NAIRA 3část:Noc před výslechem 4část:Naiřin výslech 5část:Nový úkol

..ještě trochu romantiky..a pak.. ...

Noc před výslechem

 

    ,,Chci být dnes večer s tebou. Prosím," Rail šeptal do ucha Naiře ve výtahu.

    ,,Já nevím? Není to příliš nebezpečné?"odpovídala šeptem. Snad je neslyší, doufala.

    ,,Prosím, " byl neodbytný, ,,Nairo, prosím, bůh ví, co bude pak. Myslím pak v budoucnu.

Nevím co s námi zamýšlí? Není moc možností. Buď nám věří, nebo si nás vychutnávají. Věř mi. Brzo přijdou z konkrétním úkolem, nebo nás zlikvidují. Bez varování. Já už jsem něco prožil. A když se rozhodnou, že nejsme užiteční, tak na nás něco vymyslí. "

    Myslí to vážně? Naira byla na rozpacích. V každém případě je zkušenější než ona.

Jestli má pravdu, tak… jasně, co jí vlastně zbývá.  Ukázal jí svět, po kterém vždycky toužila.

I kdyby to mělo skončit špatně, asi by neměnila. Rozhodně by neměnila! Stálo to za to. Ta krajina a nejen rostliny a zvířata, které mohla spatřit a mnohé si zaznamenat.  To by bez něj nikdy nedokázala. A o některých věcech by pomlčela. I kdyby ji mučili.  Aspoň si myslí, že by ho neprozradila... Bylo jí nádherně. Tam u jezera. Nikdy se necítila tak krásně. A co vlastně

smí a co ne? Tím se vlastně nikdy nezaobírala.

     ,,Nairo! Vystupujem, jsme doma!"

     ,,Cože! Jo, jasně. Hmm, co jsem to chtěla? Jo už vím! Potřebovala bych upřesnit dnešní oblasti, kde jsme nasbírali vzorky. Něco mi není jasné a nerada bych to nesprávně

zařadila…“prudce za sebou zabouchla dveře, ,,ještě si musím nastavit…“Naira chvíli pobíhala po svém nevelkém bytě… V duchu přemýšlela: kamery vypínají v asi devět večer, ostatní senzory po desáté, to už má vyzkoušený... ..,,.takže mi prosím upřesni..."  ,,díky, Raile ještě  prosím tady tohle..."...,,díky, to mi zatím stačí..."

    ,,Dost! Už, nemůžu. Jestli se mýlím, tak to špatně skončí,"odrazila se na kolečkové židli od počítače.

    ,,Co tím chceš říct?" opatrně se dotazoval Rail.

    ,,Co? Že už nás doufám nesledují….“ dál už to nemohla vydržet. Vrhla se na něho…

Vášnivě se na něj vrhla, až se nepoznávala. Proč si neužít! A proč ne když neví, co ji čeká. Neví, co bude ráno. Co bude zítra. Neví, co ji čeká v budoucnosti, a jestli se jí dožije… Vůbec netušila čeho je schopna… Co když je to její poslední noc, kdy si může dělat, co chce, kterou může promilovat s chlapem, ke kterému asi přece jenom něco cítí... Ano. Něco k němu cítí, to přiznává. A hlavně taky cítila, že mu taky není lhostejná. Jak se k ní choval... Jak ji hladil… Ne, nemůže mu být fuk. Musí mu na ní aspoň trochu záležet. Před časem, kdy ho neznala, jí bylo všechno jedno. Ale mnohé se změnilo, po té když se sblížili a pomilovali poprvé a podruhé a... a vlastně jí několikrát zachránil život. Akorát neví co má za sebou. Neví, co on všechno prožil? Spoustu toho drží v sobě. O hodně věcech nemluví a nikdy snad mluvit nebude, možná…, nebude se na nic ptát, o čem nechce povídat, když nebude sám chtít…

    Měla pocit, že riskuje hodně, opravdu hodně… Ale byla to krásná noc. Kolikrát že se to dělali?  Sakra, nějak nestihla počítat. Ne, že by na tom záleželo, ale nepamatuje, že by se s někým milovala tolikrát za noc jako s Railem…

 

    Probudila se dřív, než obvykle. Protáhla se...a ...aha, já nejsem sama, došlo jí to rychle. Sakra, už hodně dlouho s nikým nespala přes noc. Nezvyk. Jo, už si to srovnala Jasně, už ví... Včera riskovala a hodně.

