Nejsem nikdo

Co se stane, když ,zmizíš’? Když tě nikdo nepoznává a pro všechny jsi cizí? Tvoje místo ve světě ti vezme někdo jiný? Žiješ, dýcháš, ale vlastně nejsi??

„Už to bude rok.“
„Výročí? A čeho?“ zeptala se.
Ušklíbl jsem se. „Zmizení.“
„Zmizení?“ zvedla obočí.
„Jo. Zmizení.“
„A zmizení čeho?“
„Mého zmizení.“
„Tvého zmizení…?“ usmála se, ale jen na okamžik. „Teda…“ chtěla se omlouvat. Snad jsem se tvářil moc vážně, že dostala strach, jestli se mě smíchem nedotkla.
Taky jsem se usmál. „Jo. Už je to skoro rok, co jsem zmizel.“
„A kam jsi zmizel?“
„Z paměti.“
Bavila se. „To zní zajímavě.“
„Myslíš si, že říkám hlouposti, že jo?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. A úsměv. „A jaké to bylo? Zmizet?“
Zamyšleně jsem se na ní díval a mlčel. Jaké…?
„Mlha přede mnou, mlha za mnou?“ ptala se.
Usmál jsem se. „Nežijeme v pohádce.“
„Tak mi pověz něco o tom, jak jsi zmizel. Ještě jsem nikdy nepotkala někoho, kdo by zmizel!“
„Vážně tě to zajímá, Klárko?“ Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep. Co to říkám? Měl bych mlčet… ale nedokázal jsem v sobě ovládnout touhu mluvit o tom. Chci, aby to slyšela, aby věděla… Protože už nedokážu být pořád pro všechny jen neznámý; nikdo… A ona by mě snad mohla pochopit… Já…
„Jo, zajímá,“ přikývla. Lehla si a opřela hlavu o polštář. Vlasy jí překryly z části tvář. V očích se jí odrážela svíčka. „Jsem připravená. Poslouchám.“
Možná, že bych ji mohl milovat, napadá mě. Dívám se jí do očí… Neuvěří mi, uvědomuju si. Nejspíš mi neuvěří; určitě mi neuvěří. Bude mě mít za blázna, ale já… „Tak dobře…“ pokusím se usmát. Tak dobře… „Bylo to minulé jaro. Všechno bylo jak má být, žádné varování nebo cokoliv, podle čeho bych mohl poznat, co mě čeká.“
Usmívala se a visela na mě očima.
„Vracel jsem se od kamaráda. Slavili jsme jeho narozky. Autobus byl narvaný. Však taky v neděli, lidi se vraceli domů. Ale chytl jsem ještě místo. Hned jsem usnul. To víš, moc se toho předtím nenaspalo. Potřeboval jsem to dohnat…“
„To znám.“
„Přemýšlel jsem, jak se vyvlíknu další den škole a přitom jsem se propadal do snu. Byl zvláštní. Viděl jsem v něm své rodiče, ségru, příbuzné, přátele, spolužáky, profesory… Všichni mluvili o mě. O tom, jaký jsem byl. Mluvili v minulém čase. Znělo to jako na pohřbu, třeba. Každý měl svůj proslov. Někdo delší, někdo jen pár vět. Mluvili moc hezky.
Ale pak si začali povídat jen tak mezi sebou. Vzpomínali na mě; někteří pořád jen v tom nejlepším, jiní ale začali říkat, že jsem nebyl zas až tak fajn. Vytahovali různé historky, co jsem kde zvoral, jak jsem se špatně zachoval, jak jsem kdy komu ublížil… A ti, co o mně předtím mluvili jen pěkně, tak mě postupně přestávali bránit a přidávali se se svými pomluvami.
