O cestovateli a kufru

Kolik problémů člověka čeká, aby vůbec odletěl.

Když po půlroce konečně našel místo, které odpovídalo jeho kvalifikaci, rekvalifikaci a zkušenostem, zjistil, že se mu zpátky do pracovního procesu vlastně nechce. Lenošení měl rád. Sice mu táhlo na pětatřicet, ale ve třiceti se rozhodl, že zůstane navždy mladý. Samozřejmě věděl, že jednou lidé podle šedin ve vlasech zjistí, že je nepatrně starší, ale v tu chvíli si s tím hlavu nelámal. Teď, když zmateně pobíhal po domě a balil si kufr na svou první pracovní cestu, hlavou mu běžela reklama, která propagovala jedinečnou barvu na vlasy. Ne Miku, nebuď hloupý, barva na vlasy? Blázne! Na druhou stranu… Ne, nejsi ženská! Sice byl zvyklý oblékat se elegantně, ale ne zženštile. Zkrátka nebyl jedním z těch, kterým stačil už jen plastický chirurg, aby se stali jednou provždy ženou. Měl rád naleštěné polobotky a naškrobené límečky, perfektně uvázanou kravatu a dokonale učesané vlasy. Ale za tu cenu… Ne Miku, jsi chlap! Na tu barvu zapomeň. Když měl čas, rád ho trávil v dílně. Potřeboval se nějak odreagovat od těch zmatků, které ho v práci dennodenně pronásledovaly. Rád se prohraboval starým haraburdím na půdě a když našel něco, co vypadalo opravdu zajímavě, zavřel se do dílny a pracoval tak dlouho, dokud tu věc nezprovoznil, nebo – a nad tím potom nevěřícně kroutil hlavou – se mu ji už nepodařilo znovu složit dohromady. Každý, kdo by ho při práci viděl, by se nejspíš řádně polekal. Vypadal jako v transu, nevnímal, koulel očima a jazyk, nahnutý k pravému koutku úst (ač byl levák, jazyk vždy spočinul v pravém koutku), tiskl mezi zuby. Občas zaklel, zamručel, nebo – v případě, že pracoval s elektronickými přístroji z dávných časů (jak těm dobám sám říkal) – zakřičel bolestí, když dostal pořádnou ránu. Od té doby co dal výpověď, zjistil, že v životě míjel až příliš mnoho krásných věcí. Vstával pozdě, až do poledne chodil v pyžamu. Dokonce dal zahradníkovi placené volno, čímž tomu chudákovi skoro způsobil infarkt. Ohrozil jeho zdraví jen proto, aby mohl sám sekat trávu. Koupil si zahradní traktůrek, po kterém vždycky toužil, a jednou týdně s ním objel celou zahradu. Postupně se naučil kličkovat mezi keříčky, které sázela jeho žena. Měl rád systém, a způsob, jakým Kate sázela květiny, stromy, keře a polokeře, ho dováděl k šílenství. Při jízdě mezi smrčky se tak tak vyhýbal ostrým větvičkám, květinám až takovou pozornost nevěnoval. Vždycky je pak posbíral a zahrabal do posekané trávy. O to víc ho pak rozčilovalo, když se k němu Kate večer přitulila a láskyplně se zeptala: „Miláčku, ta tráva kolem stromů posekat nejde?“ I přes ty maličkosti (nebo právě díky nim?) ji miloval. Na chvilku se zamyslel a gravitace ho posadila na postel. Vybavoval si každý rys její tváře, její smích i vlnící se boky. Toužil po ní. Proč sakra musela odjet? Už týden ji neviděl, odjela na další konferenci někam na druhou stranu země. Párkrát jí volal, ale vždycky měla moc práce, málo času nebo obojí. Slíbila mu však všechno vynahradit, hned jak se vrátí. To ještě netušila, že odletí, aby kohosi ve Finsku přesvědčil, že řešení navrhovaná jeho novým zaměstnavatelem jsou ta nejlepší. Odlétal v sobotu a ona se vracela v neděli. Ironie osudu. Při pohledu na poloprázdný kufr ho napadlo, že je to vlastně poprvé od svatby, kdy pojede někam bez Kate. Je to poprvé, co si musí zabalit sám. Balení bytostně nesnášel. Připadalo mu, jakoby na něj výrobci kufrů ušili boudu. Buď byl kufr moc malý, a pak bylo jisté, že mu bude několik desítek věcí přebývat, nebo byl naopak tak obrovský, až ho děsila jeho bezednost a nedostatek věcí, kterými by ho naplnil. Zdálo se, že střední velikosti se záměrně nevyrábějí, aby turisté nepodléhali