Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDuchové, třeste se!
27. 01. 2008
1
2
597
Autor
Lollo2
Čarodějnice jsou sice ještě daleko, ale tak snad mě neupálíte:-)
Můj zájem o „věci tajemné“ začal již v útlém dětském věku. Rodiče se tak dozvídali, že ve školce děsím ostatní děti vyprávěním o příšerách z podsvětí a v noci jsem odmítala spát jinak než s hlavou pod peřinou. Jelikož mě naši několikrát přistihli, jak si povídám s bubákem na skříni, usoudili, že je čas mi pořídit sourozence. Ano, jejich záměr vyšel. S bubákem jsme pak zapřádali hovory oba.
Po pádu komunismu nastal boom parapsychologie u nás. Konečně se začaly vydávat knihy na téma „Jak ohnout lžičku silou vůle“ či „Propíchněte si své třetí oko“. Zatímco můj fyzikálně, matematicky a chemicky nadaný bratr se jal některé zvláštní jevy dokázat vědecky, já jsem neztrácela čas výpočty vzorečků a vrhla jsem se s chutí do praxe. Přestože jsem se opravdu snažila, seč mi bulvy vylézaly z důlků, lžičky se nedaly. Nedávno jsem si s jistým uspokojením přečetla, že některé exibice se lžičkami se prováděly tak, že se v ohybu mírně nařízly a to se pak ohýbalo, že? Fuj, jak nečestné…
Později mě zaujala astrologie. Moc jsem se neobtěžovala se získáním potřebných vstupních informací a začala jsem rovnou tvořit horoskopy. Když mi došli známí, kterým bych mohla vnutit desetistránkový elaborát charakterizující jejich povahu podle hvězd, poohlídla jsem se po dalším uplatnění svého nesporného talentu.
Psal se rok 1995 a s kamarádkou už jsme v sobě měly dvě, tři … dvojky vína. „Hele…“ povídá kámoška. „No tys přeci říkala tudle, žes koupila kalendář od Kludský, víš, od tý kartářky.“ „No a co má bejt?“ „No že bys mi mohla podle toho vyložit karty“. Významně se odmlčela. „No ty ses asi zbláznila. Přeci to po mně nemůžeš chtít. Až budu střízlivá.“ Snažila jsem se z toho vyvléknout. Nakonec jsem vytáhla ohmatané mariášky, se kterými jsem ještě nedávno hrála Prší ve vlaku. V opilecké pýše jsem je rozložila na stůl. Po výkladu prohlásila: „Umíš to“. Nechápu. „Umím číst?“ Ptám se. „No né, fakt to umíš podat. Hodně´s mi poradila.“ „Cože? Vždyť to jen čtu z toho kalendáře“. „Né, to se naučíš.“ Mávla rukou, jako by to byla ta nejjednodušší věc v celé galaxii. Tak začala má kariéra kartářky. Dokonce jsem se jednou přihlásila do jistého kursu výkladu karet. V první hodině mi tedy bylo divné, že mám za domácí úkol napsat úvahu Proč chci vykládat karty. Odpověď „Protože chci být bohatá“ zjevně nestačila. V dalších domácích úkolech na podobná témata jsem si téměř vypsala klávesnici a poté mě to přestalo bavit. Přešla jsem tedy k jiné strategii. Zdálo se mi nejvhodnější omrknout konkurenci. Obešla jsem více i méně známé věštce a věřte, že někteří by z vás důmyslným systémem otázek vytáhli i PIN k vaší bankovní kartě. Bohužel zde platí, že břídilů se v tomto oboru vyskytuje víc, než stříbrných křížů a prstenů na Lucce Bílé v době její největší slávy.
Postupem času jsem se naučila od svého známého „nabíjet“ vodu a práce s energií mě natolik nadchla, že za mě nestačil likvidovat škody. Moje kamarádka mě v té době lanařila k absolvování pochybných seminářů na téma: „Jak komunikovat s anděly“, „Nevyhýbejte se pomoci andělů“, „Andělé vám vylepší bankovní účet“. Ne, že bych měla něco proti andělům, jen bůh ví, co se mnou mají celý život práce, ale přesto nedbajíc dobrých rad své anděly posedlé kamarádky jsem navštívila jeden čarodějnický obchod, kde se údajně děly zajímavé věci. Krámku vévodil obrácený pentagram, který dával tušit, kdo je tu šéfem. Moje zvědavost se však nezalekne ani bran pekelných a tak jsem se dala do řeči s místní čarodějkou. Přesvědčivě mi vykládala, že bílá a černá magie neexistuje, že nůž se dá použít jak ke krájení chleba, tak k zabití protivníka. Mno, v jejím případě by to byly spíš špendlíky. O její zálibě ve voodoo rituálech si štěbetali i holubi na dvoře.
Doma, vyzbrojena tou správnou literaturou, jsem se dala do práce. V knize Cesta čarodějky jsem se dozvěděla, jak na to. Složitý systém otevírání a zavírání bran elementů mě však natolik zmátl, že jsem musela opět povolat svého starého známého. Poté, co mi popraskalo víko na pračce a zpacifikování rozuteklých „duchů“ po celém bytě trvalo týden, jsem si řekla, že tohle asi nebude ta moje cesta čarodějky. Po letmé prohlídce knihy předního mága F. Brandona mě zaujala pasáž někde na posledních stránkách „Jak se stát neviditelným“. Přestože, proti všem svým zvyklostem, jsem přečetla tuto knihu i od začátku, musím vás zklamat. Neviditelná stále nejsem.
Ovšem zlatým hřebem se měla stát okultní literatura s názvem Magie pro pokročilé od Josefa Veselého. S magií pro začátečníky jsem se příliš nezatěžovala a tato kniha mi přišla dostatečně tlustá a měla tu správnou barvu (černou). Jsem však lehce v rozpacích. Moji pozornost vzbudil návod na výrobu peněz. Posuďte sami: Vytrhněte běžící kobyle chlup co nejblíže přirození se slovy: „Dragne, Dragne, Dragne“. Vlas uschovejte. Vraťte se domů a naplňte hrnec studniční vodou asi na dva prsty od kraje. Ponořte do ní kobylí chlup…… Návod dále pokračuje, ale tímto bych vás chtěla požádat, až se někomu z vás podaří vytrhnout běžící kobyle chlup z inkriminovaných míst, pošlete mi ho prosím, já se s vámi o zisk podělím. Děkuji mnohokrát.
Můj zatím poslední pokus se odehrál přímo na mém devítiměsíčním prckovi. Udělala se mu vyrážka. Viděla jsem v akci několik léčitelů, tak jsem si řekla, že je na čase vyzkoušet i tento obor. Po týdenním působení na tvrdošíjné pupínky jsem je potupně pomazala modrou indulonou a skutečně, po vyrážce do dvou dnů nebyla ani stopa.
Takže můj známý má pravdu. Měla bych začít konečně něco od začátku. Vracím se ke lžičkám. Sakra, nemáte někdo pilku?