Z mého života

Zase ráno. Pomalu jsem se probrala a pozdravila Freda, který mi jen mručivě odpověděl. Už to na něj asi zase přišlo- deprese a pocit beznaděje. Fred je předchozí majitel tohohle bytu. V životě se mu moc nedařilo, tak se rozhodl s tím skoncovat- oběsil se, ani to se ovšem nepodařilo tak, jak mělo a on je stále naživu. Visí tu na oprátce a čeká a čeká. Jednou jsem mu navrhla, jestli nechce zkusit nějaký jiný způsob, ale on už to visí nějaký pátek a když už čeká tak dlouho, přece to na poslední chvíli nevzdá. Každý večer mi říká- “Zítra už to přijde, cítím to.” Neberu mu iluze, navíc jsem si na něj docela zvykla, je to fajn společník.

No ale teď už musím letět do práce. Místo mého pracoviště je docela příjemná pustina. Mám tam svůj ďůlek v zemi s krásným výhledem na obzor. Moje náplň práce spočívá v počítání. Nikdy nám nikdo neřekl, co nebo jak máme počítat. Jediné instrukce znějí:

Tak jsem si sedla jako každý den do své vyhloubeniny a počítala. Dneska jsem zvolila pomalejší tempo a kalkulovala jsem s jedním číslem za hodinu.

Když jsem byla asi u čísla čtyři, přišel mladý stařík a starý mladík. Mladý stařík povídá:

“Jejich děti už si nechtějí hrát s traktory”, na což starý mladík odvětí: “Ale proč už zase na jih?” Vím, že je řada na mě a tak odpovídám “Ano, zřejmě bude příčinou té nemoce.” Všichni tři moudře pokýváme, už není co dodat. Informační hodnota rozhovoru pro mě dnes nebyla nijak vysoká, proto začínám vibrovat jen zlehka a klidně, což pomalu odeznívá. Jsou dny, kdy si s nimi dvěma vydržím povídat na podobně filosofická témata i celé hodiny, potom jsou vibrace daleko prudší a silnější a nabije mne to natolik, že nemůžu spát hned několik dní. V takovém stavu obvykle dostanu pracovní úkol administrativnějšího rázu- přepisuju data z Knihy na speciálně ohlavičkované papíry. Když je vše přepsáno, slavnostně spálím jak papíry, tak knihu. Práce je pak hotova a úkol splněn. Ačkoliv se to nezdá, tak je to velice náročná práce, kde nesmím udělat jedinou chybičku. Všechno musí být důsledné a přesné, jinak by se narušil Systém. Za takto náročnou práci mě samozřejmě čekají prémie, které se vyplácejí formou peněz. Dělá se to tak už od pradávna a dnes už to má jen formální význam, nikoli praktický. Peníze si sice můžu nechat, ale v podstatě nic dalšího už se s nimi dělat nedá. Většinou je ve chvílích volna pálím, abych se v tom procvičila a v práci to potom zvládala bravurně. Čím víc si tedy vydělám, tím víc se následně zdokonalím, takže potom si zase víc vydělám a tak dále.

Po práci se chci jít projít s mojí přítelkyní Lízou, ale bohužel je zrovna zaneprázdněná rozhovorem s mladým staříkem a starým mladíkem, rozhodnu se proto, že se půjdu projít sama. Vyrazila jsem tedy do ulice (máme tu pouze jednu jedinou cestu). Chvíli jsem přemýšlela o ničem, když z dáli začal doléhat hysterický řev. To snad ne, zrovna dneska. Fúrie. Už vidím jejich nahá těla jak pobíhají, válejí se v bahně, skáčí po sobě, dělají kotrmelce, koušou se a při tom piští a ječí. Začínají mi praskat bubínky, tak je radši vyndám a rovnou zahodím, čímž se vyhnu nepříjemné bolesti. Ale ony už se blíži k mně, špiní mne bahnem, koušou mě a tahají k zemi. Rvou ze mne oblečení a tahají mě za vlasy. Vím, že nemá cenu se jim bránit a tak se bezprizorně nechávám strhnout na zem a valchovat jimi. Docela mi to zkazí den. Za chvíli už ale naštěstí pokračují v cestě.

Sestavím se zase zpátky do původní podoby a rozhodnu se, že abych se aspoň trochu potěšila v tomhle fúriemi zkaženém dni, půjdu si koupit něco do obchodu. Ve výloze je dnes akorát Nic a Prázdno, což byl poměrně suchý výběr, ale po chvíli rozhodování jsem si vybrala nic. Nijak nevonělo, nemělo žádný tvar ani povrch a nijak nevypadalo, takže docela parádní úlovek, udělalo mi radost.

Běžela jsem domů, abych se s tím pochlubila Fredovi. Když jsem otevírala dveře bytu, přepadl mě jako vždy ten prapodivný pocit, že možná Fred už…ale jakmile jsem otevřela dveře, tak jsem zachytila jeho nasupené brblání. Potěšeně jsem k němu doběhla a ukázala mu Nic. “Hmmm, nijaké!” uznal obdivně a já poděkovala. Nabídla jsem mu něco k snědku a on se dožadoval pudingu.

Copak puding, ale jmelí! Všimli jste si, co se letos urodilo jmelí? V korunách stromů to vypadá jako nějaká orlí hnízda!