Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVůně oblohy
27. 01. 2008
0
3
464
Autor
Jan_Ko_Var
Je krásná jako obloha... (dobrá, možná není. Nesmím to poznat, svět by mi spadnul.) PS: Obrátil jsem gravitaci, a stvořil logický, megapřekombinovaný epos "OBLOHA". viz dole. Chce to trpělivost takové dlouhé blafy tu nikdo nepíše...
Na modrém talíři nebe
kráčí nezměrná oblaka
pod kterými se kutálím
jako malý balón.
Jsem malinkou zemí
ztracenou vesmírem
schovanou v peřinách.
Nápaditost polštářů
nebere konce
bez ustání zakláním hlavu
tančím v závratích.
Leží tam jako na posteli
kterou zdobí
dílo nebeského truhláře
bílá socha z mramoru
bohyně milosti Hana.
Může být dílem Božím
i satanovým.
Kvůli ní mi nic není svaté
přitom je vše světější
víc než kdy předtím.
Chutě mého těla
se opájí
sebelží
že touží skromně
alespoň
po jediném dotyku.
Lidem je zakázano
dotýkat se bohů i nebe.
Trest je tvrdý.
Nic toho nedbám.
Otevírám dlaně a víčka
jako rajské brány
mířím blíž
za pár chvil zmírám
padám zpět k zemi
s kamenným úsměvem
navěky šťasten.
-----------------------------------------
-----------------------------------------
tak jo novy pokus? 31.3.2008
OBLOHA
Jakou vůni má obloha?
Na modrém talíři nebe
v moři plují
nezměrná oblaka.
A v nich zahalen
se kutálím
jako malý balón
já, malá a ztracená Země
zapomenuta vesmírem
ukrytá v peřinách.
Hebké nápaditosti polštářů
neberou svých konců
bez ustání zakláním hlavu
krkolomnými salty vzad
já, pošpiněná Země,
tančím v závratích.
A ty chumáče běloby
leží v celém oceánu loží,
které všechny zdobí.
Jako to Dílo
"Nebeský truhlář a
bílá socha z mramoru" -
je má bohyně milosti
Hana.
Zakouším milost
když tělo své k ní ložím?
Může být dílem
satanovým i Božím.
Kvůli ní mi nic není svaté
přitom je vše světější
víc než kdy předtím.
Chutě mého těla
někdo opájí sebelží -
prý toužím skromně:
"Jen jediný dotyk, Bože...!"
"Alespoň zrnko rosy...!"
Přitom chci víc -
ochutnat dosyta
oblohu modrého talíře.
Není lidem zakázáno
dotýkat se chladných Bohů
a z dotyku si udělat
předčasné nebe?
Trest bývá tvrdý.
Já, hrdá Země však
na předsudky nedbám.
Otevírám dlaně a víčka
své rajské brány,
kterými do mě vstupuješ
a zmocňuješ se mého
nitra.
Vyprahlou půdu mám
studánky vyschlé
a saju tvou vláhu,
obloho mramorová!
Za pár chvil zmírám
napaden zevnitř opojením.
Svět se mi bortí v bláto
a žár bláto vysouší.
Sušíš a vysoušíš...
Opoušťíš mne.
Kruté odloučení.
Tak ty odcházíš zpět
a uléháš na hladinu
svého hlubokého moře.
Zanechalas mě
s kamenným úsměvem
pískovcové sochy.
Jako Gobi,
zoufale mlčím.
Vždyť
o věčném štěstí
nelze mluvit -
mám zase žízeň!
Kdy zas bude pršet?
A jestli bude -
kyselých dešťů je
víc a víc.
Tolik se bojím...