Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seANGEL STORY
17. 01. 2008
0
1
1022
Autor
Poppelka
TRPĚLIVOST křídla dává... Ne však těm, co boj už vzdávaj...
nespoutaně, přesto chytil,
tvoje slova do dlaní . . .
Hledíš na něj, zda je pravdou,
či snad spleten se zdáním ?
Otvírá křídla,odlétá v dál,
srdce Ti zpívá, když zvedáš dlaň,
abys ho zastavil nebo mu zamával . . .
Je to snad klam ?
Či obraz osudu, který sis přál… ?
Nebe se zjasnilo, mraky se vytrácí
a ANDĚL podruhé,
k zemi se obrací, přilétá zpět.
Vnímáš tu nádheru, to ani slovy nelze říct !
Jen zdánlivě je vzdálená.
Uměl bys jí z nitra číst !
Ač se zatím dolů snáší,
lehounce, jak pohlazení,
nebo třeba prázdný list,
jenž právě vypadl,
Z KNIHY ŽIVOTA. . .
A s ním i klam …
Tak známá tvář, to zvláštní chvění.
Z tohoto setkání - ŽIVOT SE ZMĚNIL,
obratem stran…
Anděl Tě pohladil,
usmál se, odletěl . . .
Jen nevíš kam.
,,Jak jsi blízká, vrať se, přileť... byť jen na chvilku! "
Marně kreslíš do všech stromů – prsty, tuhle myšlenku .
Smutně oděn, pluješ davy,
hledáš obraz ze své hlavy,
okřídlenou POPELKU ...
Bloudíš a nahlížíš v každičký kout,
snažíš se vyprostit otázky z pout.
Najednou pochopíš, že OČI NEVIDÍ, HLEDÍ-LI TMOU...
A anděl potřetí, nad Tebou krouží,
hledí Ti do očí, pohladit touží,
tvou krásnou tvář.
Strach se v dál odplavil,
když anděl nastavil,
svou něžnou dlaň.
Všechno kol zmizelo,
zůstali DVA. . .
Smutně se usměje a sklopí oči
a jeho vlídnou tvář přemůže pláč.
,,Jen Ty víš, můj drahý, překrásný Princi,
jen Ty víš, co já jsem . . . SKUTEČNĚ . . . zač!“
Znají se od dob, kdy je stvořil svět,
možná byli prvními, co žili tady.
Nebe jejich kroky znalo nazpaměť
a tak jednou zrána, u nebeské hradby,
rozhodli se spolu z lásky - ruku v ruce - odletět...
A poslední rozhlédnutí po andělských pláních,
do srdce si věčnou tuší, zapisují přání.
A dvě jména potají,
vrývají si do dlaní...
Vylétají dva andělé, s čistou duší- vzhůru,
drží závoj ze svobody
a ostatní z kůru,
s obdivem i se slzami, do dálky jim zamávali…
Vědí, že je nepohladí,
cesta zpět se rozsypala - v prach, nad silnou touhou…
Soud jim útěk nepovolil,
před Nejvyšším vztekle mávaj,
roztrhanou smlouvou,
jenž jim volnost zaprodala . . .
Vznášejí se tmavou nocí, při oblacích, nad hvězdami,
šeptají si o snech. . .
Ráno sedí na útesu, tančí mezi květinami,
zrcadlí se na rtech. . .
Nad jezerem pletou z mlhy dojímavé tóny,
ZASTAVIL SE ČAS. . .
Zakrývají nahá těla do plamenů z touhy,
ZE DVOU JEDEN HLAS. . .
Déšť se právě spouští k zemi,
vplétá se jim do vlásků,
s vyrytými jmény v dlani,
obkreslují N A D .. L Á S K U . . .
Celý svět se nad tím zachvěl,
dodnes o tom mluví déšť…
Nad hladinou letí anděl,
druhého má vedle sebe,
ze DVOU - JEDNA duše vznikla,
silnější, než samo nebe …
Narodil se dnešní noci,
z jejich čisté lásky SVĚT. . .
V reálném životě, s křídly pevně na zádech,
dovedli do konce každý svůj SEN.
Byli si oporou, i ve tmě, ztraceni…
Nalezli směr.
Podanou rukou, znamením z hvězd ...
Jednou, když v objetí, pod stromem spali,
utichl dočista líbezný zpěv...
Výstřely přímo k nim - z nebe se hnaly,
všude se ozýval hlasitý HNĚV . . .
Oba dva cítili hluboko v duších,
že si soud nebeský jde vybrat daně,
silou by prohráli, tak pálí z kuší...
. . .ANDĚLÉ NAPOSLED, SPOJILI DLANĚ . . .
Slzy se po světě spojují v řeky,
když je rvou od sebe..pláčou i děti.
Jednoho spoutali a pryč ho vlečou,
z křidélek potoky - krvavé, tečou …
Druhý se podíval své lásce do očí,
z tohoto neštěstí - svět se jim zatočil,
výstřely pálí dál,
ON padá k zemi a ONA před oltář...