   ,,Raile, prosím vzbuď se! Mám strach, prosím jdi k sobě...prosím, mám práci!"

Neodolal jejím prosebným očím...

    ,,Dobře, vždyť už jdu. Tak za hodinku u výtahu . Pa…“ pohladil ji něžně po vlasech, dlouze ji políbil, usmál se a pak jen klaply dveře...

    Podívala se na hodiny, ještě pár minut....práskla sebou zpátky do postele...ještě chvilku…

 

    Už musíš, přemlouvala se, vylezla s postele, dala si sprchu, pak  zapnula počítač, jako vždy. ,,Cože! A sakra, už je to tady!"neovládla se a vykřikla nahlas. Co můžou chtít? Přemýšlela. Na co mohli přijít. Že by nebyli dost opatrní? Co přehlédli? Vždyť se s Railem snažili objevit všechny kamery a pak i bezpečnou vzdálenost, tak aby oni neměli nejmenší šanci je sledovat. A milovali se jen u jezera, položeném dost vysoko, ale zapuštěném

 

                                                                                                                                      9

v údolíčku se strmými břehy. Vypadalo to, že vzniklo po velkém výbuchu, který vytvořil nepravidelný kráter. Zarostl pak divokými stromy a různým rostlinstvem, které kryly jezero s krásně čistou vodou. Jako by je vyčaroval z pohádky. Bože jak tam bylo nádherně. Ještě, že to zažila. Byla ráda. Moc ráda. Možná se teď blíží konec? Tak fajn. Ale nelituje ničeho. ,,Fakt! Opravdu! "nahlas se snažila přesvědčit sama sebe.

    Byli přece daleko. Tam je nemohli sledovat ani orientačně, protože jejich nedokonalé přístroje to na tu vzdálenost nemohli zvládnout ani náhodou! Zanech rozumování, stejně nic nevymyslíš a akorát se užíráš. Takže předvolání, ale na vyšší místa. Ne běžně kdy odevzdává výsledky své práce. Kde dostala i pár pochval. Dobře, že si nechávala vždy něco v zásobě. ,,Nikdy jim nedávej všechno!"radil jí její několikatýdenní společník a už i milenec,   

     ,,Nech si něco v zásobě. Budou horší dny, kdy budeš myslet, že nebudou spokojeni a pak se ti bude hodit něco navíc. Budeš ráda! Věř mi! "

     ,,Já ti věřím. Není to špatný nápad. Těžký rozhodování, aspoň pro mně, ale máš pravdu…“

Ale co teď? Co má dělat teď? Na dnešní noc jim nemohli přijít. Ne, nemohli. Vždyť provedla tolik opatření… Ne, to rozhodně ne!

 

Naiřin výslech.

 

    Slyšela jako v transu jak ji volají...

    ,,...a proto si myslíme, že byste měla vědět...že je tu vážný problém... Myslíme si, že byste to měla vědět...(Hlavou jí probíhalo:Nepracuji ji snad dobře? Co mají za problém? Doposud byli spokojeni… A to má ještě něco v rezervě, jestli je to ovšem bude zajímat.)..pot jí stékal po spáncích, a po zádech…, cítila se příšerně. Tak ať už se nějak vyjádří... Prosím...prosím.....

Prohrábla si vlasy oběma rukama, aby nenápadně setřela orosené spánky. Co jí vlastně můžou zakázat? Je to její vlastní život a pro společnost dělá dost. Aspoň si to myslí. A její osobní život s tím přece nemůže souviset! Co po ní chtějí? Nebo ji jen tak zkouší? To chce klid. Uklidni se!  No tak, to bude dobrý...

    ,,Nevíme jak vám to máme sdělit nejvhodněji? Aby, jste to nepochopila špatně a nezanevřela na naši společnost? Chápejte, jsme s vámi celkem spokojeni. Víc než spokojeni. Přinášíte dobré výsledky. Jste znatelně lepší než vaši předchůdci. I když samozřejmě máme lepší podmínky, modernější techniku, v rámci možností co nám dovoluje momentální stav v podzemí a stav tam venku, však mi určitě rozumíte, že… Samozřejmě vše k našim současným možnostem a jistě chápete, že nemůžeme  a ani bychom nemohli vypustit momentální populaci lačnící po životě venku jen tak vypustit bez jakékoli přípravy a vůbec než dokončíme veškeré výzkumy..." v duchu si oddychla, to nebude tak hrozný, naopak se jí snaží i lichotit, chválili i její práci. Jo slyšela dobře... 

