Probudila se s tím neodbytným pocitem, že se jí mělo něco zdát. Ale nezdálo. Už dlouho žádné sny neměla. Nedokázala si ani vybavit, jak to vlastně funguje. Chvíli zničeně zírala do tmy. Nakonec přemluvila sebe samu, aby se sebrala. Začala se protahovat a převalovat. Polštář potřeboval vyprat. To jí stačilo hned zkazit náladu. „Ještě pět minut. To známe,“ říkala si. „A pak ještě pět a dvě navíc neuškodí.“ Podívala se na hodinky. Světélkující čtverka se nemilosrdně změnila na pětku. Proměnu doprovázelo odevzdané zasténání. Patřila k těm lidem, kteří co půl minuty kontrolují hodinky. I když je nemají na zápěstí a čas je zas až tak moc nezajímá. Vedle se zavrtělo Jeho Veličenstvo. Zívla. „Ten se hned tak nezvedne,“ zamumlala rozmrzele. Protáhla si nohy, až zavadila prsty o desku. Zavrtěla nimi a bříšky se dotýkala chladného dřeva. Začala plánovat. Takže, vstane a dá si něco malýho. Rychlovku. Pak bude muset žehlit. Nesnášela to. Nezbývalo doufat, že když už přišli s automatickou pračkou, automatická žehlička číhá kdesi za rohem. Třeba takové puky, na kterých si drahý tolik zakládá, to je svého druhu trest boží. Teď to snad už ani neumí šít pořádně. Švy křivý, látka stojí za houby a za chvilku se na vás rozpadne. Jo, a ještě před žehlením vezme Rexe a Agátu ven. Nebo by je mohla jen vypustit na zahradu. Jenže to by se páníčkovi nelíbilo. Jako by ty jejich kotany někdy uklízel. Vzpomněla si, že by bylo vhodné pověsit čisté záclony a umýt okna. Při té představě se jí udělalo lehce nevolno. Proč si v tomhle domě tak potrpí na okna? A ještě nákupy. Kromě toho co obyčejně to chce nějakou slušnou pastu. Ta bylinková už dochází. A kartáček pro milostpána. Už z něj má pořádnýho ježka. „Nebo,“ dodala v záchvatu revolučního experimentování, „zubní nit.“ Ručníky, igeliťáky, něco na odpadky, jar už taky dochází. Vata. Prášek na praní. Udělá si radši seznam, nebo zase na něco zapomene. Kde na to má pořád brát?! Teď ještě zvedli příplatky za léky. „Já bych na ty hňupy vlítla a ukázala bych jim co proto,“ řekla si a chvíli se oddávala slastným a brutálním představám. A občas se Jeho Výsost projeví jako velký grand a dá jí stovku, ať si něco koupí. Skvělý, třeba dvoje šaty nebo nějaký šperk! To by se jeden vztekl. Taky musí zařídit izolaci na zimu. „Třeba se mi podaří prosadit nová okna,“ trochu jízlivě se při těchhle úvahách usmála a v koutku úst jí naskočila malá nespokojená vráska. Co všechno jí Jeho Výsost naslibovala - hory doly, kraj Dunaje a tak, modré z nebe - ach, ty možnosti! - a teď tu s ním tvrdne v baráku, který se jim zanedlouho zhroutí na hlavu. Jako by osud chtěl podtrhnout závažnost jejího posmutnělého hloubání, někde ve tmě cosi spadlo. „Nejspíš kus omítky,“ odhadovala to. Vráska v koutku jejích rtů se prohloubila. Pán tvorstva ze spaní skřípal zuby. „No, to mi ještě scházelo,“ obrátila oči v sloup. Znovu zívla. Fakt se jí nechtělo, ale dostala hlad. A hlad a žízeň ji vždycky dokázaly spolehlivě vytáhnout ven. „Čmuchám v ledničce každou noc,“ pohoršovala se sama pro sebe a sama nad sebou. Pak se zamyslela a dodala: „Ten prášek na praní... Ach jo, takže vstyk.“
„Jde se dlabat,“ povzbuzovala se. „A žehlit,“ zahučela ponuře. Opatrně zvedla ruce a tichounce, aby ho nevzbudila ani o chlup dřív, než to bude nutné, odstrčila víko. Po všech těch letech byla radši, když ho neměla na očích. Protáhla se a klouby jí děsivě zapraskaly. „Tak do toho,“ povzdechla si a zívla na celý svět. Svět se instinktivně pokusil přikrýt peřinou až po krk a zvýšit produkci česneku. Její nahé bílé nohy dosedly na vychlazený kámen. „Tu izolaci prosadím,“ předsevzala si.
Písmák