jakési falešné iluzi dobře vykonané práce. Jen pořád nemohl přijít na to, proč to ti „kufráři“ proboha dělali. Tentokrát je chtěl přechytračit, měl totiž plán. Ostatně, rád si věci plánoval, jen málokdy dělal něco spontánně. Jednak to měl v povaze, jednak mu jeho práce neumožňovala kdykoliv odjet pokořit K2. Počítal s tím, že ve Finsku ho zahřeje leda sauna a konkurenční vlněné svetry s norským vzorem, které – ač měl vytříbený vkus – z nepochopitelných důvodů miloval. Právě rozměry zimního oblečení ho nakonec přesvědčily vybrat větší kufr. Přišla chvíle triumfu, chvíle, na kterou čekal už dlouho. Praštil s kufrem o zem, posadil se a začal sepisovat seznam věcí, které bude potřebovat. Geniální jednoduchost plánu jeho samotného ohromovala. Papír a tuha, které lidé znali už tak dlouho, teď měly pokořit nejmodernější pásovou výrobu kufrů. Musel se usmívat. Seznam rozdělil do kolonek: Věci do kufru, Věci na cestu. V té první rychle přibývaly položky: ponožky, trenýrky, tílka, roláky, svetry, bunda, čepice, rukavice, boty, kartáček, ručník, pyžamo, notebook… Na cestu bude potřebovat prášky na uklidnění, protože letadla ho vždycky trochu děsila. Možná to bylo tím, že si nedokázal rozumně zdůvodnit, proč se něco tak těžkého udrží ve vzduchu nebo proč by se právě do jeho letadla neměl trefit holub. Představil si vyjukaného ptáka, kterého nasál motor. Čelo se mu orosilo a radši rychle pokračoval v psaní: pas, letenka, peníze… Asi po půlhodině byl sám se sebou spokojen, seznam se mu zdál dostatečně dlouhý a zanechával jen malý prostor pro obavy. O užitečnosti příručního vařiče nepochyboval. Pomalu se začalo stmívat. Zhluboka si oddychl, otevřel si lahev červeného vína a do gramofonu pustil desku Elly Fitzgeraldové. Na chvíli si odpočinul a pak se pustil do balení ještě s větší vervou. Srdce pomalu převládalo nad rozumem, až se rozněžnil natolik, že kufr začal důvěrně oslovovat „kamaráde“. „No tak kamaráde, nezklam mě. Vybral jsem tebe, tak mi slib, že mě nezradíš, dobře?“ Potom se zarazil. To přesně oni chtějí, chtějí abych jejich kufru důvěřoval. Rozhlédl se po pokoji a kufr nakopl. Ušklíbl se a plnil ho rychleji a rychleji. Za chvíli byl hotov a pyšně stál nad výsledkem své práce. Nádherně poskládaná trička byla posledním potěšením, než kufr zavřel. Podvědomě tušil, že kdyby ho nechal příliš dlouho otevřený, věci by se pomačkaly, rozházely a musel by je znovu přeskládat. Hodiny ukazovaly čtvrt na deset, hlava mu ztěžkla a před pádem ji zastavilo až opěradlo křesla. Usnul. Po těch šesti měsících, které strávil nicneděláním, pro něj zabalení kufru představovalo nepředstavitelnou psychickou a fyzickou námahu. Vzbudily ho až kroky, které se ozývaly z haly. Probral se a trochu malátně se dopotácel ke dveřím. Pár sekund jen nevěřícně hleděl před sebe, pak si promnul oči. U dveří stála Kate a svlékala si kabát. Když ho spatřila, roztáhla ústa do širokého úsměvu a zeptala se ho: „Takže jsi nakonec neodjel? To jsem ráda.“ Políbila ho a odešla do koupelny trochu se opláchnout. Mike se otočil. „Cože?! Co? Jaktože už jsi doma?“ Rychle se podíval na hodinky, ukazovaly 10.18 a v obdélníčku pro datum svítilo 22. Zvedl letenku. V kolonce datum psali 21. Střídavě se díval na hodinky a letenku. Když se Kate vrátila a viděla ho, jak běhá očima z letenky na hodinky a zpátky, vytušila, že něco není v pořádku. Kufr na podlaze mohl znamenat jen jedno: „Tys to letadlo zmeškal?!“ Zvedl telefon a vytočil číslo: „Pane Carricku, tak už chodit nemusíte, já si tu trávu zase posekám sám. Ano, samozřejmě, vaše placené volno stále platí. Mějte se.“ Potom se Kate podíval do očí a řekl: „Ne lásko.“ Zkoumavě se na něj podívala. Políbil ji na čelo a pokračoval: „Já jsem ho zaspal.“

---