 V tom bude něco jiného, úplně jiného... Tak už se vyjádřete...netrapte mně...prosila Naira…

    ,,Zaprvé vám musíme sdělit, že vás nejsme schopni sledovat po celou dobu vašeho pobytu venku, jak jsme vám původně slibovali. Náš sledovací systém je venku nedokonalý a musíme připustit, ač neradi, že je horší než jsme si mysleli. V určité oblasti, se nám vždy ztratíte a ač se naši technici snaží seč můžou, tak bezvýsledně. Považujeme za správné, abyste věděla pravdu. Protože se vás snažíme chránit.“ co se mi snažíte nakecat...rozčilovala se Naira.

 

    ,,No zjednodušeně řečeno, potřebujeme, aby, jste se skamarádili více. Jinak řečeno, aby, jste vy eventuelně neodmítala návrhy obžalovaného, no dnes už jen občana s nepatrným záznamem.." o co jim proboha jde! To se už úplně zbláznili a chcou snad za pár vzorků, abych se vyspala s vězněm..v duchu se tomu začala smát, ale když nad tím zauvažovala tak jí do smíchu nebylo,

    ,,pokud přistoupíte na podmínky, námi požadované a přizpůsobíte se našemu plánu…“

chvíli je neposlouchala, delší chvíli...takže jí má jít v podstatě o tom, že když s ním bude na jejich příkaz spát a donášet jim cokoli co vypustí z úst...i to co je snad jen napadne aniž by to byla pravda...tak to ne! ani náhodou. Mají smůlu...

    ,,Takže! Posloucháte mně!!!"

    ,,Ano, jistě." Naira polkla na prázdno a zkoumavě si prohlížela přísedící.

    ,,To co vám teď sdělíme je přísně tajné a vyzrazení musíme trestat smrtí! Je vám to jasné!"

    ,,Ano, ano opravdu. Rozumím vám. Věřte mi," nezní to moc přesvědčivě. Říkala si sama sobě. Ale vydrž…

    ,,Existuje skupina, nebo možná skupiny lidí, nemáme zdaleka vše ověřeno. Ale jednoduše, pro vás zní příkaz: najít eventuelní skupinu, nebo skupiny zběhlých lidí a oznámit to nám…

je vám to jasné?!"

 

                                                                                                                                      10

    ,,Ano, jistě!"jak dlouho to ještě bude trvat?...,,Samozřejmě!" proboha jak dlouho ji ještě budou trápit? Dokáže se přetvařovat sice dlouho, ale ne do nekonečna…

    ,,Takže máte za úkol najít skupinu zběhů! Navázat s nimi kontakt a když nebudou nic tušit tak vyzvědět jak žijí a za jakých podmínek jsou schopni existovat venku… no a pak je tu ten závažnější úkol..." no tak mně nenapínej, vyklop to , ... jseš mi nesympatickej už od začátku. Neříkám, že nemůžeš být chytrej, ale jsi odporrnej, s těma svýma tlustýma hnědýma obroučkama a ježatými vlasy… Naira začínala supět. Trvalo to už příliš dlouho. Ona to už nevydží, jestli se to potáhne tak za sebe neručí...

    ,,Ten závažnější úkol je ...je..." byl příliš nervózní. Neustále si posunoval své tlusté brýle, které mu sjížděly po zpoceném nose.

    ,,Takže!" vyjekl leknutím a jen polknul, uslyšivší  hlas svého mnohem staršího nadřízeného, uznávaného...v podstatě všemi momentálními podzemními fungujícími institucemi...

    ,,Takže asi tak : buď se spojíte s úzkou skupinou lidí, co žijí bez svolení společnosti na povrchu, nebo pak narazíte na skupinu zvláštních tvorů o  jejichž existenci zatím máme pramálo poznatků a vaším úkolem samozřejmě bude získat o nich co nejvíce. Ovšem za předpokladu, že se k nim dostanete, což se už před vámi pokusilo nemálo lidí...a ... a všichni zatím selhali..samozřejmě vám poskytneme přístup ke všem dosavadním získaným informacím..." hřbetem ruky si otřel potem orosené čelo.

