Jak dostalo zdravotnictví na prdel

"Sestřičko, co je to ta nad-stan-dartní péče? Bude mi to k něčemu?"

"Jak bych vám to... Představte si třeba, že vám za celoroční úspory dají po čtvrtém infarktu televizi na pokoj..."

"A myslíte, že bych na ni měl nárok, když jsem byl majorem u ženistů?"

"Co tady děláte, pane Tůma," zazněl káravě rázný ženský hlas.

Tůma stál u bílomodré skříňky a hledal po kapsách županu drobné.

"Sestra říkala, že si musím od nového roku na každou návštevu doktora koupit tenhle s... stvrzenku. A za chvíli je vizita. Tak musím honem. Stojí to za... 30 korun.

"Kdo vám řekl takovou hloupost? Která sestra, prosím vás?"

"Ta mladá... ta hubená. Ta, jak..."

"Exnerová! No počkej, to si ještě vyřídíme," zavrčela vrchní pro sebe. "Nic platit nemusíte, pane Tůma," pokračovala s přehnaně zřetelnou výslovností. "A Exnerovou pošlu, aby se vám omluvila. Běžte si zas lehnout. Tady byste se leda nastydnul."

Tůma byl rád, že mu zbyde na cigára, a šouravým krokem se vydal ke schodišti.

"Věřila bys, že si na mě ten starý vobejda ze dvanáctky stěžoval?"

"A proč, prosím tě? Že mu nechceš...?"

"Že prý jsem mu řekla, že musí před každou vizitou zaplatit ten idiotský poplatek. Jako za návštěvu lékaře."

"A jak na to přišel?"

"No, ptal se mě, kde tady máme ten automat a jestli jako od teďka musí něco platit. Tak jsem mu řekla, že jestli jako chce, tak že mu tam pro pár těch lístků skočím. Že stačí, když mi dá peníze."

"A dal ti je?"

"Ne. Začal zas o tom, co bych mu jako mohla dát já, a když jsem ho okřikla, řekl, že si tam teda radši dojde sám. Ale já bych mu je byla fakt koupila — teda kdyby se někdy po těch prachách ještě ptal —, ale on by na to nejspíš zapomněl. A vůbec; kdo ví, jak dlouho ještě... No fuj! Ale to mě napadlo až teď, taková mrcha zas nejsem."

"No a dál?"

"Teď se mu musím jít omluvit, ale co je horší, musím prý mu vysvětlit, jak je to s těmi novými poplatky doopravdy; nějak tak, aby to nezapomněl. A dědek si přitom sotva pamatuje, které jsou jeho pantofle."

"Omluvit? Proč? kdo ti to..."

"Byl se na to zeptat u staniční, nebo ho snad baba přímo natrapírovala u toho automatu, tak to na mě napráskal."

"Napráskal, říkáš? Ty —, něco mě napadlo."

"Nepovídej... Povídej! Co?"

"Sehrajeme mu divadlo, že na to do smrti — teda dej mu pán Bůh dožít se stovky — nezapomene."

"Divadlo...?"

"Ten bude čumět! Pojď za roh, ať nás nikdo neslyší..."

Chvilku si něco šeptaly a pak se tomu dlouho hihňaly.

"A to myslíš, že mě jako fakt...?"

"Ne, doopravdy ne, neboj."

"A co když to na nás zase práskne?"

"Řeknou, že se mu něco zdálo. Tohle tomu starému bláznovi přece nikdo neuvěří. Máš zítra noční?"

Po večeři někdo zaklepal na dveře.

"Dále," zachrčel Tůma udiveně, protože v nemocnici se na dveře pokojů klepe málokdy. Snad jen o návštěvách, jenže za ním nikdo nechodil, na pokoji byl už dva dny sám a v tuhle dobu návštěvy dovnitř ani nepouštějí.

Dveře se otevřely a vzniklou škvírou nakoukla mlaďounká tvář sestry. KRÁLOVÁ, přeluštil na cedulce.

"Mohu dál, pane Tůma?"

"To víte, že můžete. Vy vždycky, sestři," svlékal ji pohledem. "Jdete si ke mně vylít srdéčko... Jó vy jste na mě dneska dvě," osahal očima rameno stojící za ní a cestou k prsům klopýtl zrakem o jmenovku: EXNEROVÁ.

"Dvě na jednoho; jako zamlada, jako zamlada!"

"Ne. Já jsem tu služebně," zdůraznila Králová. "A vedu kolegyni. Tu, jak se vám má omluvit."

