsem houkl do prostoru, protože jsem neměl tušení, kde se nachází ten, na koho mluvím.
„Jo,“ potvrdil mé domněnky muž, vycházející z podzemní spíže chatrče. Odstrčil mrtvolu, která nejevila žádné známky mrtvosti, teda až na její prázdný výraz, a usadil se na její místo: „Takže poslouchej. Půjdeš do pouště. Jsou to dva měsíce, co se tam usadil jakýsi tvor, není jasné, co tam provádí, ale co je nám jasné je, že už i tak chudé město obírají o jediné zásoby, které tu mají. Hodně zásob, jen tak mimochodem.“
„On je krade?“
„Ne – v tom to právě je. Vendor, nová hlava rodiny po nyní již zesnulém Gavarovi, jim je dává dobrovolně.“
„A neměli bychom si promluvit nejdřív s ním?“
„To už jsme udělali. Prý to dělá, protože nějaká místní vědma či co mu tak říká.“
„Nerad se opakuju, ale neměli bychom si nejdřív promluvit s ní?“ navrhl jsem s čím dál větší ironií v hlase.
„S tou už jsme také mluvili. Teda spíš nemluvili. Jenom nám oznámila, že duchům pouště se nesmíme postavit. Teď mě poslouchej.“
„Jako bych tě někdy neposlouchal.“ dodal jsem. Celé to ignoroval a pokračoval dál.
„Ty půjdeš do pouště, najdeš toho tvora, člověka, nebo kdo to je a teď mě poslouchej.“
„Poslouchám.“ řekl jsem s teď už naprosto vážnou tváří.
„Vendor na nás spoléhá, že tohle vyřešíme. Nejde mu o to, jak to uděláme. Jenže my tohle neděláme pro jeho peníze, nebo cokoliv nám může nabídnout. Chci po tobě, abys zjistil kdo to je a co tam provádí. K té vědmě se nedostaneme, to je definitivní, ale ta o tom ví víc, než by ji křišťálová koule mohla prozradit. Co je ale zvláštní - ona tu už žije pěknou dobu a celou tu dobu ji celá ves věří jako bohyni, protože ačkoliv vypadá jako stará šílená bába, její řešení se v dlouhodobém měřítku vždy vyplatí. Nemůže mít spojení s impériem, to je prostě hloupost.“
„Takže já tam půjdu, nechám se picnout a pak budu vyjednávat? Já jen bojuju, tohle je na mě moc složitý, vůbec se mi to nelíbí.“
„Ber to jako zkoušku. A nehraj si na blbce. A věř nám.“
Opravdu se mi to nelíbilo. Moc mě zasvěcovali do svých problémů. Neměl sem chuť být součástí něčího plánu. Ne po tom, jak směšná loutka jsem byl, dokud mě nenašla tahle tajná organizace, snažící se potají o to, co Ferlic neudělal. A hlavně jsem neměl chuť poslouchat někoho, kdo jen papouškuje rozkazy svého nadřízeného.
Ne. Vůbec se mi to nelíbilo. Až vyřeším cokoliv se děje v poušti, uteču. Najdu si jiný smysl života.

****

Kráčel jsem pouští, sledoval své mizející stopy, zasypávané zrnky písku naváté nekonečným vánkem, jen občas se měnícím na bouři. Přibližně mi sice řekl, kde naleznu to, co mám najít, ať už je to cokoliv, ale jakékoliv další informace mi jaksi chyběly a tak jsem jen bloudil dál. Bylo už k večeru, když jsem konečně uviděl velkého ducha pouště. Byl jím malý, pohublý chlapík, který mě nervózním pohledem pozoroval. Musel jsem se zasmát. Velký duch pouště.
Veškerá nervozita se vytratila už ve chvíli, když jsem se začal přibližovat a rozeznával víc jeho rysy. Možná jsem tam ani nervozitu nikdy neviděl, jen mi ji vsugeroval svým vzhledem. V klidu počkal, až se k němu přiblížím a se stejným klidem promluvil:
„Měl bys odejít, neznámý. Říká se, že tu chodí duch pouště.“
Jeho tón jasně naznačoval, že si ze mě jen tropí legraci. Nesnažil se nic zakrývat, ale zároveň v tom hlase bylo něco, co mě podvědomě přesvědčovalo o jeho čistě dobrých úmyslech. „A co budeš dělat ty, až se velký duch objeví?“ pokračoval jsem v jeho hře.
„Schovám se. Copak nevidíš, že tu mám příbytek?“ ukazoval na zvláštně položenou jeskyni, jen tak, uprostřed pouště, se nacházel kus hory obrostlý zelení. V tu chvíli mi došla geniálnost tohohle zjevu. Kdokoliv, kdo by tohle uviděl, by si myslel, že má vidiny a rozhodně se nepřibližovat. A udělal by asi dobře.
Chlapík pokračoval ve hře: „Krom toho, duch pouště se právě blíží.“
Oznámil to jen tak mimochodem, jako by duch pouště byl jeho kamarád už od dětství.
Duch pouště přijel. Jezdil na ještěrech, zcela běžně používaných pro přepravu zásob po Nerrewendu a přijel ve třech mužích. Neměl jsem důvod odporovat a tak jsem se bez odporování nechal omráčit.