Křídla se vzněla v prach,
do nich teď vepsal strach,
poslední řádky. . .
V krvavé kaluži - se šrámy na duši,
svíráš jen prázdnou dlaň
a její jméno . . .
Zakřičel‘s do všech stran.
Však žádná odpověď...
To je trest,Bože?? To je tvá daň??!!!
Z tohoto neštěstí - ŽIVOT SE ZMĚNIL,
obratem stran . . .
Ona v nebi bez naděje,
ty ve světě sám.
Vzpomínky vám uvěznili a ČAS. . .
. . . ROKY POČÍTÁ . . .
Anděl prý pomoc dá, když někdo volá,
motlitby do nebe, či svého Boha.
Musí však poslechnout, když pomoct nesmí,
držet se pravidel, o spáse nesnít.
JEN JEDEN ANDĚL . . .
Snad vzdoroval všemu,
hrál si s mečem na oblacích, splétal z mlhy něhu…
A snášel se k zemi. . .
Snad pro žalostné výkřiky zezdola,
snad pro ně vždy porušil nebeský řád,
chtěl duše zachránit z žhavého popela,
dát novou šanci - Měl prostě rád . . .
Pálil si křidélka, přesto se nevzdával,
než všechny nářky - odnesl k naději.
Svou vlastní svobodu - po hrstech rozdával,
vracel se do nebe - čím dál tím později...
Teď se však , nešťastník, nevrátil sám.
Držel ho za křídla, Pekelný Král
a s ním i HNĚV.
Roztrhal smlouvu, vyhlásil válku.
Za řevu zbraní a řinčících bot,
pronikl v brány, klíč nechal v zámku,
přemohl a poslal nebe - do vod,
kde vládne tma. . .
I tady válčily obě dvě strany,
zbraněmi hájily svůj pevný post.
NAKONEC ZVÍTĚZÍ - KDO SE JEN BRÁNÍ...
KDO SÁZEL ZLOBU - SKLIDIL ZAS ZLOST.
Anděl, jenž pomohl tolika duším,
které ten velký boj - pomohli vyhrát,
správně teď spoutaný, sám, na dně - tuší,
že ve svém domově, přestal být vítán.
Vzali mu dokonce i jeho jméno,
dali mu nové, odkryli tvář.
Dokud se nespasí – POPELKOU bude,
zhasíná světlo,
ACH NE. . . má svatozář !!!
Na dně jsem bloudila, nahlédla v každý kout,
však marná snaha - vyprostit křídla z pout. . .
VÍM, OČI KLAMALY, HLEDĚLI TMOU. . .
Jednou však náhle, na konci sil,
blízko mne oheň vzplál.
Neptal se, on věděl,
jen mne tak hřál. . .
„POPELKO ZROZENÁ. . .snad z prachu lidských přání,
v závoji z oblaků, toužil Tě pohladit !
ZMÁMENÁ JSI. . .snad vůněmi ze strání,
v každičkém záblesku, hledal Tě potají !
Otevři oči…
Víš, kdo Tě zachránil ?
Kdo hledí před sebe, nevidí do stran.
Podle ran na křídlech, Ty jsi mne poznal !
Ve chvílích posledních - natáhl‘s dlaně,
svou duší uplatil - slzy i daně . . .
Pohlédl's do očí, rozezněl zvony,
minulost zlomena - tím zvláštním chvěním,
OBRATEM STRAN. . .
Z tohoto setkání, život se změnil,
Z JEDNOHO - DVA. . .
Ze DVOU - zas JEDEN. . .
Za mne ses rval !
V očích tkví pravda, srdce je plné,
dvě duše plují výš, na jedné vlně.
Spřízněným osudem a věčnou zbožností,
ANDĚLÉ SPOJILI, PEVNĚ, SVÉ DLANĚ. . .
Dávná ta vzpomínka, z životů minulých,
ANDĚL ji po léta - schovával ve dlaních.
Osude milujíc, prchněme – neptajíc. . .
za hlasem srdce. . .
NAPLNĚNÁ NADĚJE. . .
teď stojí blízko TEBE,
s pohledem, jenž spaluje
a přitom, tolik zebe !
KDO DOKONČÍ PŘÍBĚH ?
Peklo snad ? Či nebe ?
NIKDO, NESMÍ. . .
NIKDO !
Krom NÍ.. a krom, TEBE. . .
TRPĚLIVOST KŘÍDLA DÁVÁ, NE VŠAK TĚM, CO BOJ UŽ VZDÁVAJ. . .
Vyproštěny otázky z pevného zajetí,
poražen klam . . .
A z téhle NAD..LÁSKY - ŽIVOT SE ZMĚNÍ,
podanou rukou, obratem stran . . .
Nezapomeň, když se díváš.
Vzpomeň si, když zapomínáš.
Někde tady pořád JE,
okřídlená POPELKA,
SPLNĚNÁ TA NADĚJE . . .
ŽIVOT přece umí hřát,
byť se tvářil nesměle !
TY UŽ, PRINCI, NEJSI SÁM. . .
Vím kým jsi... Ty víš, kdo já...