   ,,Takže souhlasíte! Podepíšete nám pokus o kontakt?" co mi zbývá? Pomyslela si Naira. Mám snad na výběr? Už jste dávno  rozhodli a potřebovali jste jen někoho kdo to za vás udělá...Už se do toho pustila, není návratu. Není jednoduchého návratu. Neví, zda by se mohla vrátit ke staršímu způsobu života? Asi už ne. Už je příliš pozdě. Zatím nelituje, když si vzpomene na Raila… Ani nemá možnost se s ním poradit. Ale jak ho zatím zná, tak by určitě souhlasil.

 

Nový úkol.

 

    Rail byl přímo nadšen! ,,Víš, co to znamená?'' ptal se jí, ale hned si odpověděl: ,,Že budeme moct jít mnohem dál a nemusíme se každý den vracet a nebudou tě nějaký čas vyslýchat a nemusíš jim denně odevzdávat výsledky ..."

    ,, Pšššt, stačí!" umlčela ho položíc svůj ukazováček přes jeho rty. ,,Vím, na jednu stranu je to fajn, ale na druhou...uvědomuješ si, že se nemusíme vrátit? Sice tu na mne nikdo nečeká, kromě nich. Ale může se nám stát spousta věcí. Zatím jsme měli štěstí..."

    ,,Neboj!" přerušil ji teď on.Chytil ji oběma rukama kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a políbil.

 ,,A vůbec. Venku se ti líbí a nechceš přece žít věčně!"

    ,,Co!?" vykulila na něj oči.

    ,,No tak, dělám si srandu. Musíme být opatrní. A naše šance jsou mnohem větší, protože budeme vybaveni líp než já tenkrát. A tady v podzemí jsme přece zranitelnější zapomnělas?"

    ,,Ty myslíš, že když budem daleko…?“ zvedla tázavě obočí.

    ,,Myslím. Teda vím to skoro jistě."

    Byli by z jejich dosahu. To znamená, že by se nemuseli bát likvidace? Že by mohli zapomenout, aspoň na čas, že mají v sobě čip, který je může kdykoli zabít, když se oni rozhodnou? Zapomínala na to. Říkala si, že si na něj nikdy nezvykne…

    ,,Copak? Vypadáš zamyšleně?" staral se Rail.

    ,,Ale nic, " naklonila se blízko k němu, ,,Radši až venku!" zašeptala.

    

    Převzala spoustu informací. Spoustu až z toho měla strach. Některé v písemné podobě, některé v elektronické...  Musí se tím prokousat. Hodně z toho určitě bude k ničemu. Zná to. Samé bláboly od všelijakých rádoby uznávaných vědců.

    ,,Ach jo. Musím to napřed přísně roztřídit. Nesmysly odložit a vybrat jen to důležité," vysvětlovala Railovi, když viděla jeho zděšený výraz. ,,Neboj. Nebude to tak zlý. A nebude to trvat tak dlouho, jak se bojíš. Dočkáš se brzo," usmála se a pátravě se po něm podívala...

Odhadla ho? Jo, asi jo. Soudě podle toho jak se teď tváří...

    ,,Tak já nebudu rušit a půjdu k sobě. A jestli budeš chtít, ta se večer, nebo zítra, nebo jak budeš moct... No prostě můžeš přijít kdykoli. Budu u sebe. Pa," dal jí pusu na čelo, ,,Jo a samozřejmě kdyby jsi se  chtěla na něco zeptat, kdybys mně potřebovala..."zastavil se ve dveřích, díval se na ni a čekal na odpověď.

    ,,Neboj, kdyby něco, tak přijdu," ubezpečila ho.  

    Že existují skupiny lidí co žijí venku, to věděla, nebo o tom aspoň slyšela. Neví kolik jich je, ani jak a kde žijí, ale to by mohla nechat na Raila. Když byl nějaký čas venku, musel žít s nimi. Někdy to i naznačil, ale nejspíš z opatrnosti, aby neprozradil co nechce o tom nemluvil. A ztratil venku někoho, možná víc lidí, přátel, svou ženu, neví ...?  Nechtěl o tom mluvit.

