existence osudu

často přemýšlím o různých věcech. Většinou ve chvíli kdy nemám po ruce nic čím bych mohl své myšlenky zapsat. Když už tu šanci mám tak zjišťuji že přenést mé mylšnky na papír je docela těžký úkol. Ale snažil jsem se.

Existuje osud?

Kdysi dávo jsem přemýšlel zda-li existuje osud. Abych si mohl odpovědět na tuto otázku, musel jsem si uvědomit co osud znamená.
Mělo by to být něco, co je nám předurčeno ať děláme co děláme. Jaká je ale podstata toho něčeho? Nebýt pana Heisenberga,
asi bych si dal nohy na stůl a zemřel hlady. Pokud bych skutečně zemřel, pak by tomu tak skutečně bylo přeurčeno kdysi dávno.
Nejspíše už v době, kdy gluony začali slepovat kvarky do subatomárních částic, které se slučovali do atomů helia, vodíku až
do té doby kdy kdy jsem o existenci osudu začal přemýšlet já.
Jistou formu osudu můžeme pozorovat nicméně zcela lehce. Vezměmě v potaz antropický přístup. Náš vesmír přežívá právě díky tomu,
že v něm existují podmínky jaké existují. Pokud by tyto prvotní principy vesmíru byly byť o chloupek jiné, řekl bych, že
přinejmenším nebude nikdo, kdo by o tom přemýšlel. Spíše si však myslím, že za jiných podmínek by se vesmír zhroutil již mnohem
dříve. Podle antropického přístupu tedy mohu říct, že bylo už od prvopočátku dané že jednou bude existovat bytost, která bude
přemýšlet o existenci osudu. tuto svoji myšlenku zakládám na nevyřčeném předpokladu, že vesmír je natolik velký, že se v něm
dřív nebo později muselo objevit místo vhodné rozvoji života.Pokud již danými zákony bylo jisté, že takováto situace nastane,
nazývám to osudem vesmíru. Nepochybuji o tom, že tyto přednastavené zákony také rozhodnou jednou o konci vesmíru.
Existuje však osud týkající se detailněji mě samotného? Je mi souzeno psát tuto úvahu na místo toho dát si dobrou snídani,
podívat se na film, nebo jít ven?
Mnohokrát jsem měl pocit že vím jak některé věci skončí. Mnohokrát jsem měl také pravdu, a skutečně to dopadlo podle mého očekávání.
Nicméně mě v tuto chvíli nemůže napadnout otázka, zda-li pouze mé očekávání nebylo příčinou toho co se událo. Na příklad,
budu-li očekávat, že nedám důležitou zkoušku, je možné, že podcením přípravu na tolik abych ji skutečně nedal. V tomto případě se
události budoucí zřejmě ve větší či menší míře orientují podle mého očekávání.
Jsou ovšem situace, kdy chceme něčeho dosáhnout a bojujeme o to. Za předpokladu že máme reálný cíl, se může stát, že přes naši
veškerou snahu naše cíle splněny nejsou. Dalo by se pak říci že nebylo naším osudem takový cíl dosáhnout. Takováto situace nastane
tedy ve chvíli, kdy veškeré možné relevantní okolnosti které my nemůžeme ovlivnit překonají naši vlastní snahu a usměrní výsledky
našeho snažení na špatnou stranu. Pokud se znovu dotknu principu neurčitosti, takové to okolnosti nebyly nutné, přesto však nastaly.
Dovolím si tedy tvrdit že naše životy jsou vázány osudem alespoň trochu. Otázkou však zůstává, zda-li tváří v tvář osudu by bylo
rozumné vzdát naše snahy a po zbytek života žít s vědomím, že jsme neudělali vůbec nic. Na tuto otázku si ovšem musí každý najít odpověď sám.
Ve svém srdci.

---