Rozhovor

„Někdy přemýšlím jaké by to bylo, kdybychom se zkusili dát dohromady“

„Kdoví proč nám to nevyšlo?“

„Nedokázal jsi se vyjádřit.“

„Já se bál jak bys zareagovala.“

„Měl jsi to aspon zkusit.“

„Ano,to měl, ale říkám, bal jsem se jak bys zareagovla, a já nechtěl o tak skvělou holku-kamarádku přijít. Bylo mi s tebou dobře. Měl jsem strach, že by to naše přátelství mohlo poznamenat, kdyby to nevyšlo.“

„Já věděla, že se ti líbím.“

„Proč jsi mě nezkusila postrčit trochu?. Já jsem tenkát taky nějak odtušil, že ti nejsem lhostejný.“

„Ne jsem ta první iniciativní.“

„To bych do tebe neřekl.“

„Kamarádství není to stejné jako vztah.“

„To není. Proč teda začalas chodit s ním, přece i on byl tvůj kamarád a to několik let jste se už znali, proč tak najednou jsi začla s ním?“

„Než jsem poznala tebe, měla jsem také kluka, s ním jsem se rozešla a čekala od tebe alespoň náznak vyjádření. Pak už jsi nějak neměl čas. Začali jsme se vidívat jen občas.“

„Byla jsi tenkrát krutá, nebo aspon mně to tak přišlo. Chodila jsi s ním , dál jsi se kamarádila se mnou jako by ni a já nic nevěděl, jen tušil, několik týdnů.“

„Kdy jsi na o vůbec přišel?“

„Já byl blběj,  jen jsem měl hrozné tušení, že to mu tak je.“

„Vypadalo to tak.“

„Nepřišel jsem na to. Až když jsi mě pozvala na tvé narozky a já viděl jak se k sobě chováte . Musel jsem to až vidět. Byla jsi krutá.“

„Jinak to nešlo. Vážně jsem nevěděla jak bych ti to tenkrát řekla.“

„Když nad tím tak zpětně přemýšlím… někdy i připadá, že jsi sis užívala mé nevědomosti, že jsi  z toho měla i radost snad?“

„Ne to ne!“

„Ále… nekecej! Přišel jsem ti směšný. Nikoho tak natvrdlého jsi ještě neviděla.“

„Někdy to bylo komické, ale nejhorší bylo čekat na tvou reakci, měla jsem strach kdy ti v hlavě cvakne a co pak bezprostředně provedeš, jaká bude tvá první reakce.“

„Jen nechápu proč jsi hrála tu komedii. Nemusila to tak dlouho protahovat.“

„Ted ti nerozumím.“

„No tenkrát jak jsme byly v té kavárně s Libuší a jím klukem. Přišel tam i on, dělali jste jakože nic. Já si tenkrát říkal je to v pohodě. Ještě spolu nejste, stále mám šanci….“

„A do kázal bys ji využit??!!“

„….co využit?“

„No, tu šanci.“

„Ehm……., nevím……. Ten už je stejně jedno, nejspíš nedokázal nechal bych to všechno a čekal bych.“

„Až do kdyby bys čekal?“

„Nevím, asi až bys udělala první krok.“

„Nedělám první krok.“

„To už jsi dnes říkala. Ale stejně nemusela jsi tu mou trapnou nevědomost tak dlouho protahovat. Ještě než jsem přišli do kavárny, mohl jsi mi naznačit, že s ním chodíš.“

„Ale já ti naznačovalo dost dlouho a ty nic.“

„ Já vím, Byl jsem zamilovaný do tebe. Nic takového jsem neviděl a ani vidět nechtěl. Byla jsi krutá. Už je to všechno pryč.“

„Taky jsme tě měla ráda. Někdy mě i mrzí, že nám to spolu nevyšlo, že jsme to alespoň spolu nezkusili. Třeba by nám to vyšlo.“

„Nevyšlo by nám to.“

„Jak to tak můžeš říct? Jak to tak můžeš vědět? O čem se tu vůbec bavíme?!“

„Nikdy jsi se neotočila.“

„Jak neotočila, na co neotočila?  Nechápu tě teď?“

„Vždy když jsme šly spolu ulicí až před to asijské bistro… vzpomínáš si?“

„Jistěže vzpomínám.“

„…tam jsem se spolu vždy rozloučili a rozešli jsme se jinými směry. Já se vždy ohlídl, jestli se i ty neohlídneš. Nikdy jsi se neohlídla.“

 

 

 

---