Když jsem se probudil, necítil jsem se zrovna dobře. Byl to dost živý sen. A hlavně to nebyla jenom směs hloupostí, jako sny bývají. Všechno, co říkali, z čeho mě obviňovali, to se opravdu stalo…
„To je divné.“
„Jo. Ale víš co, hodil jsem to pak za hlavu. Pitomý sen, co jiného?“
Pokrčila rameny.
„Autobus se už blížil do města, tak jsem chtěl zavolat tátovi, jestli by pro mě nemohl přijet na autobusák. Nechtělo se mi trmácet tramvají.
Zvedne to a řekne: ,Prosím?‘
To mě trochu zarazilo. Ale asi si nevšiml, že volám já…
Začal jsem na něj mluvit: ,Ahoj, tati, mohl bys…‘
,Kdo jste?‘ říká on.
Myslel jsem, že si dělá srandu. Jenže pokračovalo to dál. Říkal, že mě nezná. A já poznal, že to není vtip. Položil jsem to. Že bych volal na jiné číslo? Ale vždyť to byl jeho hlas…?!
Zneklidnělo mě to.
Zkusil jsem to znovu.
A všechno jako předtím. Neznám vás, pletete si číslo…
Byl jsem z toho pořádně zmatený. Zamračeně jsem se koukal na mobil… Chtěl jsem to zkoušet znovu, ale to už autobus zastavoval na nádraží. Když jsem vystoupil, všiml jsem si tramvaje přijíždějící k ostrůvku. Rozběhl jsem se k ní a nastoupil. A když se za mnou zavřely dveře a tramvaj se rozjela, přestal jsem na ty dva podivné telefonáty myslet.
Konečně jsem byl doma. Zkouším odemknout, ale klíč nepasuje do zámku. Rvu ho tam znovu a znovu, ale nic. Tak zvoním. Máma vykoukne z okna. Tváří se, jako by mě nikdy v životě neviděla. ,Co si přejete?‘ volá na mě dolů.
Nechápu. ,Mami?!‘ říkám a ztěžka polykám.
,Prosím?‘ zamračí se.
,Mami,‘ říkám znova. Ptá se, co chci. A jestli mi má zavolat Vojtu.
,Já jsem přece…!‘ “ zarazil jsem se a koukl na Klárku. Napjatě poslouchala.
Tak jsem pokračoval. „Chtěl jsem křičet, ale neposlouchal mě hlas. To už jsem měl dost strach. Jestli je tohle vtip, tak děsně pitomý, říkal jsem si.
Jenže tohle nemůže být vtip! letělo mi zběsile hlavou.
Tak jí teda říkám, že chci mluvit s jejím synem. Nejistě se na mě dívá a pak se z okna ztratí. Po chvilce vykoukne cizí kluk. Vidím ho poprvé v životě. A on mě - podle jeho pohledu - taky. Křikne na mě, proč jsem přišel. Já nemůžu nic říct. Znovu na mě volá. ,Bydlím tu!‘ zařvu pak.
,Debile,‘ zavrtí hlavou a okno se zavírá.
Letím ke zvonku a tisknu ho jako šílený.
Vykoukne otec. Ať prý dám pokoj, řve na mě. Opakuju pořád dokola, že tady bydlím, říkám mu tati… Hlas se mi láme v přívalu paniky. Zabouchne okno a já jsem hned zase u zvonku.
Vyletí na mě. Že prý jestli nepřestanu, zavolá na policii. Že neví, jestli mi to přijde vtipné, ale že jemu opravdu ne. Křičím, že mně to taky nepřipadá vtipné. A ať oni přestanou.
Vyhrožuje. Nadává mi.
Tak jdu pryč.
Kam? Neměl jsem vůbec tušení, co dělat. Myšlenky zmatené, nesouvislé… Nedokázal jsem vlastně vůbec myslet. Všechno se kolem mě točilo. Pořád a pořád mě napadalo, že je to jen nějaký kanadský žertík nebo sen nebo… Běžel jsem zpátky domů. A zase jsem zvonil.
