Název musím ještě vymyslet...

Lidé rychle zapomínají. Pamatuji si, když jsem byl ještě na základní škole, život se táhnul po týdnech. Přestože při pohledu zpět je to už dávno pryč, vzpomínám si, jak jsem si každou neděli večer oddychl, že mám za sebou další týden. Na střední jsem dělal to samé, jenže s měsíci. Postupuji do nejhorší fáze a to je ta, kdy začnu počítat život na roky. Každý rok, když stojím s kamarády na obvyklém místě, a plynou první vteřiny Nového roku, myslím na to, jak ten rok rychle utekl a jak moc stál za nic. Smutné je, že když onen rok žijeme, vleče se. Když jsme v něm, nemyslíme na to, že se máme zle a že za rok může být ještě hůř. Co když zrovna tohle byl nejlepší rok mého života. Co když už nikdy nic nebude takové jako to je teď. Zvyk je hrozná věc.

Potkal jsem jí o první adventní neděli. Nebyl sníh, a na sluníčku bylo dokonce ještě teplo.  Jediné co si z tohoto běžného dne pamatuji, je to počasí. Nevím, co měla na sobě, nevím čím mě tak okouzlila…

Vánoce se blíží mílovými kroky. Je nám spolu krásně. O Vánocích je vždycky krásně, ale když počítáte život na roky (ale i třeba na měsíce), je to zanedbatelný kousek jednoho dílu. Vánoce pominou, radost okolo také a já stanu zase na obvyklém místě a prázdnýma rukama. „To byl teda zase pěkně blbej rok.“

„A víš, co je nejhorší, příští nebude jinej – možná bude ještě horší.“

A ráno se probudím a je mi zle, a bude mi ještě hůř, až si vzpomenu, jak mě opouštěla. Jak tam stála a zvláštně koukala. Bez jediného mrknutí. Oči skelné, prázdné. Ani nevím, jaké bylo počasí. A já se dívám do těch krásných prázdných očí a myslím na to, jak je … krásná. Moc jí to chci říct, ale stydím se. Stydím se ukázat svoji slabost. Je to klišé a zní to ještě hůř, když někdo vyznává lásku. Situaci nezachrání, jen ji udělá ještě trapnější.

O Vánocích všichni za vámi chodí a přejí vám je krásné, bezstarostné. Lidé, které jsem neviděl celý rok se ukáží na Vánoce a přejí, a přetvářejí se.  Z toho všeho mi je zle.

Ale jinak Vánoce zbožňuji. Ten klid a nic nedělání, volno má i moje mysl a jediné co pracuje naplno jsou trávicí enzymy. A pak zase přijde ona a její oči mě ničí a všechno zničí. A já s prázdnýma rukama stojím na známém místě, ve známou dobu, koukám na ohňostroj a říkám si: „Další rok pryč a další tady.“ A všechno se vrací do starých kolejí a ten krásný, nevšední čas mizí. Snažíme se ho zastavit, ale pomalu se vytrácí. Zapomínáme. Žijeme v přítomnosti a ne ve vzpomínkách. Ale bylo by mnohem jednodušší napravovat staré chyby, nebo by bylo mnohem jednoduší na ně zapomenout? Snažím se zapomenout, ono totiž zase něco přijde, čeho člověk bude litovat. Nové Vánoce, které nestály za nic, které si člověk patřičně neužil. Nová láska, kterou promarnil. Možná dokonce nový život, jako výměna za ten starý, který byl promarněný. Ale proč? Dobré věci jsou za odměnu. Pokud je život odměna.

Se zakloněnou hlavou pozorujeme ohňostroj a jeden kamarád se zrovna řízl do ruky o střepy z láhve, která se rozbila. Krev teče proudem a dělá tečky do čerstvě napadaného bílého sněhu. „Vůbec to nebolí, necítím nic,“ svěřuje se kamarád a my se smějeme. A bereme ten krví poskvrněný sníh do rukou a děláme sněhové koule a házíme je po sobě. Krev teče proudem, ale bolest tu není.

Nikdy nezapomenu, jak jsem jí zahříval, když jí byla zima. Nikdy nezapomenu na Vánoce, když jsem nedostal to co jsem si nejvíc přál. Nikdy nezapomenu na věci, které jsem neudělal správně. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl střelen krvavou ledovou koulí do zad. A už zase není sníh, a pokud jsem na sluníčku je mi dokonce teplo.