Jeden den života, zlomu

…Daniel seděl v autě, taxík projížděl klikatými ulicemi města a on se jen díval ven. Přemýšlel, co ho to proboha napadlo, ale hlavně by ho zajímalo co ho donutilo, aby odešel z práce a vyjel…někam. Ani nevěděl kam chce jet. Proč řekl zrovna vlakové nádraží? Pozoroval lidi za okýnkem. Všichni spěchali do práce a do života. Do života, ze kterého on právě teď prchal. Najednou se probral ze zamyšlení. Byl už na místě. Rychle vytáhl peněženku, zaplatil řidiči a spěšně vystoupil z auta. Stál před velkou budovou s dřevěnými dveřmi, nyní do kořán otevřenými. Nade dveřmi bylo obrovské obloukové okno, přes které do rozlehlé haly hlavního nádraží pronikalo ranní světlo a osvětlovalo tak dlaždicovou mozaiku podlahy staré budovy. Daniel vešel do dveří a začal vzpomínat jak tu jednou byl s rodiči, když ho poprvé vzali do města. Do velkého města. Nic se tam od té doby nezměnilo. Stále ty dřevěné, tmavě nalakované židle. Stolky, jejichž desky byly z napodobeniny mramoru. Celá hala vypadala tak elegantně a vzhledně. Pohlédl k přepážkám, kde se prodávaly jízdenky, nad plexisklovými okýnky byla veliká tabule s příjezdy a odjezdy vlaků. Právě teď na horní řádek naběhlo: „Worthing – 9:45 – odjezd“ podíval se na hodinky a zjistil že do tohohle odjezdu má ještě pět minut. Když už nevěděl, kam vlastně chce jet, rozhodl se dát na náhodu a risknout tenhle vlak, nemá co ztratit.

…Tak to stihl na poslední chvíli. Koupil si lístky, ale té ženské trvalo strašně dlouho než vyplnila kam, že to vlastně chce jet. No nakonec ,on, který nebyl zvyklý na žádný rychlý pohyb, doběhl přes celou nádražní halu až ven, přeběhl několik kolejí a dorazil na nástupiště „3“. Už začínal propadat cestovní historii. Nesnášel, když něco nestíhal. A ten vlak mu skoro ujížděl před nosem. A vypadal nacpaný k prasknutí a to i přes to, že jel do takového malého městečka jako byl Worthing. Vlak se už rozjížděl a on už byl skoro u něj. Snažil se chytit dveří a hlavně madel, aby mohl naskočit. Najednou se k němu natáhly dvě ruce z otevřených dveří. Šťastně se jich chytil a naskočil do vlaku. Dveře se za ní s bouchnutím zavřely. Otočil se doprava, aby těm dvěma lidem poděkoval, že mu pomohli. Ooh, oni nebyli dva. Byla to šestičlenná skupinka lidí asi stejně starých jako on, dva muži a čtyři ženy. Všichni se na něj smáli. Vykoktal něco jako poděkování a chtěl zajít do dveří oddělujících chodbičku a prostor se sedačkami. Podíval se dovnitř a zjistil, že tam je naprosto přecpáno, zůstal tedy raději na chodbičce a věnoval nervózní pohled skupince, která mu sem pomohla.

„Taky jste si vyjel na výlet?“ , zeptala se jedna z žen.

„No, vlastně…vlastně ano, vyjel jsem si na výlet.“ Odpověděl a cítil potřebu se na tu skupinku usmát. Vyzařovalo z nich takové přátelství a radost z toho, že jsou spolu. Daniel se o něco málo minut a trapných okamžiků ticha později představil a snažil se ustát příval jmen z druhé strany. Tak trochu tím prolomil ledy a začal se s novými známými bavit. Nejdřív probírali počasí a další takové ty věci, které se tak vyprávějí a povídají. Později jak cesta ubíhala dostávali se k dalším tématům, jako jak se kdo s kým seznámil a někteří začali „akčně“ popisovat své aktuální zábavné zážitky. Cesta jim strašně rychle utíkala a Daniel se ani nenadál a byli na konečné stanici Worthing – vystupte si prosím. Nebyla náhoda, že Daniel jel s těmi lidmi až sem, řekl se že vystoupí s nimi. Alespoň trochu známé tváře. …Doslova vypadli z vlaku. Zatěžkáni batohy s jídlem, spacáky a ruličkami karimatek. Přešly jen dvoje koleje a ocitli se pod střechou nyní již malé, vesnické budovy s nápisem „Hlavní nádraží“. Daniel se začal cítit rozpačitě, protože nevěděl, jestli se může opovážit jít s nimi, nebo jestli by se radši neměl rozloučit a někam nenápadně zmizet a nejbližším vlakem odjed zpátky domů a pokusit se ještě vyžehlit si to v práci. Rozhodl to za něj jeden z mužů, protože se ho zeptal jestli nechce jít s nimi na prohlídku místního hradu a pak dělat oheň na pláž. Samozřejmě jestli nemá něco lepšího na práci. Samozřejmě, že neměl a šel s nimi vskutku rád. Bylo to zvláštní. Málokdy si někoho oblíbil a když, potřeboval k tomu dlouhou dobu, ale tihle lidé mu prostě skvěle sedli. Začal je mít rád jen během té cesty vlakem. Byla s nimi zábava.

(část se z poznámek vytratila, možná nikdy neexistovala, protože celý jeho prožitý den stál za to, ale Daniel měl zřejmě potřebu zapsat si alespoň část z večera a z jeho popisu budu nyní čerpat ve svém dalším vyprávění…)

…Šuměly vlny a praskal oheň do ticha noční pláže se ozývaly jen výbuchy smíchu lidí, kteří seděli u jediného ohně široko daleko a bavili se. Nemá cenu říkat o čem. Obyčejné věci, o kterých se bavíte vždycky, ale právě v takové atmosféře, kdy se cítíte být mezi těmi nejlepšími přáteli, a nejen cítíte ale i jste, právě v těchto chvílích tyto obyčejné věci získávají na lesku a někdy i vtipnosti.

…Obyčejná ložnice, u stěny stojí postel, na které leží muž. Právě se převalil, netušil ve spánku, že do chvíle než mu začne zvonit budík. Neuběhla však ani minuta a jeho telefon zapípal a vzbudil ho. Jen se otočil, vzal do ruky mobil. Přišla mu zpráva: „Dobré jitro Danieli, jak ses vyspal?“ To mu psala jedna žena ze skupiny jeho nových přátel. Tentokrát, toto ráno vstal s úsměvem a rozhlédl se po neuklizeném pokoji. Byl čas jít do práce. Začal mu zvonit budík.

…No, asi ano. Můj hrdina Daniel. Je nutné podotknout že jeho život se stával čím dál jen všednějším a přestával vlastně být životem, apatický člověk. Může být vděčný osudu, že mu dovolil procitnout. A najít si přátele a najít si čas a možnost s nimi být. A to je to za co stojí žít. Procitnete i vy ze své skuliny a změníte svůj obyčejný den na ten nejneobyčejnější ve svém životě? Hodně štěstí!