Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKřišťálový palác
19. 01. 2008
0
0
951
Autor
diketak
fragment, který nehodlám dokončit jestli máte čas a chuť, můžete mi pod to začít zuřivě nadávat
Na druhé straně světa žil muž. Možná se ptáte, co je zvláštního na nenápadném muži. Vždyť je jich všude moc. Proč přespával v jádru skal. Nač každé ráno začínal svou celodenní pouť k vrcholu hory. A jaký smysl to značilo, když ji stejně nikdy nedokončil. Už vás nezajímá mlhavý kmit zářivých světel hojně prostřených na nesmírně vzdálené noční obloze. Zajímáte se totiž o pot. O vodu vylitou nadarmo. Jak skrápí drsný povrch horských kamenů. Jenže pozorujete jen vnější úkaz. Vyvěrání z kožních pórů. Kličkování mezi hustými chloupky. Slanou stopu. A přitom nevidíte podstatu. Odkud se vzala kapka vody. Tajemství probouzející zvědavost.
No dobrá, dozvíte se víc, ale musíme začít u jejich prvního setkání. U střetu princezny s obyčejným skalním mužem.
Nezáleží na tom, jak přesně vypadalo místo, kde ho prvně zahlédla, protože příroda kolem nás se mění podle okamžitých nálad a pocitů. Za důležitější považuji, že se chvílemi ztrácel a znovu se objevoval. Jako kdyby se procházel mezi stromy nebo proplouval mezi zamilovanými bárkami tančících párů. Světlo zhasínalo a opět se rozsvěcelo. Když se něco chová nepředvídatelně, možná nás to rozzlobí, vyleká nebo přivábí.
„Ptáte se, kdo je ten muž?“ opakovala přítelkyně s údivem. „Nikdo ho nezná. Nejspíš nějaký budižkničemu, vandal nebo zloděj. Co v životě mohl dokázat? Je stejný jako ti další, co je vídáváme na každém kroku. Ne, počkat – je jiný, ještě více beztvářný a bez chuti, není na něm ani špetka čehokoli zajímavého. Cože? Chcete s ním, princezno, promluvit? Vyloučeno! Musíme se vydat na dalekou cestu domů, nemůžeme ztrácet čas s těmi, co za to nestojí. Spěcháme!“
Při posledním výkřiku se obrátil směrem k nim. Ne snad kvůli tomu, že by zaslechl cizí hlas, nýbrž proto, že to tak dělával pokaždé, ve stejnou dobu.
Proto tak učinil bezstarostně, jako vždy, a to se mu nevyplatilo. Vzápětí mu ruce vyletěly vzhůru, aby ochránil oči před prudkou září, a zároveň se přikrčil za balvan. Tiše zasténal, spíše překvapením než bolestí.
Nepříjemná chvíle však pominula a spolu se vzdalujícím se průvodem princezny mizely i obavy z něčeho neznámého. Přibývalo v něm radosti, zároveň však vzteku, uspokojení a také pocity nepohodlí. Vše se chaoticky míchalo dohromady, vířilo celým tělem, a potom se spojilo v jedinou neovládnutelně silnou emoci: touhu.
Stále seděl nepřirozeně zkroucený za kamenem, dech se mu pomalu navracel, tep se konečně zpomaloval, ale jeho život přitom zůstal nadobro změněný. To věděl a poznání jím hluboce otřáslo. Nevěřícně zíral před sebe, ale ve skutečnosti do svého nitra, aby se dokázal smířit s nastalou proměnou. Už nikdy, už nikdy, už nikdy.