MÁMĚ

Jsi, jaká jsi. A já jsme, jaká jsem. Tomu se říká láska. Bez soudů. Prostě jen tak. Přes všechno, co se stalo i nestalo. A tomu se také říká věčnost. Protože nic z budoucnosti ani z minulosti na to nemá vliv. Je to ctnostný cit? Kdo ví. Nedávejme mu nálepky. Užívejme si, že tu je.

Neužívej slova, jsou to škatulky. Použij srdce. Nepotřebuji poplácat po zádech a nepotřebuji poklony. Protože to, co chceš popsat, vidíš jenom ty. Je to jen tvé. Tak se tím kochej a užívej si to. Přeze všechno jsme dvě a naše pouto je jen smyšlené. Nejde ho zapečetit, chytit a už nepustit. Ale teď už vlastně zase mluvím o lásce.

Chtělo se mi napsat „mé mámě“. Ale nejsi moje. Jsi svá, patříš sobě, nikomu se nedávej. A takhle celou tě miluji. Nepoutám, pouze miluji. A až i ostatní uvidí ten rozdíl, nebude je to tak bolet.

A zatím mysli na sebe, jak hluboká je tvá voda, a věř, že z mělké pláže by se propast jako já nenarodila.

Tak jdi a dělej co chceš. Máš mé požehnání, ať to bude cokoliv.

Protože mě nemůžeš zklamat.