Rosnička, část první

Hraje hudba – Pink Floyd, instrumentální. (Janův přehrávač v autě).

Je studený den začátkem března, pole a stromy podél silnice jsou holé, neutěšené.

Bílé embéčko, Jan (20) řídí. Na zadním sedadle se povalují skripta. Jan jede někam, kam se vůbec netěší a kde už dlouho nebyl. Ze slunečného dne se stává šero, hudba zvážní, Jan se tváří čím dál sklesleji. Na hřbetech jeho rukou na volantu jsou patrné staré jizvy.

Titulky.

Jan jede po úzké a točité silnici mezi Pískem a Kestřany. Plně se soustředí na silnici mizící pod koly jeho auta.

Počasí a roční doba se nepozorovaně změní, aniž bychom si to uvědomili, pole a stromy po stranách cesty jsou zelené, slunce svítí. Je léto. Janovi klesne zrak na ruce a s úžasem pozoruje, že jeho jizvy jsou pryč. A to není všechno, z nějakého důvodu sedí na sedadle spolujezdce. Místo něho řídí někdo jiný…

Až teď zpřed předního skla vidíme celý vnitřek auta. Jan vypadá na patnáct, má nakrátko ostříhané vlasy a obyčejné brýle. U volantu sedí Helena (39, Janova matka). Jan nemá čas se dál divit, Helena na něho mluví (není slyšet, co říká, Jan se k ní otáčí).

Celá hádka probíhá bez toho, aby bylo slyšet nebo rozumět, co je řečeno. Jan a Helena jsou za předním sklem a čím dál rozčileněji spolu mluví, Jan je drzý, bojovný.

V zápalu rozepře musel Jan říct něco obzlvášť strašného, Helena se k němu zcela šokovaná otáčí od volantu (a nedává pozor na silnici). Jan vidí, že to přehnal a okamžitě lituje, chce něco říct.

V tom okamžiku se jejich škodovka čelně srazí s červenou škodovkou v protisměru. Srážka z Janova pohledu. Dlaně vlastních rukou před očima, Helenin smrtelný výkřik. Zatmívačka.

Jan jede po úzké a točité silnici mezi Pískem a Kestřany. Míjí jednoduchý pomník na kraji silnice, přesně na tom místě, kde se stala nehoda. Jan s nehybným obličejem jede dál, vyhnul se pohledu na ten pomník.

Jan zaparkoval před neudržovaným starým domem vedle hřbitova. Vypnul motor, hudba zmlkne.

Jan vystupuje z auta, projde brankou a odemyká dveře, vchází do domu.

V kuchyni je nepořádek, ve dřezu a na kuchyňské lince je spousta hrnků od kávy, na jídelním stole uprostřed místnosti jsou noviny, krabičky od cigaret, plný popelník. Otevřenými dveřmi do obýváku je slyšet puštěná televize, běží zprávy.

Jindřich (53, Janův otec) sedí u stolu v pracovním oblečení (šedé sako, košile, uvolněná kravata), vypadá staře a unaveně. Kouří.

Jan vchází do kuchyně.

Jindřich na něho upírá bezvýrazný pohled.

Jan: Ahoj táto.

Jindřich: Ty, Jendo? Už jsem přestal čekat, že se tady objevíš.

Jan se opře o kuchyňskou linku a dá si ruce do kapes. Je na něm vidět, že je unavený, přepracovaný. Jindřich se na něho zkoumavě dívá s nehybnou tváří.

Jan (bez náznaku výčitky, pouze konstatuje fakt): Nepředstavoval jsem si, že ti chybím.

Jindřich otevře ústa na odpověď, ale zarazí se, zatváří se jakoby přistižený při činu. Jan mu celou dobu v podstatě nechyběl, oba to ví a nemají k tomu co dodat.

Jindřich: Zůstaneš tady celý víkend?

Jan: Ne, ne, zítra musím být zpátky. Je babička doma?