"Jaképak omlouvání, to bylo jen takové malé nedorozumění... Ale hubička by to napravila...!"

"Kdepak hubička, pane Tůma, na to jsou teď na všechno předpisy. Kolegyně bude potrestána podle..."

"Jémináčku, potrestána? Chudinka; A jak?"

"Exemplárně. A za vaší přítomnosti, pochopitelně, abyste si nemohl později stěžovat, že to všechno děláme jen aby bylo vidět, že něco děláme, a že tu kryjeme jeden druhého."

Už když vešly, se Tůmovi zdálo, že druhá příchozí, ta hubená — Exnerová, rozvzpomněl se na drobné ňadro — má sepjaté dlaně, jako když člověk o něco prosí. Teď však zpozoroval, že je má v zápěstí stažené obvazem a že ji sem Králová vlastně přivlekla. Jako vězně, napadlo ho. Ve vězení nikdy nebyl, ale tady si tak poslední dobou trochu připadal.

"Tak začneme," obrátila se Králová na Exnerovou. "Ať to stihneme všechno obejít. Má toho totiž na svědomí víc," vysvětlila Tůmovi a významně pokývala hlavou.

Exnerová čekala celou tu dobu mlčky, s pohledem upřeným do podlahy.

"Tady se postav!" poručila jí Králová a ukázala prstem na okraj stolku, přiraženého protější stranou k nohám Tůmovy postele. Provlékla obinadlo smaltovaným čelem lůžka a přitáhla k němu její svázané ruce. Přinutila ji tím k mírnému předklonu. Obinadlo ještě jednou obtočila a volný konec podala Tůmovi. "Tohle podržte! Pevně! Oběma rukama."

Pak přistoupila k Exnerové zboku a vyhrnula jí erární zástěru i modrou košili.

Tůma se zavrtěl. Bylo znát, jak napíná ochablé tělo ve snaze zvednout se z lehu. Potřeboval se opřít rukama nebo dát nohy dolů s postele, jenže v obojím mu bránil svěřený úvazek. A pustit ho nechtěl. Je to přece podle předpisů.

"Ležte klidně, pane Tůma. Zvládnu to sama. Vy jste tu jen jako pozorovatel."

Znovu se zkusil posadit a málem už se mu to povedlo, jenže si uvědomil, že i když poposedne výš, stejně víc neuvidí. Na to by musel vše pozorovat z úhlu aspoň krok stranou od postele, a to bylo v tuhle chvíli nemožné. Klesnul hlavou zpátky na polštář a aspoň podrobně zkoumal, co dalšího je na Exnerové k mání. Musel se spokojit s propletenými prsty a vyvalenýma očima.

Králová se postavila za ni. Dolů napřažené ukazováčky a prostředníčky obou rukou zaklesla ve výši jejího pasu a sjela podél boků až ke kolenům. Tůma zavzdychal. Pak sáhla do kapsy a v ruce se jí zaleskla chirurgická hadička. Tůmovi to připomnělo cévkování. "Ne, teď ne!" zaprotestoval tlumeně.

"Ale ano!" přehnula Králová hadičku v půli a zatočila s ní podél těla jako kabelkou při pouliční sestavě moderní gymnastiky.

Tůma se uklidnil. Tahle hra mu přišla nevinná. Stejně jako obličej sestry Exnerové. Ten se však při zahučení vzduchu svraštil, jako by očekávala cosi strašného. Pevně stiskla víčka — tak pevně, až se kolem nich objevily vějířky mladých vrásek — a vzdychla: "Prosím ne..."

Teprve teď to Tůmovi došlo. "Musí to být?" otázal se nejistě.

"Musí, na to je předpis."

"To je na předpis?" lekl se Tůma."A musím za něj platit? Já bych jí odpustil už... hned."

"To jste si měl, pane Tůma, rozmyslet dřív. Teď už je to rozjetá mašinérie," zkosntatovala Králová. "Připravená?" obrátila se na Exnerovou.

Exnerová neznatelně kývla.

"Tak nejdřív ta omluva; Spusť!"

"Vážený pane Tůmo..." švih!

"...omlouvám se vám..." švih!

"...za cestu, kterou jste kvůli mě musel vážit..." švih!

"...a slibuji, že už se to nebude víckrát opakovat..." švih!

Posledního slibu — že se tohle nebude víckrát opakovat — Tůma trochu zalitoval.

"...v rámci hospitalizace jsou návštěvy lékaře bezplatené..." švih!

"...A taky už vám nebudu dávat k snídani včerejší rohlíky..." švih!

