Plašení démonů

Cestou ze školy si ke mně přisedla jedna babča. Páchla starobou a levným mýdlem. Její odraz jsem viděl ve skle. Neměla žádné brýle, vlasy nakrátko střižené. Asi zrovna jela od kadeřnice, byly čerstvě naondulované a švihlé takovým tím fialovým melírem pro žádostivé důchodkyně. Měla na sobě modrou halenku a černou sukni. Celou cestu oběma rukama svírala držadlo na sedadle před sebou. Jako by spíš jela na divoké herce než v autobuse. Ty ruce byly velmi bledé, vrásčité, žádné jaterní skvrny nebo modré žilky. Její kůže z nich visela, žmoulala se do vlnek. Napadlo mě vší silou do té kůže štípnout.

Když jsem přišel domů, nikdo tam nebyl. Cílevědomě jsem tašku mrskl pod postel a zamířil ke knihovničce. Čtvrtá knížka na druhé polici. Tajuplný ostrov, moje oblíbená verneovka. Ze středu knížky jsem vytáhl svůj sešítek. Chvatně jsem prolistoval několik již popsaných stránek, než jsem našel prázdnou. ŠUKAČKA STARÉ ŽENY, nadepsal jsem. Stařenka vystoupila z autobusu, kabelku si přehodila přes nachýlené rameno, uhladila si sukni. Kolem ní vůbec nic, jen modrožlutá cedule zastávky, pak už samé louky a kopce – kraj jejího dětství. Tak jako před desítkami let se i dnes vydala čeřit lýtky trávu, dokonce své střevíce si zula a uložila do kabelky, vždyť ani tenkráte žádné boty neměli, když vyráželi do luk a polí jen tak lýtky čeřit trávu. Šla předkloněná, chůze do kopce ji unavovala. Rozepnula si pár knoflíků halenky, aby ji vítr chladil na kůži. Krásně uondaná si pomalu, co bolest v zádech dovolila, sedla ve stínu vrb k zurčícímu potůčku. Všude kolem ní bochánky blatouchů, slzy vzpomínek ji hřály v očích. Nabrala do artritidou pokroucených dlaní ledovou vodu, bolelo to, ale to nevadilo. Vycákla si vodu do tváře a nechala ji stékat po zvrásněné kůži až za halenku. Konečně se jí mlha v očích rozestoupila a ona skrze vrboví viděla na kopečku pastevce koz, urostlého muže v hrubě lněné košili s divokým černým vousem. Svou hebkou jak pergamen vysušenou dlaní se pohladila po tváři, popraskané rty přiblížila k sametu své kůže. Pak utrhla květ jednoho blatouchu a pohladila se s ním po víčkách a bradě, nechala snést kvítek po svém krku až k povislým ňadrům. Stále přitom pozorovala toho v lněné košili odpočívajícího na pahorku, jeho a stádo kolem něj. Rukou si vjela pod sukni, přejížděla si po kolenou, vzhůru po bolavých kostech a masu zkaženém křečovými žílami. Co tam hledala? Chtěl zjistit, jestli se jí pod sukní kvítek blatouchu nerozrostl v svěží a mladou lučinu? Stařena sykla a zaklonila hlavu. Druhou rukou rozepjala kabelku a začala v ní kramařit. Vyhodila fialkový kapesník, tablety i krabičku s brýlemi. Nakonec dala zavděk právě svému střevíci. Podpatkem směřujícím ke klínu se plížila zpět do temnoty své sukně, jako by se chystala zavraždit rodící se rozkoš. Stařena táhle vypískla, až kozy zvedly hlavy a pastevec se napřímil se stéblem trávy v ústech. Stařena žádostivě kmitala v ústech jazykem, až se jí podařilo vyprostit obě patra umělých zubů, padly jí do bouřícího klína a znovu se spojily. Jako ropucha počaly umělé zuby cvakavě skákat směrem k stádu, svižně se prokousaly potokem a zmizely v trávě. Objevily se ve chvíli už pod břichem kozla. Zuby vyskočily a  zahryzly se kozlu do varlat. Ten bolestně zabzikal, vymrštil se na zadních a převalil na hřbet. Vzápětí se začal zběsile hnát k potoku, zuby kočírován. Stařena už měla v cárech halenku rozsápanou, nyní si pazourami prstů rvala i sukni. Jakmile kozel přistál na druhé straně břehu, popadla jeho hlavu, pak i s chlupatou bradkou si ji nacpala mezi rozšklebené nohy. Jak ji zmítající se kozel dráždil,, vznesla se i s ním do vzduchu. Nechala mu vyprostit hlavu, ale nic víc! Zahryzla se mu do krku a objala jej bělomodrýma nohama. Prahla po kozlím údu. Během nepochopitelného obcování se tělo stařeny měnilo. Nafialovělé vlasy jí padaly, na tváři, rukou i hýždích jí rašily bradavice, která vzápětí v spršce hnisu praskaly, kolem žilnatých bradavek, korunujících schlíplá ňadra, stařeně rašily štětiny. Konečně kozla pustila a ten z výšky padl na hřbet. Chřtán křečovitě stažený, schopný jen rdousivého mečení, kopýtky trhaně kopal do vzduchu. Stařena se snesla na něj a přisedla ho. Jedním mocným trhnutím urvala kozlův roh. Počala se jím ukájet a lokat z hlavy vystřikující krev. Pastevec to vše sledoval z druhého břehu přimražený do blatouchových listů, ústa hrůzou rozevřená, nevědomky si oběma rukama škubal vousy. Stařena se odvalila z prázdného kozla. V rukou třímala roh jak rituální obětní dýku. Plazila se po zemi směrem k ochromenému pastevci. Celé to gerontofilní bláznění byla jen předehra. Teď si teprve stařena hodlala připomenout chuť lásky při rozpuku mládí! Cvrnk, napsal jsem na konec řádky, když zvonek u dveří zařinčel už po třetí. Kurva. Za dveřmi stál můj kámoš, s rozpačitým omluvným úsměvem. „Čus, neruším?“ Jeho vždy příjemné modré oči byly těkavé, posmutnělé. Proč Asi?