Stál jsem pod domem, prsty přitisknuté na zvonku. Neustále. Nepřestanu, dokud nepřijdou a neotevřou.
Uviděl jsem policejní auto.
To snad…
Začal jsem utíkat…“
„To je drsné. Byl to teda vtip…? Nebo se ti to zdálo? …A nebo sis to všechno jen vymyslel? Teďka?“ usmála se. Nádherně se směje. Díval jsem se na ni a litoval toho, že jsem vůbec začal mluvit. Proč jsem jí to toužil říct? Najednou jsem to nechápal…
Dotknul jsem se lehce její tváře, odhrnul jí vlasy. „A kdybych řekl, že jsem si to nevymyslel a že to nebyl vtip ani sen, věřila bys?“ Na co se to ptám? Měl jsem říct, že samozřejmě že vymyslel… nebo ne, že se mi to zdálo, to jsem měl říct… a nebo…
„ Nevěřila bych… Vždyť…“ pokrčila rameny.
Pocítil jsem úlevu. Už ani slovo o tom! „Já bych tomu taky nevěřil,“ řekl jsem a usmál jsem se.

Nikdy bych tomu nevěřil a doteďka mi to přijde neuvěřitelné. Jenže neuvěřitelné není neskutečné…
Seděl jsem v hospodě a propíjel poslední peníze, které mi zbyly v peněžence. Nedokázal jsem uvažovat a ani jsem nechtěl. Všechno kolem mě jako by ani neexistovalo. Jako by to byl jen nějaký sen. Hlava se mi motala; asi už z toho chlastu.
Dovnitř přišli tři spolužáci.
Nevšímali si mě. Začal jsem na ně volat. Otočili se, zamračený pohled a pak navzájem smích. „My se známe?“ řekl Honza.
Zvedl jsem se a šel jsem k nim. „No-Voj-ta-ne…?“ motal se mi jazyk.
„Sorry, ale neznám tě.“
„Ale-…?“ nebyl jsem už ani schopný něco namítat. Sedl jsem si zpátky ke stolu, složil hlavu na ruce. Nemyslet, nebýt.
Přisedla si ke mně nějaká holka. „Co ty tu tak sám?“
Zvedl jsem k ní oči. „Ty mě znáš…?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Ne, neznám,“ pokrčila rameny a usmála se.
„Nikdo mě nezná. Nikdo…“ říkal jsem a celý se klepal.
„No jo…“ přikývla.
Moc lidí už tam nezůstalo. Seděli jsme spolu a já jí nesouvisle povídal, co se mi stalo. Přikyvovala. Byla opilá.
Když jsem domluvil, řekla, že na to se musíme napít. Že mě zve.
V tu chvíli mi připadala jako anděl. Cítil jsem k ní neskutečnou vděčnost; za to, že mě poslouchala, že mě neměla za blázna, že se ke mně chovala mile... Začal jsem brečet. Nijak zvlášť si toho nevšímala, jen se zeptala, co že je. Nedokázal jsem ze sebe dostat vůbec nic. Ale jí to bylo asi stejně jedno. Zašla k baru a přinesla dvě skleničky.
Zůstala tam se mnou až do rána. Moc si toho nepamatuju. Jen že říkala něco o tom, že se právě rozešla s klukem. Chvíli o něm mluvila jako o největším hajzlovi a jak ho nesnáší. A pak, že ho strašně miluje. Chvíli taky brečela. Pak znovu, že je to zkurvený děvkař. A hned zase, že ta blonďatá mrcha, že ho svedla. Tu že nesnáší, ale jeho miluje. A nevyčítá mu to, jen je jí to líto. Kdyby věděl, jak ho miluje…
Probudil jsem se v cizím bytě na cizí posteli.
V hlavě prázdno. Jenom bolest.
A taky v žaludku. Myslel jsem, že umřu.
Snažil jsem se vzpomenout si na to, co se stalo, ale všechno jsem měl v hlavě pomíchané.
