Zpověď, V cele, Brýlím 2

Nyní jsem musel vyřešit vážný tvůrčí problém. Jak oddělit řeč boží v textu od normálního písma? Využít uvozovky mi přijde zcela nevkusné, vůbec, uvozovky psané krví vypadají nemožně. Vzhlédl jsem k brýlím, ale ty mi pomoc nehodlaly. Jen zkoumaly, jestli bílý kválíček najde správnou cestu norou. Opětovně jsem si vybavil nahatého Krista, schlíplého, bezduchého božího plyšáka, sekanou po třech týdnech v lednici. A tu při vzpomínce na zkálené tělo Vyvoleného, snad Boží Prozřetelností, snad Vnuknutím Shůry, se mi postavil Čurák. Vyřešení mého problému s božím slovem bylo úlevné, asi jako když si po velmi parném dnu strčíte ukazovák do špatně vytřené řiti. Brýle zazářily nelibně na tím, jak prohonívám čas, který bych měl věnovat zpovědi, ale záhy pochopily a smířlivě přikývly. Konečně jsem měl dostatek barvy. No, neříkal jsem ti, že lidi jsou fakt svině? Jak jsem pokrvácel už celou podlahu, přišly na řadu stěny.

Někdy si myslím, že má fantazie by stačil k obsahu životopisu 7 až 9 perverzních psychopatů. A toto vědomí mé onakosti mě plní nekonečným štěstím. Vítr si to hupsal po palučině a hnídopišně pročechrával čupřiny bodláčí, do kterých se po ránu vlepily žabí očíčka rosy, vykulení bledě modří motýlci s drobnými ochmýřenými bradičkami bimbali sosáky do zvonečků konvalin. A já si to vykračoval s otcovou brokovnicí přes rameno se do lesa zabít.

S táhlým poskokem jsem se vklížil za stěnu boru. Mlází, všude kolem mě zatrolené mlází a hloží, pleskalo po celém těle. Zejména do stehen.. Les je svými jednotlivostmi, kupříkladu oproti rybníku, strašně amorální místo. Voda to znamená žluňkání, vlnky odnikud nikam… ale tady: čtyři doubky nalevo, dvanáct břízek vpravo, po zemi se válí nabobtnalé houby, kuličky od borůvčí, kuličky od daněl. Myslím, že to způsobují právě ta čísla. Čísla neznají morálku, mohou být stejně tak krysími lejnky v granku, jako počtem zplynovaných dětských těl v koncentračním táboře.   

Ve vršcích stromů poletovaly hrdličky. Mnohé měly peříčkatá tělíčka všelijak zdeformovaná, z hrudníčků jim visely konečky stehů, křídla měly oškubaná a přišitá. Některé v povětří poskakovaly jen za pomoci jediného křidélka, jiné si peří nahradily rogaly z alobalu. Z krakaticových zobanů jim čouhaly hlavně obroušených revolverů. „Cukrů,“ loudily z hlavní. Oblíbenou zábavu hrdliček bylo lovení veverek. Nebohoučká zviřátka skákala po větévkách a hrdličky jim byly v chlupatých patičkách. „Cukrů…“ Hrdličky je popravovaly, když se chundelky zoufale snažily vydrápat se do vršků sosen. „Cucucukrůkrůkrůkrúúú!“ Jak hrdličky pálily, v bříšku se jim nadouvavě otáčel bubínek revolveru. Veverušky stékaly po šiškách dolů na listy kapradí samců. Oči mi daly blýskavě najevo, ať konečně přestanu plkat a nechám ze sebe vytáci morek své výpovědi.

Už drahný čas jsem se mořil myšlenkou, jakým svébytným způsobem se zabít. Značně mě inspirovala představa, že vytisknu a vyškubu veškerou veteš, jakou jsem kdy napsal, sroluji, a to bude nějaká rulka, a nacpu si to mezi půlky. Jak sošné – zemřít na prdel natrženou literárními sračkami! Zavrhl jsem to, takhle by to nešlo. Ale touha zneužít ke své smrti řiť přetrvala. Na základě implikace, či něčeho takového, jsem dosazoval do jednoduché rovnice. Řiť… u žen vedle bývá… vagína… matka!… otec!! Otcova brokovnice!!! Brokovnice je sebevražedný nástroj knížat a hajných. Je to věru důstojné.