„Vůbec, jen jsem tě hned neslyšel… Pojď dál,“ dodal jsem po chvíli. Sedl si dle svého zvyku k mému pracovnímu stolu, kde ležel deskami obrácený sešítek. Zachvěl jsem se strachem, že si to přečte. „Dáš si třebas kafe?“

„To ani nee… nooo, teda vlastně bych si asi docela dal, sakra mám nějak vyblitou hlavu.“

„Jop,“ odešel jsem do kuchyně a vařil kávu, prohodili jsme několik frází, ani nevím co. Celou dobu jsem se bál, že se už kouká do sešítku. Byli v něm ještě horší věci, než jen ta poslední…

Když jsem se vracel do pokoje, držel můj sešítek v rukou. Divoce se mi rozbušilo srdce. „O čempak to je… to si zrovna psal?“

Červený jak přezrálé rajče jsem mu vzal sešítek z prstů. „Taková dost blbost… asi by ses docela divil, o čem to je.“

„Jo? Tak povídej, já jsem rád překvapovanej.“ Jen jsem zavrtěl hlavou. „Soráč,“ pokračoval on, „přetrhl jsem ti takovou tu stříbrnou nitku inspirace, to tě dycky nasere.“

„Noo asi by mi víc vadilo, kdybych zrovna sral a ty bys mi přetrhl tuhle hnědou nit.“ Suše se zasmál. Neupřímnost z toho smíchu vyzařovala. „Copak ti je, připadáš mi nějakej přejetej.“

„Ále mám nějak zkurvenej den… a přitom taková blbost.“

„Nuu tak povídej, vím, že si zašel, abys mi vrátil ty  filmy, ale při té příležitosti…“

Jen rozhodil rukama. „Tohle je prostě tejden debil, jasně že sem je zapomněl doma.“

„Dělal jsem si prdel, tak co se stalo.“

„Fakt píčovina, ale… prostě mě to sere. Je to pět dní venčil jsem našeho psa. Brácha byl nemocnej, jináč si ho dycky venčí sám. Že prej nikdo to nezvládne tak precizně jako on. Si to vem, chodí do pětky a používá takovýhle slova, co z něj vyroste!“

„Politik, nebo feťák, pokračuj.“

„Jo, takže chvíli jsem se tam zakecal s jednou kámoškou a čokl byl samozřejmě pryč. Až do noci jsem ho honil po městě. Nic. Bráška z toho byl úplně zničenej, nejhorší bylo, že to ani nevyčítal mně ale sobě, že prej neměl bejt nemocnej, a nebo se měl pořádně nabalit a stejnak si ho vyvenčit sám. No a to je vlastně celý, pět dní a pes nikde, celej tejden se uháním, obvolávám útulky. Brácha, když přijde ze školy, na všechno kašle, běhá s fotkou po městě a ptá se, jestli psa neviděli.“

„Hmm to je fakt na hovno, moch bych ti stokrát za sebou zařvat do ucha, aby sis to nevyčítal, ale ty stejnak budeš. Hele je to jen pět dní, eště je furt šance, prostě nepolevuj, ale zároveň už přemejšlej, kde sehnat novýho čoklíka.“

Ze zadní kapsy si vytáhl krabku cigár a jednu si vecpal do pusy. Už skorem škrtal zapalovačem, ale pak místo toho palcem cvrnkl do čela. „Jsem kokot, zapomněl jsem, že nemáš rád, když ti tu někdo fajčí.“

„To nic, jedno cigáro by mě nezadusilo. Ale tebe to asi fakt docela sebralo, co?“ Uchechtl se a pokýval hlavou.