Ani jsem netušil, kde jsem. Až když jsem se zvedl a uviděl jí spát na druhé straně pokoje, oblečenou a bez peřiny, začal jsem se rozpomínat.
Jasně, rodiče a malá ségra na dovolené, říkala ona… „Když nemáš kam jít, tak můžeš ke mně…“
A proč nemám kam jít?
Vzpomínky se pomalu začaly vracet. Pitomost ale, říkal jsem si. To se přece nemohlo stát…!
Bylo mi tak zle, že jsem se v myšlenkách už dál nedostal. Visel jsem kolem záchodové mísy, žaludek v křeči. Bylo mi zle jako nikdy.
Našla mě a ptala se, co je. Jestli mám absťák.
Nemohl jsem ani říct, že ne. Měl jsem horečku. Určitě jsem měl horečku, protože jsem všechno viděl úplně rozmazaně. Nemohl jsem se ani postavit.
Přinesla mi čaj.
Pak si nepamatuju nic.
„Už jsem chtěla volat záchranku,“ řekla a dívala se na mě. Ležel jsem zase v posteli. Svlečený téměř donaha, zabalený v několika peřinách.
Další den to bylo mnohem lepší. Slíbila mi, že se mnou půjde ke mně domů. Říkala, že to, co jsem jí řekl, že to je přece blbost.
Jo, jo, blbost, přikyvoval jsem jí.
Všechno je blbost.
Všechno…
Stáli jsme spolu u nás pod oknem. Nikdo nebyl doma. No jasně, vždyť je dopoledne. Napadlo mě, že jsem ani nebyl ve škole. Ona se rozesmála. „Kurva, tam bych taky měla být. Ale to víš, naši jsou pryč…“
Když jsem uviděl tátu, tak jsem se k němu vrhnul. Vypadal zaskočeně, taky naštvaně. Co pořád otravuju, ptal se.
Pověsil jsem se na něj, ale setřepal mě. Neměl jsem v sobě vůbec žádnou sílu.
Radka stála kousek od nás. Řvala po mém tátovi, aby se nechoval jako hajzl, že já mu nic neudělal.
„Kretén,“ řekla mi potom. Složil jsem se na zem. „Zvedej se,“ tahala mě za ruku.
Vytrhl jsem se jí a začal zoufale kopat a mlátit do dveří. „Otevři!“ řval jsem jako smyslů zbavený.
„Co to tady děláte?!“ ozval se za mnou ženský hlas. To sousedka přicházela domů, v očích nechápavý pohled; ale beze zlosti. Taky strach.
„Paní Horáková…“ otočil jsem se na ní.
Vypadala děsně vyděšeně.
„Já jsem přece Vojta, Vojta Konečný…“
„Pojď pryč,“ tahala mě Radka.
„Znáte mě přece, že mě znáte… musíte mě znát… jako malý… hlídávala jste mě… přece…“
Odklopýtal jsem ode dveří. Proklouzla dovnitř a rychle je zavřela.
„Vypadnem,“ opakovala mi pořád Radka.
„Já tady ale bydlím…“ vzlykal jsem jako šílený.
Odtáhla mě zpátky k sobě.
Co bych tenkrát dělal nebýt jí?
Netuším, co si o mě asi myslela…
Ležel jsem v jejím pokoji na posteli a co si pamatuju, tak jsem téměř nepřetržitě brečel.
„Tohle byl jako vážně tvůj otec, jo? To je drsný. Jak tě může takhle zavrhnout? Nějak jste se rozhádali…?“
Zavrtěl jsem hlavou, jako že ne.
