Ramischia

Seděl sám v pokoji, světlé dlouhé vlasy mu překrývaly tvář.
„Michale…?“
Ani se nepohnul. Tichá hudba se nesla pokojem. Smutná, těžká, melancholická.
„Jo jseš tady… Kdy posekáš sakra tu trávu? Přestává mě to bavit, Michale. Říkám ti to už nejmíň týden… Posloucháš mě?“
Ticho.
„Fajn.“ Naštvaný hlas. A zabouchnutí dveří.
Rukou si odhrnul prameny vlasů z tváře. Zvedl se a vyšel z pokoje. „Mami?“

Procházel se lesem. Ve větru slyšel její smích, její tichá slova, chvíli blíž, chvíli dál… Přivíral oči. – Nech už mě být… – tichounce šeptal, sotva pohyboval rty. – Prosím…nech už mě být. –
Pohrávala si s jeho vlasy, smála se. Pak ho chytila za ruku, postavila se mu do cesty. Šel dál. Uskočila, zamračila se. Slyšel její tenký hlásek v uších. Viděl záblesk jejích očí na hladině jezera. Třpytili se v nich tisíce hvězdiček slunce.
– Už mě nemáš rád? – její slova přinášel vítr.
Zavřel oči, nadechl se a cítil její vůni. Byla všude. S každým jeho krokem. – Nech už mě být – zoufalá prosba na jeho rtech.

Poznal ji jako skoro ještě dítě, toulal se po lesích, toužil ji slyšet, toužil cítit její doteky na své kůži, její rychlé lehké polibky na rtech… Možná si myslel, že je blázen…když pak večer usínal. Ale ona přicházela ve snech; mohl ji vidět, krásnou vílu…
Milovat vítr, milovat květinu, milovat hladinu jezera, milovat šumění lesa, milovat vůni, milovat Ramischiu. Milovat vílu.
Zavíral oči a nechal se unášet spolu s ní krajinou, objímal ji a miloval se s ní.
Miloval ji celou svou duší, jako omámený kouzlem. Máma z něj byla nešťastná, táta mu vyčítal, že je snílek a žije si ve vlastním světě, brácha ho měl za blázna. Nikdo z nich neznal Ramischiu. Nikdo z nich netušil o víle, kterou miloval, o víle, která milovala jeho. O víle, která mu našeptávala ty krásné melodie, které po večerech přehrával na klavír a vysloužil si tak tichý obdiv svého okolí.
A nikdo z nich teď netušil o zradě, o zradě víly, kterou tak miloval, o zradě Ramischii, které věřil, které propadl, bez které nedokázal žít, ale kterou už nikdy nechtěl potkat; a přesto se za ní pořád vracel.

Proč mu nikdy nedovolila spatřit svou krásnu jinak než ve snu? Proč ho nechávala milovat se s ní jen v jeho představách, proč mu nikdy nedala možnost se jí skutečně dotknout, skutečně ji políbit… A proč to dovolila někomu jinému?
Poznal ji okamžitě. Bezmocně se po ní otočil, zůstal stát jako přimražený, ještě dlouho po tom, co se mu ztratila v davu…nemohl se nadechnout, všechno kolem něj se točilo… Jeho víla, o které si myslel, že patří jenom jemu, že ji nikdo jiný nemůže nikdy poznat, že si vybrala jeho, že… Lidé se otáčeli po hezkém mladém chlapci, který stál s nepřítomným výrazem uprostřed chodníku a v očích se mu leskly slzy. Nikdo netušil, že právě viděl svou vílu živou a v objetí s jiným klukem. Byla to jeho víla…!

– Nech mě prosím být… – rty se ani nepohnuly. – Nech mě prosím být… – Ramischia ho objímá, hladí po tváři. – Ty se zlobíš? –

„Michal je takový…zvláštní. Vznáší se s hlavou v oblacích. A pořád se toulá po lese. Ptala jsem se, co ho na tom baví. Jen pokrčil rameny a usmál se. Nevím, co s ním mám dělat. S nikým se nebaví a ani děvčata ho nezajímají. Vždyť to není normální, no řekněte. Je mu už skoro dvacet…mám z toho všeho divný pocit. Taky je s ním stále těžší komunikace. Něco po něm chci, jenom maličkost, aby mi pomohl. Přikývne, slíbí. A pak zapomene. Nemyslím, že to dělá schválně. Ale já nevím. No a teď poslední týden zase téměř nevylézá z pokoje. Pořád je tam sám zavřený; přestal skoro chodit do lesa. Vypadá smutně, ale když jsem se ho ptala, jestli se mu něco stalo, mlčel. Proboha, já už opravdu nevím. Můžete mi pomoct? On…nikdy by sem se mnou nešel, víte? A já taky nechci, aby tady šel. Nechci, aby si myslel, že ho považuju za blázna, rozumíte mi? Jenom mám o něj strach. A opravdu nevím…“

Sedí na břehu jezera, vítr si hraje s jeho vlasy. Ramischia se prochází po hladině, tančí. Volá na něj. Zacpává si uši, zavírá oči. – Pojď za mnou…! –
– Proč jsi to udělala? Já…viděl jsem tě. Viděl jsem tě s ním. Ty mě nemáš ráda? –
– Pojď za mnou! –
– Proč mě nemáš ráda? Proč už mě nemáš ráda? –
– Proč za mnou nepřijdeš? – Zatahá ho za vlasy, zasměje se. Rozběhne se měsíčním světlem, vznáší se na vlnkách. – Pojď za mnou. –
– Myslel jsem, že mě taky miluješ.
– Nebuď tak smutný. Dneska je tak krásně. Pojď za mnou. – Přivane ji k němu lehký vítr, cítí její polibky. Přivírá oči, objímá ji.

„Prý se utopil.“
„Kdo?“
„Michal…takový ten podivný kluk.“
„Ten? Znala jsem ho… To je hrozné!“
„Byl to trochu cvok.“
Ramischia se mu zadívala se do očí, pohladila ho jemně po tváři. „Asi ano… Ale prosím, nebavme se teď o tom.“ Začala ho líbat.

---