„Jsem prostě moc přecitlivělej, málem jsem se tam rozbrečel s bráchou. To bych mu pomoch, měl by mě za blbečka.“

„Na přecitlivělosti není nic špatnýho. Daleko horší je bejt naopak bezcitnej, to je svinstvo. Vím, že zrovna teď ti to moc nepomůže, ale chtěl bych bejt citlivej jako ty. I když to třebas bolí, i když je z toho člověku někdy na hovno, je to lepší než necítit nic.“

A tak jsme si role vyměnili. Vrba se rozkecala a truchlivec se vychrchlal a začal šumět do větru. „Ty nejseš bezcitnej, tomu prostě nevěřím, to nejde. Kdyby to tak vážně bylo, pak bys nemohl psát o takovejch hezkejch věcech.“

„A možná je to zrovna naopak. Musím o nich psát, protože je nedokážu prožívat.“

„Noo… to je vypíčenej kec.“

„Strašně.“ A tak jsme se rozesmáli. Chechtali jsme se jak dva klučíci na centrifuze, nebo teplouši v sauně. „Taková věc se jedině musí napsat, aby nevypadala jako naprosto vyjebanej plk,“ chroptěl, celý vlhký od smíchu.

„Jo a když to napíšeš, vypadáš pak strašně moudře a světaznale.“ A s tím jsme se taky rozloučili. Poplakali jsme si kvůli ničemu, tlemili jsme se naprosto ničemu, a tak nám bylo zase dobře, vrátili jsme se do rovnováhy. Tedy já jsem pro statut rovnováhy musel udělat ještě něco. Pod šukačkou staré ženy jsem vynechal čtyři řádky. OBĚD ZZZ KÁMOŠEM. Vracel jsem se z kuchyně s kastrůlkem vroucí vody. „Hele, co kdybych ti řek, ať hned deš do prdele, nebo tě zabiju?“ optal jsem se konverzačně. S přitroublým úsměvem se otočil a já mu vodu vycákl do obličej. V první chvíli ani nezařval, nedělal nic, jen rudnoucí pusu překvapením otevřel, z hlavy se mu kouřilo. „Pozdě!“ rozesmál jsem se já a jako na povel se on rozječel. Nehty si vrážel do zarudlé loupající se kůže. Rozmáchl jsem se kastrolem a udeřil jej do pravé tváře. Hezky to plesklo. Cáry kůže zůstaly přilepené na plechu. Sesunul se k zemi, hlavou přitom udeřil o desku stolu. Už nevřískal, zůstal nehnutě ležet. Ne, ježíšmarjá ještě ne, ne tak brzo! Naštěstí se po chvíli plačtivě rozfuněl. Z pracovního stolu jsem si vzal tlustou strunu, přitáhl jsem jej k noze stolu. Byl ochromený jako pytel hoven, musel jsem mu rukou trhnout do zadu, abych mu ji mohl přivázat. Docela to prasklo. Znovu se pokusil řvát, ale opařený jazyk mu v puse napuchl a dusil jej. Když byl pevně uvázaný, až se mu struna zahryzla hluboko do masa, odešel jsem zpět do kuchyně. Z lednice jsem vzal rybí pomazánku, protože byla velmi aromatická. Vrátil jsem se ke kámošovi. Otevřel pomazánku. Začal mu ji roztírat po tváři. Bylo to jako bych s ní opatlával zpola nad ohněm opečené jablíčko. Zvláštní pochutina. Jeho vždy příjemné hezké oči mě pozorovaly nechápavě, posmutněle. Vetřel jsem mu paštiku i do nich. Odešel jsem k šatníku a otevřel jej. Pod bundami a pláštěnkami tam ležel kámošův pejsánek. Měl nohy svázané izolačkou, stejně jako natěsno tlamu. Obě oči vypálené, všude možně po těle vražené jehly. Několik jsem jich vytáhl, aby se pejsánek probral z komatického spánku. Začal kulit zčernalými bulvami. Táhlým seknutím své kapesní břitvy jsem mu odřízl izolačku i z kusem spodního pysku. Chvatně jsem ustupoval a stoupl si na stůl z dosahu zoubků. Nikdy jsem nic tak zuřivého neviděl. Ten pejsánek byl naprosto zcvoknutý. Házel sebou po zemi a škubal si pouta kolem nohou tak vehementně, že si jednu přední nohu až na kost rozkousal. Vrčel přitom tak, že jsem očekával, kdy ze sebe vyvrčí vnitřnosti. Konečně byl svobodný, točil se do kolečka jako štěňátko, co si honí ocásek. Pak začenichal. I já ty namazané rybičky cítil co teprve on. „Slyšíš mě ještě?“ kopl jsem ze stolu kámoše do hlavy. Nene, byl v pohodě, chroptěl. „Až umřeš, chytím toho psa a celého jej narvu do plynové trouby a zaživa upeču. Pak si po škole počkám na tvého bratříčka a donutím jej toho psa sníst. Jen jsem chtěl, abys to věděl, než umřeš.“

A bylo to pryč. Nutkání zvrácenosti zmizelo. Necítil jsem se dobře, vzrušeně, špatně, na blití, na vyliž prdel. Necítil jsem se totiž nijak. Jen prázdno, bylo to pryč, odešlo to ze mě ven. Zaškrundalo mi v břiše a já si uvědomil, že jsem ještě neobědval.