Teplo rodinného krbu

hlavním cílem mi bylo sdělení jisté nálady

Teplo rodinného krbu

    „Přinášíš nové zprávy?“ zeptala se paní Becquerelová, když hodiny odbily deset hodin večer a strakatý mourek vklouzl do potemnělého pokoje a ve svém téměř ladném pohybu zašelestil o okraj pootevřených dveří. Na okamžik se opět rozhostilo hluboké ticho, v kontrastu s vyřčenou otázkou ještě tíživější než předtím, kdy paní Becquerelová dřímala povrchním spánkem nepokojné stařeny. V napjatém očekávání odpovědi se snažila zadržet dech, ale vzápětí netrpělivě otočila hlavu směrem ke vchodu.
    „Ach, to seš ty, mourku...“ vydechla a smutně se usmála. „Ovšem, kdo jiný by to mohl být. Pojď sem, pojď.“
    Strakatá kočka s velikou lebkou líně přešla kolem dohasínajícího krbu, v očích jí zaplálo odražené světlo ohně, a pak neohrabaně vyskočila sedící ženě na klín. Ta ji hned třesoucími se prsty začala hladit.
    „Máš krev na fouskách,“ objevila záhy. „Ty ses zase venku rval, viď? Nebo jsi spíš lovil nebohé myšky. Že si nedáš pokoj, starej kocoure. Máš furt síly dost, viď?“
    Zvíře zůstávalo stočené v pohodlném klubíčku a nedávalo najevo žádné známky ochoty ke konverzaci.
    „Ty se klidně touláš venku, i když je tam tak škaredě. Člověk by prst nevystrčil, ale ty nic netušíš. Vedeš si spokojený život.“
    Hlas se utišil, jen ruce znovu a znovu přejížděly příjemnou srst šelmy.
    „Máš tak hřejivé tělíčko...“ zamumlala ospale a přitáhla si chlupatou deku více ke krku, „Mě tolik mrazí... Ochlazuje se nebo ze mě prchá život? Já vím, plameny dohasínají, měla bych přiložit, ale zapomněla jsem, jestli vůbec mám ještě další dříví... Ale to nevadí, ať si zhasnou. Stejně půjdeme spát, viď, mourku? No jo, prospím celý den, já vím. Možná jsem prosnila dohromady víc hodin než probděla...“
    Jediné ozývající se zvuky byly pokojné praskání paliva v krbu, tikot nástěnných kyvadlových hodin a tiché předení kočky.
    „Venku houstne tma...“ poznamenala při pohledu z okna. Uviděla však jen svůj vlastní odraz tváře, totiž pouze ohněm osvětlenou polovinu. Brázdily ji nesčetné vrásky.
    „Mám tak unavené oči, unavené vyhaslé oči... Ani si nevzpomínám, jestli mi někdy zářily. Myslím, že jsem je měla vždycky unavený... Ta tvář, to jsem já? Ten tvrdý výraz, přísný, ne, rezignovaný. Znavený. Časem posilněný nebo oslabený?“ Chvíli na sebe hleděla, jako by se prohlížela poprvé, tělo ji ustrnulo, a pak se s novým pohlazením sklonila k mazlíčkovi.
    „Koukám se na sebe a nemyslím na druhé, na druhé... Jsem sobecká, mám myslet na mého vnoučka. Jak se mu teď asi daří, co myslíš, mourku?“
    V zamyšlení se odmlčela a v duchu přemítala: „Ještě možná nepadl a zápasí z posledních sil. V největší vřavě vzpomíná na teplo našeho rodinného krbu. Na minulost a na to, jak jsme byli všichni šťastní... Opravdu jsme byli spokojení? Nepamatuji si, jestli jsem se někdy cítila dobře. Ale když se vracím v myšlenkách zpátky, tak poznávám, že jsem se dobře měla. Proč jen si to člověk nikdy neuvědomí v současné době, ale až potom, kdy už je všechno pryč? Asi jsem vždycky žila v očekávání něčeho lepšího... Ale teď už mohu říct s jistotou, že se mi nevede hezky, teď už ne, je konec.“
    V ohništi hlasitě zapraskalo, takže kocour sebou neklidně trhl, zvedl hlavu, vyčítavě ji natočil napolo ke krbu, a poté pohledem zkontroloval stařenu.
    „Chtěla jsem pro svoji rodinu vykonat něco dobrého, víš, to bylo mým přáním a cílem. Celý život jsem budovala tenhle dům... Jen na mě tak nekoukej, mourku, já vím, že jsem dělala i další věci a stavěla jiná obydlí, ale chápej, tenhle dům, ten byl završením všeho. Do něj jsem vložila všechny svý zkušenosti, využila svá dlouhá léta praxe, bez kterých by nevznikl. Proto povídám, že jsem ho stavěla celý svůj život. Aby byl spokojený můj muž, mé děti, mý vnuci, pravnuci...“
    Odevzdaně se usmála.
    „Kdo ví, jestli mýmu vnoučkovi prospěje vzpomínka na rodinné bezpečí u krbu. Možná ho to jen zpomalí v útoku, možná ho to odradí, protože bude toužit vrátit se domů. V posledním okamžiku si připomene naše tváře, toto kdysi veselé místo, avšak nebylo by lepší, kdyby zemřel bez bolestného přání znovu spatřit domov? Aby přijal smrt lhostejně? Jaký smysl měl tedy můj život, jaký smysl měl život nás všech? Můj muž odešel a už se nevrátil, moji synové odešli a nevrátili se, také moji vnuci a poslední z nich je nyní venku a taky se nevrátí...“
    Do tíživého ticha vyskočila kukačka a v hodinách odbila půlnoc. V krbu dohasla poslední jiskra a hlava paní Becqurelové klesla na prsa. Mourek náhle vřískl, spadl na čtyři nohy a utekl pootevřenými dveřmi pryč z ponurého pokoje.

---