Podzimní přání

Proto také, když putujeme krajem, ve kterém žil a chodil Světec, anebo veliký básník, jako bychom se ocitali mimo čas a jeho tíhu. Stromy, potoky, skály, nivy, louky, stráně, pahorky, lesy, háje, kaple, chrámy, ba i řemesnické dílny, hospůdky, myslivny, kupecké krámky, pěšiny a cesty, vozy, autobusy, nástroje lidí dospělých i hračky dětí, každý člověk i každé dobytče a zvíře toho kraje, každý východ i západ slunce, každá hvězda, každý oblak i pták, každé zakvílení větru i zašelestění haluzí, každičký předmět a každičká věc toho kraje, hlavně však jeho ticho, když kolem dokola je všecko zaváto sněhem a odříznuto od celého ostatního světa vysokými závějemi, takže ani pošta nepřichází – anebo to ticho půlnoční, když hvězdy se zdvihají a klesají podle toho, jak dýchá spící dědina a my to vidíme sami a při tom si vzpomínáme, že toto všecko jako teď my viděl i člověk, kterému bylo předurčeno a dáno, viděti to k vůli sobě, ale ještě více k vůli nám, poněvadž jeho oči byly zatíženy mesiášskou daní Světce nebo Básníka, a že tento člověk, po lidsku řečeno, tak lehounce mohl odhoditi žernov osličí a svůj kříž, anebo do naha svlečený na ledě za jiskřivého mrazu, udělati jenom pět krokův, aby se octl v teplé koupeli z mateřídoušky a růží – slovem: tento člověk mohl sebe i nás zraditi a nezradil, zapříti a nezapřel, opustiti a neopustil…