****

Pomalu jsem se probouzel. Okamžitě jsem zkontroloval polohu slunce. Mohl jsem být v bezvědomí sotva několik minut, stále jsem ležel na místě, kde mě omráčili. První hlas, jednoznačně patřící malému muži na někoho právě mluvil:
„Nic neví. Je neškodný, nepřinesl by o nic víc informací, než se můžeš jednoduše doptat od kohokoliv ve vesnici,“ směr hlasu se změnil, což bylo v pouštním větru dobře slyšet, „Dacesiliane, poslouchej, když ho teď zabijete, bude to nejhloupější věc, co můžete udělat. Doteď jsme kromě boje za správnou věc hlavně jednali i morálně, což je velká výhoda, kterou by jsme neměli ztratit.“
Dacesilian. To neznělo jako Nerrewendské jméno. To znělo spíš jako impérium…
„Začínáš mě štvát, Edgare. Hodně jsi nám pomohl, to ano. Ale teď nám tu začínáš překážet svými morálními kodexy,“ odvětil s nenávistí druhý hlas, zřejmě Dacesilian, „nebudeš nám tu dále rozkazovat. Mám po krk impéria, mám po krk tebe. Chováš se jak oni. Jsme synové pouště, ne dobrosrdečný imperátor s dýkou za zády.“
Otočil jsem hlavou jak nejvíc jsem mohl a oslovil řečníka:
„Synové pouště s takovými jmény?“ zasmál jsem se a muži se na mě v překvapení otočili, „Dacesilian to mi rozhodně nezní jako syn pouště.“
Jejich překvapení se ale rychle vytratilo.
„Asi mluví na tebe Daci.“ zašklebil se ten, co celou dobu mluvil a já pochopil, jak hloupě musím vypadat. Ten kdo mluvil se Dacesilian nejmenoval. Moje otázka, která měla zaskočit, tak vyšla naprosto naprázdno.
Poté, co se dostatečně pobavil nad mým hloupým výrazem překvapení, se ke mně přiblížil a kopl do mne takovou silou, že se mozek znovu automaticky vypnul.

****

Znovu jsem se probral, tentokrát však už v příjemném chládku, v nepříliš příjemné kobce. Nebyl jsem však sám, za mnou někdo seděl na dřevěné pryčně.
Koukl jsem na něj a začal se hlasitě smát:
„Neříkej mi, Edgare,“ jeho jménem jsem si byl naprosto jistý, „že tebe se rozhodli popravit také.“
„Už tomu tak bude.“ odvětil. Udělal tak ale naprosto bezstarostně a překvapivě přívětivě.
„Nemusíš se ale bát. Nic mi neudělají, jsou to jen hlupáci. Ovládnula je zloba, ale za chvíli jim dojde, že by mě měli rychle pustit. Z takových situací už jsem se dostal mockrát.“ prohlásil s hrdostí v hlase.
„Tak to jsme dva.“
„Zato ty by sis měl přestat hrát na nebojácného, neznámý. Pros o milost, můžeš ji ještě dostat.“ Znovu jsem se rozesmál. „Jak už jsi řekl, tyhle situace pro mě jsou denním chlebem. A krom toho, já jsem přesně takový drsňák jak vypadám.“ lišácky jsem se na něj zazubil a ukázal mu zpřetrhaná pouta.
„Zajímavé. Tak tedy hodně štěstí, neznámý. O mě neměj strach, já už si poradím sám. Jinak, než ty, ale poradím.“
„Nerozumíš tomu. Já tě nechci zachránit. Já jsem přišel, abych se tě na pár věcí zeptal.“ „V tom případě toho lituji, ale právě si pro tebe jdou, raději přemýšlej jaký trik použít na útěk z tohoto vězení.“
Jeho hlas byl směšně přátelský. Na druhou stranu, tenhle muž mi byl příjemnější než celý svět dohromady.
„Stejným trikem, jakým jsem přetrhl pouta.“ řekl jsem a vyrazil dveře.
Muž přede dveřmi nebyl ani ten řečník, ani Dacesilian. Zmohl se jen na: „Kdo sakra jsi?“ Znovu jsem se zasmál, teď už ale jen sám pro sebe. Celou dobu jsem se modlil, aby tohle můj rádobypopravčí řekl.
„Jsem duch pouště.“ poučil jsem ho a zároveň ho také poslal k zemi.

---