    Tady to je. Spousta úvah. Vědci se neshodují ani na počtu lidí co venku žijí, natož na dalším. Mraky informací na nic. Jen domněnky, eventuality...

     Ale ty kusé záznamy o neznámém druhu... To bude vážnější, mnohem vážnější než myslela...a taky zajímavější...V jaké žijí oblasti?...

    Takže ti tvorové jsou zdánlivě podobní lidem, prý jen zdánlivě. Jejich snímky jsou špatně viditelné. Dnes už zastaralé satelity, bez možnosti jakýchkoli oprav; vesmírný program byl pozastaven už před desítkami let a po čtvrté světové válce byla zničena téměř většina světa;

nefungovaly zdaleka tak jak by oni chtěli. Oni? Kdo byli vlastně oni? Skupina těch chytřejších, snad chytřejších, kteří se snažili ovládat a rozvíjet podzemní společnost. Mysleli to většinou dobře. Není jednoduché, zvládat vše tak, aby to fungovalo. Vše fungovalo. Všechny lidské potřeby. Museli vymyslet čipy, kterými ovládali ty horší, kterým to úmyslně sdělili a ostatní o tom nevěděli. Museli to udělat, aby udrželi život pod povrchem. Dali zemi šanci a i sobě, aby se vzpamatovala svépomocí. Jistě. Odneslo to pár, nebo spíš hodně generací. Ale nic jiného nezbývalo. Možná je nenávidí zbytečně, unáhleně, ale nemůže si pomoct. Vždyť ti co to vymýšleli a ti co původně přežili, jsou dávno mrtví. Bůhví co jsou zač, ti co to řídí dnes.

    Podle nedokonalých, většinou hodně špatných záznamů se podobají některému druhu opic, ale těžko říct jakému. Chodí většinou po čtyřech, někdy po dvou, lezou i po stromech…

Spatřeni na vlastní oči nikdy nebyli, takže lze vyvozovat jen z kusých závěrů , které poslali a nasbírali dosavadní badatelé a dobrovolníci, kteří byli tam venku. Ale proč, a to jí vrtalo hlavou nejvíc, se nikdo nikdy nevrátil. Aspoň co pamatuje.

    Jak se podzemní společnost vyvíjela a měnila, tak za některé roky neexistují záznamy, nebo se nedochovaly...a vůbec celé je to složité a komplikované…(bože do čeho jsem se to dala!), ale je to i zároveň zajímavé. Naira vlastně donedávna žila nudným podzemním životem. Neví jak to všechno skončí, ale jednou věcí je si už jistá: neměnila by ať to dopadne jak chce, rozhodně by neměnila...

   

    Nedočkal se jí dnes, přišla až druhý den.

    ,,Tak zítra jdeme ven. A bude to komplikovanější, než jsem myslela…“ oznamovala Naira Railovi opatrně.

    ,,Jak to myslíš?"

    ,,No jak. Víš, musím toho s tebou probrat víc. Vlastně docela hodně. Ani nevím, kde mám začít."

    ,,Ty mně děsíš?" díval se na ni zkoumavým pohledem, ,,Kde jsi vlastně byla včera tak dlouho? A vlastně i dnes."

    ,,No právě..." vzdychla Naira. ,,Fakt nevím kde začít..."

    ,, Chyběla jsi mi,"dodal už něžněji. ,,Tak začni. Poslouchám. Pojď sem ke mně. Sedni si a povídej."

    Došlo jí, že je na ní vidět jak je nervózní.

 

    Vylíčila mu skoro vše, na co si vzpomněla. ,,A ještě mám záznamy, které můžeme vzít sebou ven. Dali mi kapesní počítač. A další zajímavé věcičky…

    ,,No, abych byl upřímný, tak když jsem byl venku…“ začal pozvolna a vypadalo to, že ne zrovna rád...

    Vím, žes byl… pomyslela jsi… akorát jsi o tom nikdy nemluvil. Nevím jestli jsi nechtěl, nebo nemohl, v každém případě jsem na to čekala dlouho a nechtěla jsem na tebe tlačit, čekala jsem, až se rozpovídáš… Akorát teď nevím, jestli chci všechno vědět…

    ,,Ano, poslouchám tě," probrala se Naira ze svých myšlenek a zvedla k němu hlavu,

,,Víš co, pověz mi pro začátek jen to nejdůležitější. Jen to co považuješ za důležitý, jo?"

lehce se usmála a prohrábla mu vlasy, aby mu viděla do obličeje.

