Jak jsem k páníkovi přišel

Psal se rok 2005 a můj dvounožec bydlel se svou přítelkyní v Praze na Balabence. Chovali spolu dva králíky a želvu nádhernou, nebudu Vám sáhodlouze povídat o jejich chovatelských zkušenostech. Můj dvounožec miloval tu želvu velice hodně, dokonce ji pojmenoval Bohouš, prý podle jména bratrance jeho přítelkyně.

            Tehdy pracoval na letišti jako kuchař v hotelu Tranzit a měl celkem dost přátel z Kladna, kam je to z letiště skoro stejně daleko jako do Prahy.

            Když bydlel u rodičů vždy si přál nějaké zvíře, proto vystřídal křečky, rybičky a dokonce i andulku. Přičemž jeho rodina chovala dále činčily, další křečky, a jednoho papouška. Můj páník, ale nakonec zůstal věrný vodním želvám.

           

            Ale příběh jenž vám chci vyprávět začal vlastně mnohem dřív než v roce 2005, začal v moment kdy se můj páník dal dohromady s mou paničkou.

            Po nějaké době se sestěhovali do jednoho bytu na Balabence, a tam právě žili s těmi zvířátky. Já si pamatuji již jen toho Bohouše.

           

            Jednoho dne se páník prohrabával stránkami internetu, tou dobou byl velice častým pisatelem na písmák.cz. Když to ho ,,osvítilo,, a začal hledat inzerát, kde by se psalo o darování štěňátka. Takový text nalezl na stránkách útulku Bouchalka, kde měli vyfocené křížence labradora a dogy. Okamžitě tam zavolal a vyzjistil, že štěňátka jsou k mání za 700,- Kč, což mu přišlo únosné. Řekli mu však, že pejsci jsou ještě moc mladí aby mohli být bez matky, proto posečkal týden. Strach že dohodnutého pejska si ale odveze někdo, kdo přijede dříve se ho zmocňoval tak dlouho až se jednoho dne, kdy měl volno rozhodl.

            Počkal až jeho přítelkyně přijede z práce a řekl jí: ,Musím někam zajet, pojedeš se mnou?“ Byla to snad telepatie, nebo si prohlížela historii navštívených webových stránek, koukla se na něho a odpověděla: ,,Ty chceš psa? A to jako ještě dnes?“ Páník byl v rozpacích přibližně minutu, krapet se zakoktal, ale přitakal. ,,Dobrá tak jedeme, je to daleko?“ zeptala se ještě i když byl pátek a druhý den nešla do práce. ,,Ne kousek od práce, našel jsem to na internetu.“

            Oblékli se a vyrazili, jeli na Můstek odtud na Dejvickou a odtud Kladenským busem do Bouchalky, kde vystoupili a museli projít celou vesnici než došli k útulku. Telefonicky se předem ohlásili, přinesli jim ukázat kluka, byl celý bílý a nádherný mazlivý, stejný jako všechna rozkošná štěňátka. Oba si ho ihned zamilovali, nejprve jim ho paní z útulku dát nechtěla, že je prý brzo. Ale páník naléhal a ona souhlasila, řekla že chce 400,- korun , páník jí s úsměvem a vidiny jeho vlastního psa řekl: ,,Na internetu a telefonicky jste mi sdělili, že cena je sedm kil proto Vám tady ty peníze nechám.“ Dostali ručník, který voněl po útulku a vyrazili s tím malým balíčkem chlupů zpět na zastávku. Nikdo by neřekl, že z Kladna jede takhle odpoledne tolik lidí do Prahy, skoro se do Busu nevešli. Nikdo z cestujících si moc štěněte v ručníku nevšiml, když vystoupili na Dejvické a nastupovali do metra štěně chlupáč spinkal, ale ve vlaku jako když do něho bodnou se probudil. Když přijeli domů dali hafíkovi misku s vodou a granulky pro štěňata. Udělali pelíšek ze starého polštáře a páník si k němu na noc lehl na podlahu v kuchyni, kde byli dlaždice a tak se pejsek mohl klidně počůrat i vyprázdnit a řeknu Vám z vlastní zkušenosti vím, že i kdybychom stokrát chtěli vyprazdňovačku zastavit nepovede se to.

            Páník s pejskem, kterého dle jeho krásny a vznešených rozkošných očí pojmenovali Caesar, spal v kuchyni a předsíni. Páník teda moc nespal, každou hodinu, někdy i dřív, byl vzhůru a uklízel exkrementy. Dával je do velkého pytle na chodbě, aby to štěněčí nesmrdělo v bytě, to se fakt nedá, ani mi to vlastní nemusíme.