"...a přidávat do kafe projímadlo..." švih

"...a nebudu vám nechávat ležet zmrzlý teploměr na břiše..." švih!

Tůma si vzpomněl, jak to jednou neudržel, a ona pak musela převlékat celou postel.

"...a nebudu vám natírat hrdlo bažanta paprikou..." švih!

Tuhle jí Tůma přál. A možná ještě pár dalších. Z celého srdce a taky pro stařecké potěšení, pomyslel si. Snad to takovou holku zas až tolik nebolí.

"...a nebudu vám dávat léky smetené z podlahy..." švih!

Tůma se přistih, že v duchu počítá. Naklonil hlavu doleva a doprava, nezahlédne-li aspoň kousek holé kůže. Už by se měla začít kroutit. Kór když je hubená, že by se za prutem převlékla, zabolelo ho za ni. Ten pocit dopadu si z mládí ještě pamatoval. Svědění, které po něm následuje, si najednou vybavil, jako by to bylo včera. Kdyby to tak šlo vrátit...

"...a budu držet a usmívat se, až mi zas budete sahat na zadek." švih.

Teď už Exnerové zřetelně cukalo v koutcích a stěží zadržovala smích. Aby to zakryla, zasténala a sklonila hlavu, až se jí čepec svezl do očí. Na tváři se jí zaleskla slza. Dalšího slibu už se od ní Tůma nedočkal.

"...a za vrchní sestru..." doplnila tedy Králová.

Tůma vzdal pokusy zahlédnout tušenou nahotu.

"...a za staniční..." švih!

Soustředil se raději na kyprý obrys Králové.

"...a za ošetřujícího lékaře..." švih!

Té by to jinak slušelo! Škoda, že to není obráceně, zalitoval.

"...a za primáře..." švih!

Té by se všechno schovat jistě nepovedlo.

"...a za řiditele..." rozmáchla se Králová důrazněji.

Vždyť se to neutají ani pod látkou...,

"...a za ministra..." přidala na intenzitě.

...když se něco domyslí a něco odmyslí...

"...a za jednoho náměstka..." švih!

Obinadlo se napnulo.

"...a za druhého..." švih!

Obinadlo se znovu napnulo a Tůma pocítil zřetelný tah.

"Zadržte, už dost," vzpamatoval se a pustil bílý popruh.

Gáza se prosmekla kolem lesklé trubky a Exnerová bezvládně klesla na židli. Předstírajíc bolestnou grimasu se pootočila na bok, aby skryla tvář.

"Vstávej," přitáhla ji Králová za úvaz. "Ještě nás čekají na třináctce, na dvojce a na..."

Víc už Tůma nedoposlouchal. Ten šokující zážitek ho natolik unavil, že usnul. Necítil, jak mu kontrojují puls a ujišťují se, je-li v pořádku. Zdálo se mu, že je zas jaro a on močí skrz plot své zahrádky až na sousedovy kedlubny. Pak bere do ruky rýč a rozhlíží se. Ještě ty dva záhony kolem cesty; kdo říkal, že jsou strašně dlouhé? A srovnat drny pod vraty; že je krumpáč těžký? Kdepak. Za hodinku bude se vším hotový. Hodinky...?! Přece na poličce nad umyvadlem, klíče na stole, brýle na okně... Je pondělí a pošťačka se jmenuje...; Zase si všechno pamatuje!

Když se probudil, připadal si o dvacet let mladší. Ze vzpomínky na práci ho sice trochu bolely ruce, ale měl jasno. Zítra při vizitě řekne doktorovi, že se cítí jako mladík a odpoledne půjde domů. Země je sice ještě ztuhlá, ale dříví mu snad od loňska nějaké zbylo. Zatopí si a zatím aspoň všechno zkontroluje. Zítra... Jenže to dříví je potřeba naštípat; být tak ještě o dalších deset let mladší...

Daně nebo pojistné přece platil celý život, tak snad ho tu nechají i do pozítří...

"Co tady děláte, pane Tůma," zazněl káravě rázný ženský hlas.

Tůma stál u bílomodré skříňky a hledal po kapsách županu drobné.

"Sestra říkala, že si musím od nového roku na každou návštevu doktora koupit tenhle s... stvrzenku. A za chvíli je vizita. Tak musím honem... stojí prý to za... 30 korun.

"Kdo vám řekl takovou hloupost? Která sestra, prosím vás?"

"Ta mladá, ta prde... plnoštíhlá. Ta — jak se jmenuje," zalovil znovu v kapse a jako malý školák nahlédl do taháku: "Králová!"