Zmírající

Zmírá duše, zmírá u statného javoru.

Pryskyřičný závan se zde zastavil,

by projemnil ten okamžik.

Truchlyvo je, když duše zmírá a…

Přec šťastna zůstává…

Vzpomíná…

Žila co dítko hodné, pak však…

Vír žití jej polapil.

Dávala lásku mužům i ženám.

Brala hry šálivé lhostejně, chtíčem vedena.

Život hříšné Magdalény vedla, ráda život měla.

Nelituje, duše zmírající.

Zahrnována od všech láskou, dary i penízky.

Přízeň měla velikou, ach…jak, jak byla šťastna.

Tu…tu jedenkrát kdos zaklepal.

Otevřela dveře, stará žena podávala jí rudou růži.

Ta již drahnou chvíli není tím poupětem, co byla.

Vadla krása duše zmírající.

Pláč očí blankytných jevil se, tak bolestně.

Pár ona a on, zželel se jej.

Žila s nimi, co konkubína oněch dvou.

Přepych měla, lásky záhon, snad i šatna byla.

Stáří kvapem přicházelo i nemoc jasnila se.

Marně se bránila, marně dveře zamykala.

Odešla, zanechala vše…

Jen nahá bloudila krajem.

Dál již, již nemohla jíti.

„Tu“ v cestu se jí postavil statný javor.

Ráda, přeráda ulehla u něj.

Zmírá duše, zmírá u statného javoru.