„To je krutý. Ale vždyť to on ani nemůže,“ říkala. „Musí se o tebe starat, ne? Na to jsou snad zákony… A i když ti je víc jak osmnáct – Je?“ koukla na mě. Přikývl jsem. „No ale stejně, chodíš do školy, ne? Si říkal… Takže to nejde. Nemůže tě jen tak vyrazit z domu a tvářit se…“
„On mě nevyrazil…“
„Ne? A co teda po tom? Choval se k tobě, jako by tě ani neznal.“
„No právě! Nikdo mě nezná, všichni zapomněli; že jsem… Místo mě je někdo jiný a…“
„Já vím, to už jsi mi říkal. Ale koukej, to je nesmysl.“
„Ale já ho viděl. V okně. Vzal mi moje místo, rozumíš? Vytlačil mě z jejich paměti a zabral si ji pro sebe…“
„Že máš pořád horečku…?“ Sáhla mi na čelo. „Jestli se to nezlepší, půjdeš k doktorce.“
„K doktorce?“ začal jsem se hystericky smát. „Jo, jasně, k doktorce… A co jí řeknu? Ona se zeptá na jméno; a já že nevím…“
„Snad přece víš, jak se jmenuješ, ne? Hm, Vojto?“
„Jenže tak se nejmenuju jen já!“
„Kde máš peněženku?“ zeptala se a začala se mi prohrabovat bundou. Vytáhla ji a vysypala z ní všechny věci. „Kurva, ty tady nemáš občanku ani nic, kde bys měl to jméno napsané?“ koukla na mě. Chtěla mi asi moje jméno pěkně černé na bílém strčit před oči, aby mi dokázala, že plácám hlouposti.
„Ale já…“ vstal jsem a začal zběsile prohlížet cvaknuté jízdenky, nějaké účty z obchodu, poslední peníze, něčí navštívenku, papírek s tím, co koupit…
Ale občanka, měsíčník, kartička pojišťovny, ISIC… všechno zmizelo. „To není možné…“ znovu jsem měl pocit, že se propadám někam do propasti. Jako by to všechno začínalo zase od začátku…
„Hele a vážně‘s to tam měl?“
„Jo! Jo!“
„Třeba ti to někdo ukrad…“
„A prachy tam nechal?!“ řval jsem. Celý jsem se chvěl. Kurva, do prdele, kurva… Jako by se tímhle všechno opravdu potvrdilo. Ztratil jsem identitu… Nejsem!
„Co budeš dělat?“
„Já nevím!!“
„Koukej, já tě tu můžu nechat do víkendu, ale pak se naši vrátí a…“
Bylo mi to úplně jedno. Nedokázal jsem ji vnímat.
„No tak…“ mluvila klidně a pomalu. „Podívej, tohle všechno se nějak vysvětlí, jo?“
Doteďka nechápu, co to bylo za holku. Naprosto neskutečná. Nestarala se vůbec o to, kdo jsem, věřila mi všechno, co jsem jí řekl (nebo věřila, že tomu věřím já). Byla ke mně hrozně milá… Pomohla mi a nic si za to nežádala. Postarala se o mě, aniž by musela. Prostě jen tak. Vůbec mě neznala a přitom se mnou jednala, jako bych byl její dlouholetý kámoš. Nevadilo jí, jak se chovám. Nic mi nevyčítala, naopak mě uklidňovala.
Nechtěla ani, abych jí děkoval. Jen se na mě usmála. „Tak to nějak zvládni, jo?“ řekla mi.
Co si myslela? Věřila tomu, nebo mě měla za blázna?
Nevím.
Loučila se se mnou u vlaku.
Znovu jsem se pokusil nějak jí říct, jak moc jsem vděčný, ale na to nebyla slova. A já bych je tak jako tak v tu chvíli nebyl schopný najít. Nechtělo se mi odjíždět, protože jsem ztrácel jedinou jistotu v tomhle světě. Všechno ve mně bylo sevřené. Objala mě. „Někdy se zas ukaž, jo?“
Přikývl jsem.
„Tak ahoj.“ A zmizela někde v davu.
Nastoupil jsem do vlaku a zabořil se do sedačky. Přehodil jsem si přes hlavu kapuci a koukal z okna, roztřesený strachy.
