Velkoměsto

Do nitra místnosti lije se přes okno chlad,

loučí se den skrz větve topolu.

Odněkud z ulice zaslechnu třísknutí vrat,

závidím všem, kdo sejdou se u stolu.

A já sví srdce, jak krajinku mám,

vyhaslej autor a rozpadlej rám,

za pultem v antiku, dobře se vyjímám.

Říkals mi Praha je Praha, tam žije to víš,

tak za mnou jeď, klidně mi zavolej.

Však bývaly časy, kdy měla jsem ke světu blíž,

blíž než mám teď, vzpomínám na kolej.

Ty už ses oženil a nejsi sám

a já sví přátele daleko mám,

cítím se ztracená, když večer usínám.

Ref.:

Neříkej, neříkej, neříkej život je pryč,

pryč je jen čas, co zůstal za tebou.

Představ si třeba, že život je barevném míč,

hoď ho kam chceš, když umíš se napřáhnout.

Někdy se odrazí, změní svůj směr,

musíš ho dohonit, ke všem je fér,

chce to jen kondici a nebýt amatér.

Hledím a na papír čmárám si pastelkou prám,

za oknem tmu, tramvaje prohání.

Možná že právě teď před sebou znamení mám,

pod plachtou snů na moře uhání.

Míří tam za obzor, kdo ví až kam,

ne nejsem zbabělá neutíkám,

chci si jen ujasnit, zda ještě na to mám.

Pospíchám po schodech do schránky vhazuju klíč,

půlnoční vlak snad ještě dohoním.

Nesnesu pocit, že život je nadobro pryč,

slovíčko pak do smrti zahodím.

Mrňavá picérka na rohu spí,

ráno už nepřijdu, řeknu ať ví,

že jinde nanovo vyzkouším znovu žít.

Ref.: