Paní Vilma

V jednom z mnoha příběhů, které se odvíjejí na pozadí historie, jednou proběhla zcela bezvýznamná lokální válka. Banda poloprofesionálních zabijáků se rozhodla, že převezme vládu v jedné polodemokratické polozemi. Kromě toho, že ona válka následně položila onu polozem, položila také jednoho zcela nevinného dopisovatele jednoho zcela nevinného deníku z jednoho zcela nevinného státečku. Položila ho tak důkladně, že se vešel do jednoho balíku i se zbytky konzula svého státečku; balík byl odeslán jedním vrzem spolu s dalšími zásilkami podobného obsahu do různých destinací na celém světě. Zmiňujeme se o tom proto, že zabalený novinář byl manželem jedné paní. Ta paní byla slepá, ale což o to. To se stává. Měla doma tři roztomilé pejsky, malé buclaté hrubosrsté jezevčíky; svými kulatými tělíčky a krátkými nožkami připomínali barokní vanu. Ty tři chodící vaničky pomáhaly paní (jmenovala se Vilma) překonat samotu. Jednoho dne se slepá paní Vilma vydala s pejsky na svou každodenní dlouhou procházku. Představovala velmi kuriózní pohled; za ta léta už se zapsala do koloritu své bezvýznamné metropole. Vykračovala si v proměnlivosti světa s podivnou, nadčasovou jistotou, ona a její miláčci, ona a bílá hůlka, ona a pravidelné „ťuk, ťuk“ o asfalt či kočičí hlavy. (Jako každý slepec byla i ona podřízena svým pravidelným rituálům a jakákoliv změna znamenala synonymum pohromy. Když jednou proběhla změna v jízdním řádu, ocitla se paní Vilma v nejistotě na neznámé zastávce, odkázaná na bezvýhradnou pomoc těch podivných entit okolo sebe, které cítila jen jako lehké závany větru a pohyby vzduchu. Ono duchovité mihotání, občas identifikující samo sebe nevraživou či lítostivou poznámkou, nakonec dopravilo bezmocnou ženu tam, kde to znala. Nebylo to jednoduché, ba ani příjemné.) Když se tedy paní Vilma toho dne vydala na procházku, svítilo sluníčko. Cítila ho na tváři jako příjemně palčivé, pepřovité štípání. Měla dobrou náladu (balík ještě nedorazil); vnímala ruch okolo sebe, až dokud nedošla do relativního klidu malého parčíku. Tam se to stalo. Na konci třech vodítek, kde si ještě před vteřinkou vesele pocupitávala banda chundelatých mopů, se zatetelil vzduch a na svět zamrkala tři prapodivná stvoření. Byla to stvoření z jiných příběhů, z jiných realit, z jiných než historických souvislostí. Tvorové se zmateně rozhlédli, v mžiku zhodnotili situaci, pohledem se mezi sebou domluvili a tak tiše a nenápadně, jak to jen šlo, pokračovali v procházce se svou novou paní. Ta si ničeho nevšimla, koneckonců ani nemohla. * Doma čekal na paní Vilmu zvonící telefon. Na jeho druhém konci se představil šéfredaktor manželova deníku. Nebohá žena si zprvu myslela, že ji chce zpravit o dalším prodloužení pobytu jejího muže v té barbarské zemi, kam ho odtáhli. Šéfredaktor (řečený pan Štuka) ji co nejcitlivěji vyvedl z omylu. Když položila sluchátko do vidlice, vskutku jí ani nepřišlo na mysl, že nesundala vaničkám vodítka. Jejich obsahy se mezitím po krátké poradě utekly schovat na půdu. „Tak hele,“ promluvil první tvor (byl to králík, bílý králík) „já nevím jak vy, ale já spěchám. Opravdu nemám čas si tady s vámi povídat.“ Neustále se nervózně díval na řetízkové hodinky, které měl v náprsní kapsičce u vesty. Druhý tvor (prase) prohodil jenom tak na půl huby: „Vůbec se mi to tady nelíbí. Samej člověk, kam se podíváš. Tady proběhnou změny.“ „No v každém případě, tady já nezůstanu. Stará, zaprášená půda, no fuj,“ prohlásil třetí do party, obří žabák. „Dělejte si co chcete, ale já spěchám.