Jet za babičkou mě napadlo včera. A snad jsem přece jenom věřil, že mě pozná. Že řekne, co ty tady, Vojtíšku? a obejme mě a všechno zase bude jako dřív.
I když já už vůbec nevěděl, čemu věřit.
Byl jsem psychicky úplně v háji, pořád jako v horečce, jako napolo ve snu. Všechno kolem mě mi přišlo najednou jiné, cizí, neznámé… Měl jsem ze všeho strach.
Včera jsem ještě jednou zkusil jít domů. Počkal jsem na toho kluka, kterého jsem předtím viděl v okně. Zastavil jsem ho a začal se s ním bavit. Nepoznal mě, viděl mě předtím jen chvíli. Koukal teď docela překvapeně. Kdy se s vámi jen tak začne někdo bavit na ulici?
„Myslím, že tě znám,“ říkal jsem.
„Vážně? Nepřipadá mi, že bych tě někdy viděl…“
„A nejseš Vojta?“ ptal jsem se.
„No to jo,“ pokrčil rameny.
„Vojta Konečný?“
Překvapeně přikývl.
„A ty bydlíš tady?“ ukázal jsem na náš barák.
„Jo, to bydlím…“
„S rodiči?“
Souhlas.
„A máš sestru Adélku? Je jí dvanáct?“
Vyvalil na mě oči.
„Táta je Tomáš. A máma Lenka, viď?“ naléhal jsem na něj stísněným hlasem.
„Kdo jseš?“ zeptal se. Díval se nejistě.
„Já…?“ usmál jsem se. „No já… Jsem ty!“ řekl jsem pak. A smál se dál jako blázen. „Já jsem ty!“ řval jsem. A najednou mnou projela vlna nepředstavitelného vzteku. Naprosto bez varování. „Sebral jsi mi moji rodinu, moje přátele! Všechny!“ vrhl jsem se na něj.
Uskočil. „Kurva co je?“ křikl po mě. „Nech mě bejt!“
Setřepal mě dost snadno. Neměl jsem vůbec žádnou sílu, nedokázal jsem se už ani udržet na nohou. Klesl jsem na kolena. Otáčel se po mě, rychle mizel ke vchodu do domu. Z kapsy vytáhl klíče, které na rozdíl od těch mých do zámku pasovaly. A teď přijde domů, pozdraví moje rodiče, vejde do mého pokoje, zapne můj počítač…
Seděl jsem ve vlaku, díval se na ubíhající krajinu. Uklidil jsem se. Najednou mi bylo strašně dobře. Celý svět se ztratil a existovalo jen to okno a za ním běžící krajina… krajina, která možná ani není. Protože když nejsem já, tak proč by měla být ona?
Ale nemyslel jsem teď na to, co je se mnou. Co bylo, co bude. Jediné, co mě zajímalo, byl obraz za oknem. A usmíval jsem se. Zapomněl jsem úplně na všechno. A konečně jsem se zbavil tísně, která mě předtím neustále drtila. Mohl jsem se volně nadechnout… Zavíral jsem oči a usínal.
První jsem uviděl Alíka. Vrtěl ocasem a řítil se ke mně. Skákal mi po nohách a kňučel.
Babička vykoukla z okna.
Vteřina napětí, pak se všechna naděje roplynula. „Kdo jste?“ zavolala na mě. „Co si přejete?“
Hladil jsem psa. Ten mě pořád nadšeně vítal a lízal mi tvář. Věděl, kdo jsem. Docházelo mi to. On to ví! Poznává mě! K lidem byl vždycky nedůvěřivý, vrčel a štěkal. Párkrát i někoho kousnul, to když se nějaká neočekávaná návštěva snažila projít zahradou k domu. Už je to starý mrzout…
Ale mě vítá!
Toho si všimla i babička. Vyšla z domu a prohlížela si mě.