    ,,No, žil jsem s nimi. Ale abych začal od začátku: Venku žije skupina lidí, možná víc skupin… Ta, kde jsem strávil několik let žije blízko, v podstatě na dosah od podzemí, protože sami by to nepřežili, aspoň si to myslí, že sami by nepřežili. Mají spojení s námi tady dole. Mají své kontakty a zásobovače…. Mají zmapovaný všechny kamery a hlídky...  Snaží se skrývat a přežít…“ odmlčel se, ,,no a mají občas problémy s okolním světem. Se zvířaty a někdy… někdy i se zvláštními tvory, o kterých nevíme, co jsou zač..." povzdychl a raději převedl řeč, ,,měli bychom se zvednout. Potřebujem ještě leccos zařídit. Nakoupit. Pojď.

                                                                                                                                   

    Pohladil ji po zádech, vstal, chytil ji za ruku, ,,Tak pojď, zvedej se!"

    ,,Tak jo. Jdem na to," povzdychla, ,,A vlastně, nepřemýšlela jsem, jak dlouho budem venku?

Já nevím, co všechno si mám vzít sebou?" ještě začni panikařit! V duchu si nadávala.

    ,,Uvidíme. Neboj, hlady neumřem."

    ,,Já vím. To nás spíš něco sežere, nebo někam spadnem, nebo nás unesou, nebo zemřem bůh ví jakou strašnou smrtí…!“ začala se smát. Co jí zbývalo, jednou už se na něco dala…

 

    Pozorovala ho. Nenápadně. S jakým nadšením se balí? Nemůže se dočkat, že jdou ven na bůhví jak dlouho, nebo je v tom něco jiného? Těší se snad na přátele? Někoho tam ztratil, jak pochopila, ale o tom taky nechtěl mluvit. Nebo že by to bylo všechno jinak? Už nad tím přemýšlela. Dávala si dohromady postupně informace. Uvažovala i nad možností, která se jí zrovna nelíbila, že si to všechno naplánoval. Že si ji tenkrát vybral. Tenkrát, když si to vybavuje, se snažil upoutat ji pohledem. Že by ji tak zmanipuloval? Vždyť se na ni jen díval. Ale jak? Třeba si ji vybral už dřív. Ani o tom nevěděla. Až bude příležitost, tak se ho musí zeptat! Jestli jí ovšem řekne pravdu?!

    ,,Tak co? Myslíš, že máme všechno? Teda vše co potřebujem? Jsi nějaká zamyšlená, co je s tebou?"

    ,,Nic. Jen přemýšlím o tom, že nás nechali docela hladce odejít. Žádné vážnější výslechy, kontroly...když si pomyslím, co ..." očima; svýma velkýma zelenýma očima s dlouhými řasy, které tak zbožňoval; se podívala směrem batohu a pak k tašce a od opasku je radši hned odtrhla, ,,co nás čeká?" ani nechtěla pomyslet, co všechno pronáší ven. Musel tady mít známé, prostě musel… Jestli má pravdu v tom, že ji tak oblafnul… ne, to není možný, nějak tomu nemůže uvěřit! Nejhorší na tom je, že se zamilovala. Jo, už to tak je. Zamilovala se. Ještě si to přiznat. Ale co v dnešní době. A ještě teď, když jde ven, kde neví, jak dlouho přežije. Když tam chodila jen krátce a blízko, o nic nešlo. Pak, s Railem, věděla, že se musí vrátit večer zpátky domů. Domů do podzemí. Kde má přece jen svůj byt, svou postel, svou koupelnu… Opřela se o stěnu výtahu, kolikáté že to říkali patro… Vzpomněla na tu noc, před tím než ji předvolali a dali nový úkol. Bylo jí báječně. Možná už takovou nezažije. Skoro vůbec se nevyspala a taky jí to vůbec nevadilo. Promilovali snad celou noc. Možná naposled. Ale jak to cítí on? Neví. Zatím neví. Teprve tuhle se rozpovídal. O lidech venku. Moc jí toho neřek. Nechtěla to, protože věděla, že stejně víc neřekne. No aspoň něco. Uvidí. Třeba to nedopadne tak zle.

 

(příště:V horkém létě bylo bezpečněji.)

---