            Jednou se takhle vrací z chodby,když tu pejsek nikde. Okamžitě se zděsil, že mu proklouzl v nestřeženém okamžiku na chodbu, seběhl pěšky z nejvyššího patra až do sklepa, ale pejsek nikde. Když se vrátil, málem ho kleplo, odemkl a otevřel dveře. Spacák v němž ležel se poodhrnul a tam se objevila hlava Caesara, rozespale zívl a koukal se na páníka, jako co prý blbne, vždyť on si k němu vlezl. Páník pak spal až do rána po boku svého huňáče.

 

            Možná se ptáte, proč oslovuji svého dvojnožce páníkem a jeho přítelkyni jen občas nazvu paničkou, hned jak si pro Caesara jeli řekla: ,,Je to, ale tvůj pes. Dělám to i z toho důvodu, že kdybychom se rozešli, aby nelpěl na mně.“ Páníkovi nezbylo než souhlasit.

 

            Takto vydrželi celý víkend, když se ale mělo jít v pondělí do práce bylo nadmíru jasné, že páník nepůjde. Ne že by se bál nechat pejska samotného, ale nedostatek spánku ho donutil zůstat doma a nastupující teplotu srazit pořádným odpočinkem, věnoval se tedy svému pejskovi. Když mu bylo lépe a mohl vyrazit do práce vybavil si dovolenou a zůstal ještě jeden víkend doma. Dohodli se s přáteli, že vyrazí společně do Zoo parníkem po Vltavě. No páni, to byl zážitek Caesar cupital, poskakoval a valil se hned u páníka, a když už nemohl vzal ho páník do náruče a nosil ho. Pak ho zase nechal hopkat a našlapovat, jako přerostlou bílou myš vedle jeho kamarádky Lucky. Výlet se vydařil a navečer se unaveni vrátili domů. Usnuli jak zabití.

            V pondělí šel páník do práce, když se pánička vrátila, jako každý pejskař po svém maličkém uklidila celý byt. Hovínka, vlastně kašičky byli snad všude, stejně jako načůráni. Ale nemůžete hubovat, prostě to nejde udržet. Pak ho venčila a hrála si s ním.

            V úterý tomu bylo podobně, vlastně krom toho, že s ním poprvé večer šel na hodinu ven páník.

            Ve středu odpoledne, když přišla panička to začalo jít s pejskem skopce. Byl unavený, dělal bublinky v misce, nikoliv pro zábavu, ale protože se topil.Vyrazili s ním ihned na verinární kliniku na Palmovce, pan doktor pejska prohlédl a i když ho páník pak proklínal, zřejmě udělal pro Caesara to nejlepší co zmohl.

            Caesar byl na klinice pět dnů, páník z toho opravdu onemocněl a plakal. Každý den volal na kliniku, jak to vypadá a že když to nepůjde můžou Caesara uspat. Pan doktor, řekl že zkusí udělat vše pro jeho záchranu, ale že ,,škrkavky,, má možná i v mozku a srdci a jestli lékařům pejsek nepomůže bojovat a vzdá se nebude to mít dlouhého trvání.

            Pátý den dopoledne zavolal pan doktor páníkovi a řekl mu, že se pejsek postavil což je moc dobré znamení a že se na něj můžou páník s paničkou přijít podívat navečer.

            Po čtvrté přijela panička domů, hodinu na to valal pan doktor znovu, Caesar se vzdal. Páníkem to otřáslo, vykoktal, že ano, že přijde urovnat účet, hned jak se s tím srovná. Panička už plakala. Možná vám to přijde divné, ale prostě ten kdo ztratil štěně ví o čem je řeč, bolest je to asi sice menší než u patnácti a více letých psů, ale přesto strašná.

            Do toho ještě zavolal bývalí páníkův šéf, že i přes nemoc musí páník do práce. Peklo bylo všude kolem páníka.

           

            V bytě zůstali po pejskovi hračky, které bylo nutné vyhodit škrkavky jsou mrchy a drží se ve všem. Jediné co zůstalo byl pelíšek, který se nechal několikrát přeprat, ale měl pořád jednu chybu a sice tu že byl prázdný.