Z rozmilého fantazírování mě vytrhlo zakvílení. Otočil jsem se za zvukem a tam stál houšťek. Pohled do nakupeného klestí mě vždycky prazvláštně rozohnil. Jakoby rázem veškeré chvojí opelichalo, nastartovalo se, a zabodalo se mi hustě po celé délce páteře. Ne ono klestí, ale to nevyzpytatelné za klestím. Ne to, že tam hůká sýček, ale co by tam klidně všechno mohlo hůkat. Dopraskal jsem se k vlhkému paloučku, tráva zvalchovaná, bahno rozrypákováno. Tady musela mít prasata prééé. Prasata a myslivci. Oba tam byli. Kanec do polovic těla zarýpaný v bahništi. Tloukl předními paspárky. Jediné, co mu ještě čouhalo, byl ztopořený štětinatý pyj. Nejsem si jistý, ale myslím, že mu z něj lezli červi. Ale v očích měl sršně určitě, bzučeli a vylétávali ven, z tasených žihadel odkapával jed. Myslivec se válel o kus dál. Měl na sobě jenom hubertus, i kamizolu někde ztratil, i zbraň, nůž, filcáky. Sporé vlasy se lepily k zpocenému čelu, tváře propadlé. Snad nějaký zvrhlý parůžkatý satyr, snad proto, že se myslivec provinil proti lesosti, proměnil jeho nohy v dvě lasičky. Samce a samičku.  Myslivec se snažil kalištěm uplazit se před svýma zuřivě se pářícíma nohama. Pomalu jsem se raději odplahočil.

Drahnou chvíli jsem pozoroval, jak mě pronásleduje srna. Okukovala mě, když jsem se ohlédl, dělala že se mimoděk paství. Rozeběhl jsem se proti ní a řval: „Hůůůůůůů!“ Zvedla hlavu a okukovala mě ostružinovýma očima. Už dlouho jsem nebyl tak niterně poplašený, byl jsem proti srně naprosto bezbranný. Noo naprosto… Panicky jsem zvedl hlaveň brokovnice a nazdařbůh vypálil. Běhy ochably a tělo se ospale schoulilo na zem. Ale ustřelená hlava zůstala viset ve vzduchu, po vytržené páteři se dolů jako ninjové nebo tak něco spouštěli kousíčky mozku, tkáně, černá krev. Srčí hlava se jakoby chlívácky usmála a předlouhým tence-růžovým jazykem si oblízla temně modré rty. Hlava se ve vzduchu komíhala ke mně, dokud se její chladnoucí morda nezcukla s mou. Chabnoucí jazyk se mi vplazil do pusu a dál až do krku, srna mě mrzce ocucávala, zbytky její krve mi třísnily bradu. Pocukávala slechy, světla jí drobet mrtvolně zářila. Užuž bych se nechal tou hlavou znásilnit, ale podařilo se mi vytrhnout pušku a srazit pažbou hlavu k zemi. Nadrženě ohrnovala pysky a pátrala v jehličí jazykem, navíc chlípně rochala. Nemohl jsem se na to dívat a rozhodl jsem se udělit srně poslední hryz. Druhou patronou jsem jí rozetřel mozek do mechu. Jelikož jsem nesobecky všechny náboje vyplýtval, nezbyl mi žádný na poškádlení vlastní lebky. Vydal jsem se zpátky domů se z toho vyspat. Bylo na čase tlačit to ke konci, v hlavě mi hučelo, skorem jsem neviděl, odkrvené prsty modraly. Ale musel jsem ještě vyjevit poslední obraz, možná právě ten, který mě nakopl a zavřel v této cele.