„On si mě pamatuje,“ řekl jsem. Musel jsem to říct!
„No vidím…“ přikývla. „Ale já tě neznám, chlapče…“
„Já vím, že ne…“ Snažil jsem se ovládnout, ale už jsem měl zase slzy v očích. Koukal jsem na Alíka, jak ke mně přibíhá s balónkem. Jako vždycky…
Nebyla by to moje hodná babička, aby mě nepozvala dál.
Uvědomoval jsem si - bylo mi jasné, věděl jsem, chápal jsem…! - chápal to, že jí nemůžu říct pravdu! Dokonce jsem měl nachystanou docela věrohodnou lež o tom, kdo že jsem. Ale teď jsem jí prostě nedokázal lhát. Nechtěl jsem jí říkat, proč jsem skutečně přišel, ale stejně tak jsem nechtěl brečet. A ten tíživý pocit na hrudi byl zpátky, jako by ani nikdy nezmizel. Každý nádech mě bolel.
Samozřejmě, že mi nerozuměla. Pořád dokola mi to opakovala. Ale netvářila se nijak naštvaně, naopak velmi mile. Říkala, že když mě poznal Alík, když mě tak vítal, tak určitě nejsem nikdo zlý.
Ona byla vždycky takhle moc hodná ke všem. Máma říkávala, že na to jednou doplatí. A pořád jí to vyčítala. A já vlastně taky. Ale teď jsem za to byl zoufale rád.
Myslela si, že jsem nemocný, že mám horečku. Asi jsem ji vážně měl. Dotkla se mi čela a prý, že úplně hořím. Donesla mi čaj a posadila mě na pohovku.
To už jsem se zase cítil mnohem líp. Spadl ze mě všechen strach. Ona byla člověk, kterého jsem znal, a neodmítala mě. To bylo něco naprosto úžasného. Ten pocit. Být s někým, kdo je mi blízký, koho znám od malička… Prostě být v bezpečí.
Ptala se mě zase, kdo jsem. Co jsem jí měl říkat?
Jenom jsem měl šílený strach, že mi poví, ať jdu pryč.
Znovu se ptala. A pak říkala, že bych měl jít k doktorovi. Že nevypadám dobře.
„Ne,“ bránil jsem se. „Ne, já nechcu…“
Dívala se na mě. „Proboha, co s tebou, chlapče?“
Nevěděl jsem. Já nevěděl vůbec nic. Rozhlížel jsem se po pokoji. Támhle za skříní byly moje staré sáňky. Koukal jsem na ně, vzpomínal, jak jsem na nich jezdil tady na kopci… Začal jsem o tom mluvit. Nemyslel jsem na to, co říkám. Mluvil jsem jen tak, o všem co mě právě napadalo. Vzpomínky, útržkovité, zmatené…
Dívala se na mě stále překvapeněji.
„Jako bys…“ řekla, ale sama se toho lekla toho, co jí napadlo.
Mluvil jsem dál. A pak jsem jí znovu, ale mnohem klidněji a souvisleji začal popisovat, co se mi stalo. To, jak jsem zmizel.

A kam jsi zmizel?
Z paměti.
To zní zajímavě.
Myslíš si, že říkám hlouposti, že jo?
Ne… A jaké to bylo? Zmizet? Mlha přede mnou, mlha za mnou?
Nežijeme v pohádce.

„Skoro nic o tobě nevím,“ řekla Klárka a dívala se na mě.