 

            Páník se slzami v očích opět zadal na internetu do vyhledávače ,,daruji štěně,“ tam se mu objevilo několik inzerátu, ale jen u jednoho byli fotografie. Samí černí hafíci, holky a dva kluci. Kříženci, jak jinak matka rotvajler a otec labrador. Ihned tam zavolal a dozvěděl se že tyto štěňátka jsou již druhým vrhem a že, když přijede může si prohlédnout, jak budou vypadat v roce a půl. Chovatelé si nechali jednu fenku, krásná je.

            Dohodli si termín dalšího kontaktu, kdy si pro pejska pojedou. Chtěli psa, nechtěli chodit půl roku ,, kanálama.“

            V sobotu se dohodli s tatínkem paničky a páníček zavolal chovateli. Dozvěděl se, že chovatel žije v Kostomlatech. Páník se tedy zeptal ,,tchána,“ jestli ten ví kde Kostomlaty jsou. Ten jen pokýval hlavou. Dohodnuto nejpozději za dvě hodiny jsme tam.

 

            Páník s paničkou a jejím tatínkem vyrazili do Kostomlat, věděli že je pejsek černý proto se dohadovali o jménu: Black, Aaron, Ben, padlo jich ještě mnoho. Paničky tatínek řekl, že když už měli Caesara mohli by tomuto říkat Caligula, nebo Nero. Páník i panička si na internetu přečetli, že dvojslabičné jméno je pro poslech štěněte lepší a Nero přeci znamená i černá, proto se rozhodli pro toto jméno.

 

            Když dojeli do Kostomlat, zavolal páník chovateli, že jsou u opravny televizorů a kam tedy mají jet. A právě až tehdy se dozvěděl, že majitel bydlí v Kostomlatech pod Řípem, málem ho omylo. Sice byli v Kostomlatech, ale sto kilometrů jinde. No co přispěje tedy ,,tchánovi,, na benzín a pojedou tam.

            Vyrazili, jeli dlouho a když byli kousek od Kostomlat pod Řípem už se stmívalo, vlastně už byla docela tma. Zůstali vyset u železničního přejezdu, kde se zasekli závory v zavřené poloze, ale viděli že některá auta ,,ty co to tu asi znaj,, jedou doprava. Ještě chvíli čekali, pak páník zavolal chovateli. Ten problém závor znal, řekl ať jedou od kolejí doprava, že je tam ještě jeden přejezd, odtud je to k nim jen kousek. Poslechli, zabočili stejně jako některá auta ,, těch co to tu znaj,, doprava. Šok, který zažili jim vyrazil dech, samí mladí lidé relativně v poli, ohromné reprobedny a techno. K tomu se přidalo, že ,,tchán,, má MAZDU 323F s výklopnými světli a několik připitých mladíku volalo: ,,Hele vole Ferrari.“ Cesta naštěstí nekončila na technolouce, ale napojovala se na silnici jíž měli použít dle návodu chovatele. Pak to byl opravdu jen moment, než přejeli koleje a dojeli do Kostomlat pod Řípem.

            Moment možná, ale bylo po půlnoci a majitel by si zajisté rád šel lehnout, když páníka přivítal byl opravdu potěšen. Řekl páníkovi a paničce ať ho následují na zahradu, že tam jsou štěňata. No jo to se lehko řekne, ale těžko udělá, vždyť mezi vrátky stojí rotvajler. ,,Ona Vám nic neudělá, nastavte ruku, nechte se očuchat a olízat. Pak teprve vstupte na zahradu.“ Páník udělal co mu řekl a rotvajlerka opravdu poodstoupila od vrátek, evidentně hrdá matka.

            Šli přes velkou zahradu k několika chlívkům, asi v polovině zahrady byla hromada černých hadrů, páník si vykračoval s dojmem že štěňátka jsou v jednom z těch chlívků. Omyl, ty hadry se hýbou. Pan chovatel mezi ně šáhnul a vyndal dva kluky, jednoho dal páníkovi a druhého paničce. ,,Tak kterého chcete?“ zeptal se po chvíli. Pánik si těžkal svého kluka a koukal se jak se panička pod jejím prohýbá a pak řekl: ,,Toho si vezmeme, je takovej těžší.“ Majitel se rozesmál: ,,Ten je vždy první u misky i u mámi. Dojdu pro očkovací průkaz a chcete li dám vám stvrzenku na ty paníze.“ ,,Stačí ten očkovací průkaz, nechystám se ho reklamovat,“ pro změnu se zasmál páník. Pak si vyměnili peníze a očkovací průkaz, potřásli si rukama.

            A byl jsem jejich a věřte nebo ne jmenuju se Nero.