Jindřich: Ano... Vlastně ne, chystala se na pár dní do Příbrami.

Jan: Anna jela s ní?

Jindřich: Myslím, že ano.

Jan při Jindřichově poslední odpovědi zakrývá zklamání. Sedá si ke stolu naproti němu. Jindřich ho pozoruje, všimne si jeho unaveného pohledu. Jindřich sám také vypadá unaveně, v jeho obličeji je jakoby permanentně vrytý unavený a smutný výraz. Jan se na něho dívá co nejméně. Vzbuzují dojem čekajících v ordinaci zubaře.

Jan: Jak se vůbec má, Anna? Vídáš ji někdy?

Jindřich: Poslední dobou často. Od ledna má řidičský průkaz a každé ráno je tady o půl hodiny dříve, aby se mnou mohla autem do Písku.

Jan: Vozí tě do práce? (Užasle.)

Jindřich: Ano. (Sotva znatelný úsměv.) Ještě neřídí bez chyb, ale zatím jsme to pokaždé zvládli.

Jan vychází z kuchyně, zatímco Jindřich u dřezu zapíjí nějaké prášky.

Jan vchází do obýváku. Venku je sluneční den. Až teď vidíme, že Jan je patnáctiletý, má krátké vlasy, jizvu na levé straně obličeje má zakrytou náplastí.Váhavě, nejistě vkráčí do místnosti a zůstane stát. Jeho pohled padá na zarámované fotky Heleny, Heleny a Jindřicha, atd. v poličce nad (starší) televizí.

Jan je sám v obýváku a sedí v křesle, studuje nějaká skripta. V poličce nad televizí jsou pořád ty samé zarámované fotky jeho matky, možná zaprášenější. Upírá na ně prázdný pohled a pak se dívá na hřbety svých rukou, prohlíží si jizvy od pořezání sklem. Největší jizva je nyní vidět na levé straně jeho obličeje, dosud skrytá pod delšími vlasy.

Jan upře svoji pozornost na piano v rohu místnosti. Odloží skripta. Sedne si k pianu a otevře víko, vzápětí hraje nějakou složitou skladbu. Rychle toho však nechá, ušklíbne se sám nad sebou, připadne mu směšné hrát truchlivou hudbu do tiché noci. Zahraje nějaký lehkovážný kousek (třeba Martha, my dear), který v tom obýváku vyznívá velice nepatřičně. Zůstává sedět u piana a dívá se do zdi před sebou. V tichu slyší šramot odněkud zvenčí, za oknem. Vidí pohyb na neosvětleném chodníku k brance. Vstává od piana a běží do předsíně.

Blíže neidentifikovatelná temná postava prochází brankou a pak jsou slyšet rychlé kroky po asfaltu na ulici. Jan vybíhá na ulici a vidí ji mizet ve tmě, utíká za ní. Dostihne ji (snažila se zrychlit, aby mu utekla) a vezme ji za rameno. Stojí pod pouliční lampou. Je to Anna (18, Janova nevlastní sestřenice. Není jí vidět do obličeje, pouze je zřejmé, že je o hlavu a půl menší, než Jan, a má polodlouhé vlasy.).

Anna: Nech mě být, Jendo!

Jan, užasle, na konci s dechem: Anno! Kam se takhle v noci ženeš?

Anna ho od sebe odstrčí a vykročí dál po silnici, Jan ji několika kroky znovu dostihne a vezme ji za paži.

Jan: Neutíkej takhle přede mnou!

Anna: Říkala jsem ti, ať mě necháš na pokoji!

Znovu se ho pokouší odstrčit, ale Jan ji drží pevně.

Jan: Pojď se mnou, Anno.

Násilím ji táhne zpátky k brance, Anna se zpočátku vzpírá, ale pak jde vedle něho zcela dobrovolně, se sklopenou hlavou. Vchází do osvětlené předsíně (Anna zády k nám, ještě jí nebylo vidět do obličeje), dveře se za nimi zavírají.