„Jak to? Víš přece, že jsem před skoro rokem zmizel.“
Usmála se. „Jasně, zmizel jsi… Proč jsi mi to vlastně říkal?“
„Chtěla jsi vědět něco o mě.“
Znovu se krásně usmála. „Chtěla jsem vědět, kdo jsi.“
„A já ti chtěl jen vysvětlit, že nejsem nikdo…“

To jsem si uvědomil nejvíc ve chvíli, když jsem babičce říkal všechno zase znovu. Přece jen už jsem dokázal uvažovat aspoň trochu reálně, uspořádat si ten zmatek ve své hlavě… Moje jméno, moje rodné číslo, můj rodný list… všechno, co mi dávalo identitu, má teď někdo jiný. A já tím pádem nejsem. Protože kým jsem v tomhle světě bez občanky? Nemám nic, co by mě někam zařazovalo. Nikam nepatřím. Pro tenhle svět neexistuju. Ano, jsem tady, žiju! Ale vlastně nejsem.
Nechala mě domluvit. „Je to něco nemožného,“ řekla potom.
Samozřejmě, že je to nemožné. Nebo to tak alespoň vypadá. Ale já v téhle noční můře žiju už pár dní. „Já vím, já vím! Ale stalo se to. Nerozumím tomu, nechápu… Já… Ale prostě… Já vážně nevím. Ale prosím, prosím… Věříš mi? Prosím, věříš?“
Pochopitelně mi nevěřila. A začala mít ze mě strach. Viděl jsem to na ní.
Ne, nedivil jsem se.
Proto jsem odešel.
Kam?
Nad tím jsem nepřemýšlel.
Jen jsem věděl, že musím odejít. Nebo spíše utéct bez loučení. Vylezl jsem oknem a zamířil k silnici. Peníze jsem už neměl žádné. Ale bylo mi to jedno. Začal jsem stopovat.
Cítil jsem se najednou naprosto smířený. Nechápal jsem, jak je to možné, ale nepátral jsem po tom. Byl jsem úplně klidný, co bych chtěl víc?
Vzala mě nějaká paní. A prý kam chcu? Kamkoliv, řekl jsem. Smála se mi. Docela dobře jsem si s ní popovídal, pak se nechal vyhodit na kraji města.
Kam půjdu? Co budu dělat?
Neřešil jsem to.
Vnořil jsem se do ulic, na které už padala tma.

„A kde bydlíš?“ zeptala se mě Klárka. „Jsi na koleji?“
„Proč si myslíš, že studuju?“ podíval jsem se na ní.
„No…“ usmála se nejistě. „A ne?“
„A ne,“ řekl jsem.
„Takže co děláš?“

Když tě svět odmítne, pocítíš k němu nenávist.
Šel jsem městem a nebyl jsem nikdo.
A nikdo mě neznal.
Já nikdy nekradl, ale teď mě ta představa vůbec nevadila. Naopak mě lákala. Svět mě nechtěl, a to neměl!
Uplynul rok.
Já… No myslím, že bude lepší moc nevzpomínat. Ne že bych se snad styděl; nemám výčitky. Protože co? Měl jsem snad jinou možnost?!
Beze jména, beze všeho.
Neznal jsem nic jiného než pohodový život s rodiči. A z něj jsem byl krutě vyrván, bez jediného vysvětlení. Všechny jistoty, které se zdály být neotřesitelné, najednou zmizely. A já nechápal proč. Čím jsem si to zasloužil??
První noc jsem přespal jen tak v parku. Ale byla zima a měl jsem strach.
Strach ze všeho, který se postupně přetavoval v nenávist.
Přestal jsem přemýšlet jako Vojta Konečný… Stal jsem se nikým. A tak jsem mohl přemýšlet jako nikdo. Nejsem nikdo, moje může být všechno.
Svět byl ke mně krutý a nemilosrdný. Bez důvodu. Není nic jako právo a spravedlnost. Není. Neuznává je svět, neuznávám je já. Mohu být krutý a nemilosrdný. Bez důvodu.
Takže co dělám?
A vážně to chceš vědět, slečno?

„Jsi záhadný, Ondro.“
Ondro. No ano, tak jsem se jí představil.
To jsem teď já… Ondra Veselý. A kdo to byl předtím? Co na tom sejde? On už teď není.

---