“ Na úplně jiných místech byly fabule tří příběhů hrubě narušeny, když se na místě jejich čelních postav s lupnutím, doprovázejícím expanzi vzduchu do zatím prázdného prostoru, objevily tři nechápavě knučící barokní vaničky. Ostatní postavy chvíli nejistě postávaly, přešlapovaly a kopaly do kamínků, aby se nakonec s tlumenými nadávkami na adresu nekonečna rozešly domů. Paní se nikdy nedozvěděla, co se stalo s jejími pejsky. Od jisté doby ale mívala pocit, že s ní v jejím útulném domečku někdo je. Připisovala to tomu, že se nervově zhroutila; smrt manžela korunovaná zaběhnutím milovaných pejsků, to už bylo na dobrou paní Vilmu moc. A pocity cizí přítomnosti naštěstí časem přešly. Její nevítaní hosti si mezitím upevňovali pozice v našem vesmíru. Příběh Králíka Bílý Králík chvíli nepostál. Běhal sem, běhal tam, stále něco hučel. Aby nebudil tolik rozruchu na ulici, našel si na půdě starý kožený vojenský kabát, ze kterého mu čouhaly jen dlouhé uši. Vypadal jak německý rozvědčík z druhé světové války. Netrvalo dlouho a díky svému nespornému komediálnímu talentu, spočívajícímu v mrzutém bručounství a neustálé eskamontáži s řetízkovými hodinkami, získal angažmá v místním kabaretu. Slovo dalo slovo a nakonec skončil jako hlavní hvězda nejpopulárnější televizní estrády v zemi. Přítomnost skoro dvoumetrového bílého králíka, po dvou chodícího a mluvícího, v televizi nikoho nepřekvapovala. Králík užíval všeho, co k slávě patří – peníze, ženy, publicitu. Potom ale začaly problémy s alkoholem, drogami a v neposlední řadě s autorskými právy. Po prvním Hollywoodském trháku se situace stala neudržitelnou. Druhý film už Králík nenatočil – byl nazelen ve vaně předávkován opiáty. Příběh Žabáka Zelený obojživelník svým aristokratickým vystupováním, odkazujícím na obchodní tradice minulého století, hned zpočátku učaroval všem investorům. Přes maloobchod s rybářskými potřebami se vypracoval na giganta obuvního průmyslu, kdy si uzurpoval monopol na oblíbené „žabky“, které začal masově vyrábět. Později přišel o velké jmění díky své zálibě v aviatice. Zahynul při cvičné jízdě prototypu tzv. „frog-mobilu“, jehož motor se v rychlosti 320 km/h vznítil a poté díky vysoce těkavému palivu explodoval. Žabák po sobě zanechal tři malé, okouzlující bytosti, plačící vdovu a mnoho dluhů. Příběh Prasete Prase to nemělo ve svých začátcích snadné. U svých soudruhů nenalézalo mnoho pochopení, několikrát jen o vlásek uniklo porážce, když se pokoušelo vyprovokovat třídní uvědomění ve velkých prasečincích. Nakonec muselo chtě nechtě uznat, že moderní masná velkovýroba není tou pravou živnou půdou pro revoluci. Rozhodlo se proto infiltrovat do stávajícího prohnilého lidského společenství. Přes službu řadového policisty, kde přítomnost svině nikoho nepřekvapila, dosáhlo Prase vysokého úřadu na ministerstu vnitra a nakonec se prosadilo do křesla ministra, kde přítomnost svině opět nikoho nepřekvapila. Během mandátu ovšem Prase tak nějak pozapomnělo na své původní lidové ideály, což vyšlo najevo spolu s kauzou, která se týkala zmanipulování mnohamilionové státní zakázky na nové policejní kabáty, celé z pravé vepřovice. Prase bylo obviněno z korupce, celá aféra však však nakonec skončila pod stolem a bývalému ministrovi vnitra byl nabídnut mandát poslance evropského parlamentu. Po příjezdu do Štrasburku byl však nový poslanec omylem považován za sice nepříliš vhodný, zato však vcelku chutný dárek východoevropských poloneandrtálců a Prase bylo, i přes hlasité a dialekticky správně odůvodněné protesty, zaříznuto a snědeno. * To vše vnímala paní Vilma jen okrajově. Bylo jí smutno. Stýskalo se jí po třech roztomilých, buclatých barokních vaničkách.

---