Jan a Anna stojí tváří v tvář v předsíni. V prudkém světle žárovky je Anně vidět do obličeje. Má hnědé, zrzavě se lesknoucí vlasy, pihy stejné barvy po celém obličeji, jedno oko modré a druhé zelené (není to vidět na první pohled). Je rozcuchaná, ve tváři má šmouhy od bláta, na krku má zarudlé stopy něčích rukou, oblečení má zválené, špinavé od bláta, kalhoty na kolenou potrhané a taktéž zablácené.

Jan na ni upírá šokovaný pohled, neschopný slova. Anně začínají téct slzy po tvářích, rozmazává si je do ještě úděsnějších šmuh.

Jan je překvapený: Ježíšikriste, Anno, řekni něco! Někdo ti ublížil?

Anna mlčí, v rozpacích si rozmazává po tvářích další slzy. Působí hluboce nešťastným dojmem.

Jan je čím dál více znepokojený: Jak je něco takového možné? Ví vůbec babička, kde jsi?

Anna: Vezmi mě domů, prosím tě.

(Jan a Anna v čelním záběru, po tvářích se jim míhají černé stíny stromů a jiného po cestě.)

Anna sedí jako hromádka neštěstí na předním sedadle vedle Jana. Už nepláče, sklesle mlčí.

Po několika zatáčkách to Jan nevydrží: Kde je babička?

Anna: V Příbrami.

Jan: Kdy se vrátí?

Anna: V neděli.

Jan: Proč jsi nejela do Příbrami s ní?

Anna: Musím se učit na maturitu.

Jan: Kde jsi byla dneska večer? Věděla babička, že někam jdeš?

Anna: Věděla.

Jan: Kde jsi tedy byla?

Anna mlčí.

Jan: V Písku?

Anna: No.

Jan: Ujel ti autobus?

Anna: Hm.

Jan: Šla jsi pěšky z Písku do Kestřan?

Anna, nepřívětivě: Jak asi.

Jan: Stalo se ti to cestou?

Anna: Ne a přestaň se mě takhle vyptávat.

Jan se zmlkle věnuje řízení, zlobí se na ni a přitom ho děsí představa, jak Anně někdo ubližuje zatímco on nic netuše hraje na piano.

Jan a Anna vystupují z auta do mrazivé březnové noci. Třesknutí dvířek auta zaniká v naprostém tichu. Jan Annu následuje ke dveřím domu. U dveří Anna vyndá z kapsy klíče a obrátí se k němu.

Anna, odměřeně, mírně nejistým hlasem: Díky, že jsi mě sem přivez. Můžeš jet zpátky do Kestřan.

Jan, rozhodně: Ne.

Anna: Já tě tady teď nechci.

Jan: Nenechám tě tady samotnou.

Anna, naléhavě, s pláčem na krajíčku: Vrať se do Kestřan, Jendo.

Jan: Nevrátím…! Odemkni ty dveře, je mi zima.

Anna: Já tě dovnitř nepustím, klidně tady zmrzni.

Anna odemkne a hbitě se protáhne dovnitř, a zabouchne Janovi dveře před nosem, zámek zevnitř cvakne. Jan chvíli stojí jako opařený, má vztek a strach o Annu. Zabouchá na dveře.

Jan: Anno! Otevři! Pusť mě dovnitř!

Anna, hlas zevnitř: Nech mě být!

Jan: Já se odsud nehnu, nebudeš tady celou noc sama!

V domě se ozve klapnutí dalších dveří a pak je ticho. Jan stojí před dveřmi a snaží se zachytit zvuky zevnitř. Za zataženými závěsy v okně u dveří se rozsvítí a pak je slyšet tekoucí voda, Anna se zdlouhavě sprchuje. Jan rezignuje a s rukama v kapsách se zády opře o dveře. Je mu čím dál větší zima, má na sobě pouze botasky, obnošené džínsy, kostkovanou košili a tenké semišové sako.