Nad propastí

Pod ním hluboká propast a na dně smrt. Nad ním šedá obloha, z které lehce mrholí...

Kluk. Tak třináct, možná čtrnáct let, tmavovlasý, v černé mikině. Hubené zmrzlé ruce se pevně drží studeného zábradlí. Celý se třese zimou. Na tváři s ještě dětskými rysy zaschlé stopy po slzách.
Pod ním hluboká propast a na dně smrt. Nad ním šedá obloha, z které lehce mrholí. Stromy v okolí sklání své unavené větve k zemi; zežloutlé listí držící se z posledních sil.
Něco po desáté, nikde nikdo.
Rozhlédne se. Jenom šumění stromů. A jinak ticho.
Zuby mu zimou nahlas klepou. Zadívá se dolů. Chce skočit?
Chce, chce, chce! …Už nikdy žádné problémy, už nikdy žádná bolest.
Na druhé straně strach. Strach z ,už nikdy‘… Velká protiváha.
Včera večer se to všechno zdálo snazší. Myslel si, že kdyby nebydleli jen ve druhém patře, skočil by okamžitě z okna. Zdálo se, že na tom nic není. A co ví, třeba by to včera opravdu udělal; kdyby bylo jak. Ale dneska?
Už ví, že neskočí. A vlastně vůbec neví, proč tu pořád stojí. Snad čeká na to, že někdo přijde, že se někdo objeví a vrhne se k němu a začne ho přesvědčovat, ať to nedělá… Ne, to je blbost, říká si. Ale jeho bezmyšlenkovité otočení a rozhlédnutí se kolem mu potvrdí opak. Ušklíbne se. Jaký má tohle všechno smysl?
Akorát další průser ve škole. Kolik je asi hodin? Stojí tu možná čtyřicet minut…takže už nejspíš začala matika.
Do prdele s tím.
Proč myslí na tyhle hlouposti? Není to snad jedno?
Není. Protože…
Tak kurva přece skoč! vysměje se sám sobě.
Ale místo toho se otočí...

Pár kamenů na kraji srázu se uvolnilo. Tiše vykřikl. Zkřehlé prsty povolily a sklouzly po zábradlí.

Spadl na malou plošinku asi o tři metry níž. Povedlo se mu zachytit se za malou břízku a teď se jí křečovitě držel, nekontrolovatelně se třásl a nemohl se pořádně nadechnout, protože ho drtil strach, že když se jen malinko pohne – stačí jediný pohyb hrudníku nahoru a dolů – tak se zřítí do té nekonečné hloubky.
Zafoukal studený vítr a déšť zesílil. Trochu se uklidnil a pevněji se nohama zapřel do plošinky ve skále. Nebyla zas tak úzká, dalo se na ní celkem dobře postavit… Jen se nesmí otáčet! Rukama pevně objímal úzký kmínek.

Kdyby se mu povedlo dát pravou ruku támhle…přemýšlí.
Koukne nahoru, sebere všechnu odvahu. A pustí se stromku. Ale okamžitě se ho chytne zpátky. Tohle nikdy nedokáže! proletí mu splašeně hlavou. Na chvíli ho přemáhá panika. Snaží se uklidnit a znovu to zkusit, ale nedokáže donutit ruku, aby ho poslechla. Jeho prsty jsou obtočené kolem kmene a nehty se zarývají do kůry. Třese se. Je mu děsná zima.
Určitě spadne. Určitě spadne!
Proč tady nikdo není? Kde jsou všichni ti pitomí lidi? Kterýma se to tady normálně jen hemží?! …Normálně. Normálně v létě…a za hezkého počasí…
Nikdo nepřijde. Nikdo. Ví to.
Na chvilku se rozbrečí, ale potom se sebere. Podívá se nahoru, stiskne zuby. Tak jo.
Zmrzlá ruka se prudce vymrští, natáhne se…a prsty pevně stisknou skalní výstupek. A teď nohu sem…druhou ruku tady a druhou nohu semhle…pravou tam a… Kam teď?
Celým tělem mu zase proběhne známý zachvěv paniky. Ten děsný strach, který mu znemožňuje přemýšlet, který mu celé tělo svírá do křeče. Kam teď? Kam teď? Kam teď?! …a pořád dokola.
Ruce ho začínají bolet.
Dosáhne támhle?
Natáhne ruku, ale zdá se to daleko. Dívá se na svoje chvějící se prsty. Další pokus. Zachytí se, ale ten chyt není dobrý. Špatně se za něj drží, prsty po něm kloužou. Přesto se snaží na něm ruku udržet. Kam nohu?
Děsně to klouže, musí v sobě sebrat všechnu odvahu, kterou má, aby se odhodlal to zkusit. Jestli to nevyjde… Neotáčet se!
Nemá už jinou možnost. Dolů zpátky taky nesleze.

Prolezl zábradlím a složil se na zem. Přímo do kaluže; ale bylo mu to jedno. Prsty měl rozedřené do krve a celý se chvěl. Cítil, jak se v něm zvedá prudký pláč, ale jenom jednou tiše vzlykl, slzy nepřišly, pláč se někam ztratil.

Schází pomalu cestou dolů. Podzimní les působí hrozně unaveně. Mezi deštěm ztmavlými kmeny se válí mlha.

Už přestalo pršet.

---