Kdybych byl hlávkou salátu

Kdybych byl hlávkou salátu

Zkusím si představit zajisté zcela teoretickou situaci – kdybych byl hlávkou salátu. Co bych měl asi za život? V každém případě krátký. Jako semínko bych byl zasazen do úrodné půdy a začal bych růst. Jméno: salát; otec a matka: saláti. A jsem zařazen do salátí databáze.

Díky pečlivé práci zemědělců v zemědělském družstvu bych časem vykouknul z hlíny a začal bych růst jako z vody. Nic jiného by mi nezbývalo, protože bych byl určitě aspoň 2x denně obdarováván hustým přívalem vody ve snaze, abych byl co nejdřív velký, jak má správný salát být. Jen doufám, že nedostanu rýmu nebo tak něco. Také můžu chytit plíseň a to bych opravdu nechtěl, protože bych skončil na kompostu. Tam není zrovna dobrá společnost. Doslova prohnilé praktiky místních osazenců jsou známé po celém družstvu. Naštěstí rostu na velmi slunečném místě, takže brzy oschnu. Také díky slunečním paprskům budu pěkně slaďoučký. Ona je to výhoda, protože někteří zahořklí kolegové už taky skončili na kompostu.

Tak si tu tak spokojeně rostu, ale najednou se po mě začne plazit housenka. Je to nepříjemné a slizké. Au! Ona mě kousla! No to snad ne. Co když ve mně budou díry? Jako nevyhovující hlávku mě vytrhnou a pak … kompost! To nedopustím. Já, krásný, zdravý a ještě tolik mladý salát mám skončit na kompostu jen kvůli tomu, že si mě jakýsi motýlí polotovar spletl s prolézačkou? Naštěstí schopní zemědělci z mého družstva včas a efektivně zasáhli. Sice na mě použili ne moc chutnou látku, ale housenka je pryč. Doufám, že už to na mě nikdy nebudou muset stříkat znovu. Já si teď můžu vesele pokračovat ve svém vývoji. Třeba taková puberta. Co nevidět začnu odrůstat, začnu kvést a tak už se dívám po nějaké salátici.

Á, přichází družstevnice Vlaďka. Ale teď není čas na zalévání, ani jsem si nestěžoval na housenky, tak co tu dělá? Ona mě trhá! Vlaďko, co to děláš?! Nech mě. Jsem ještě mladý, já nechci na kompost. Za co? Ale co to? Na kompost nejdu. Dávají mě do nějaké bedny a nakládají do auta. Tak to je to, o čem povídali starší saláti. Konec. Sbohem, Vlaďko, sbohem, salátice, sbohem, všichni. Mám vás rád, ale musím odejít.

Jsem ve tmě. Je tu zima a je nás tu víc. Nevím, co se se mnou bude dít. Vždycky někoho odvezou a už se nevrátí. Už si jdou i pro mě. Vidím světlo. Je stále blíž. Jako bychom jeli tunelem. Už jsme úplně u světla. Jsou tu dveře. Co dál? Dveře se otevírají. Vjíždíme… Vždyť je to tu pěkné. Velká světlá místnost. Hodně lidí. A už vidím i kamarády saláty. Okolo nás jsou i rajčata, okurky, mrkve i kedlubny, ahoj, vy kluci ušatí. Teda, tady toho je. Tolik věcí. To je nádhera. Tady si každý zaručeně vybere. Trvale nízké ceny, velký výběr. No to je ráj! Už čekám, kdo přijde pro mě. Už někdo jde, celkem sympaťák. No tak, vem si mě. A už jsem tam, dal si mě do vozíku. Po chvíli cesty jsem u něj doma. Začíná mi trhat listy, ale po tom, co mě vytrhli ze země, mě už nic nebolí. Dokonce mi to nevadí. Já už jsem svou pouť skončil. No tak, kousni si do mě. Užij si to! Do toho! Dobrou chuť.

Tak tedy vím, jak bych žil, kdybych byl hlávkou salátu. Člověk přijde z břicha matky a skončí v zemi. Salát to má naopak. To by byla krása. Od narození až do smrti mládnout. Toho by se mohly chytit kosmetické firmy a udělat z nás hlávky salátu. Ale raději zůstanu člověkem, už kvůli tem housenkám…