Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seGenetika v příkladech
Autor
Tizok
Nechtěná odpolední seance
Je něco kolem tři čtvrtě na tři odpoledne a nás čtrnáct statečných usedá do lavic. Většina, co jsme se sešli, není na dvouhodinovce navíc dobrovolně, což nutně implikuje skutečnost, že si každý musel před teprve několika hodinami vyškrtnout tu a tam cosi ze svého odpoledního plánu a zaplnit jej - k velké radosti profesorky biologie - středoškolskou genetikou.
Zatímco jindy kolují jedinci mezi lavicemi od kamaráda ke kamarádu ve snaze prohodit nějaké to slovo a zabít čas, nyní jsem posedali na svá místa s pevným odhodláním sedět a ničím a nikým se nevzrušovat. Apatie a zoufalství by se dalo krájet. Samotné rozsazení studentů se zdá zcela náhodným, ovšem znalému oku se jasně rýsuje demarkační linie ve středu třídy, oddělující Hujery v předu, co na tento předmět a zpitomělé opisovaní kdečeho nedají dopustit, od Kroupů vzadu, kteří by si samou nudou okousali i nehty na nohou. Krátce po nás vchází do potemnělé třídy i černovlasá žena v bílém chemickém plášti, rozsvěcí halogenová světla, která štípou do očí, a začíná dvouhodinovku praktik z genetiky. Nečekaje, až vybalíme pomůcky, píše na tabuli plán dnešního odpoledne. Sklesle porozumím slovu ,,Genetika v příkladech“ ovšem záhy udusán přívalem neznámých slov odhazuji propisku na stůl a pokládám se do křesla s rukama založenýma do sebe. Má pracovní morálka po zjištění, že nebudeme nic řezat a pitvat, vyčpěla asi jako sifon z otevřené sodovky za čtyři padesát ... i se skleněnou lahví. Ohlídnouc se po zadním voji zjistím, že má ruka není prostá tužky jediná. U ostatních šesti “v-zadu-sedících” nestačila pracovní morálka ani vzplanou, natož aby měla byť jepičí život.
Jako Šlajs a Tuček
Profesorka by ráda počítala příklady a pokud jsme s látkou dostatečně obeznámeni (jak očekává, že jsme), vlítneme z teorie na praxi rovnou, protože opakování by bylo zbytečným. Takhle toho víc spočítáme! Navrhnu, jestli my, kterým je celá tato lapálie volná jako trenky, nemůžeme domů rovnou. Odpovědí je mi kousavý pohled, nicméně slovní odpověd mi není dopřána ani ta zamítavá.
Stojaté vody marnosti rozčeřilo všeobecné zděšení, když se začal kontrolovat domácí úkol. Co jsme dělali minule jsem si - tradičně - nepamatoval, sešit si nevedu a vůbec tohle všechno beru tak trošinku ležérně, a tak jsem o nějakém domácím úkolu (tím spíš jeho konkrétním zadání) fakt neměl tušení ani mlhavé. S hrůzou jsem očekával, až na mě přijde řada, abych ověřili soulad výsledků s podobně vyjukaným davem. Naštěstí můj soused zachoval iniciativu, aby se dovtípil, z které cvičebnice byl úkol zadán, dohledal se klíče a výsledek ke spokojenosti z řešení přečetl. Zachoval jsem se stejně prozřetelně a cítil se jak král. Mimo tento malý vzruch se nálada konstantně udržovala na bodu mrazu a snad jenom náhodné vyvolávání z lavic k tabuli, kde nás měl čekal - dle slov lektorlky - sympatický příklad, dokázalo alespoň na chvíli dutými hlavami zalomcovat panikou, nervozitou a zděšením.
Samotná kantorka měla po celou hodinu obavy, jestli její výklad dobře chápeme, o čemž jsme ji ujišťovali oslím pokyvováním hlavou. Když tak u jednoho žáka neshledala, zeptala se, zda je všechno v pořádku. Ten jí drze odvětil, že by šel už domů. Namísto toho šel k tabuli, což na okamžik pobavilo poloprázdnou učebnu.
Jak vybrat a nepřebrat
Série příkladů - počítané téměř hodinu - zadní řady doslova odrovnala. Počítání kdejakého hybridária, které nám vznikne křížením slepice s hráškovým hřebínkem s opeřenýma nohama a kohouta bez hrášku s neopeřenýma nohama, nám ubíralo na náladě a úsudku. Podle schématu studenta u tabule by potomstvo kura domácího mělo mít jednu nohu holou, druhou chlupatou a geny pro hřebínek by dočista chyběly. Smějí se tomu pouze ti vepředu, ti chytří, ti které to baví. My, kterým je to šumák, jenom soucitně vzdycháme. Nakonec se - díkybohu - objasní, že slepice budou mít rovněž chlupaté nohy a hráškový hřebínek, ovšem kdyby se pak tyto slepice křížili s kohoutem, jehož geny by byly jako geny slepic heterozygotní, potomstvo by vzbudilo takové rozčarování, že určitě tu chvíli nějakého organizátora výstav domácí drůbeže zapíchalo u srdce.
Zhruba v polovině seance mám dojem, že na zapařeném zadku sedím celou věčnost. Přemýšlím o relativitě času, v žaludku prázdno, záda bolavá a snaha se soustředit na něco, co je naprosto k uzoufaní, mizivá. Tomu podivnému jazyku pěti písmem ani po hodině nedokážu porozumět o nic víc, než řeči Etrusků. Nad vodou mě drží, že v tom nejsem sám. Je to krásný kontrast naší zadní sedmičky oproti sedmičce v popředí. Zatímco ty záda shrbená - jako záda otroků na polích s bavlnou - krásně píší a počítají, u nás vzadu panuje atmosféra naprosto opačná. Sem tam někdo leží na lavici, další čmárá do sešitu, ale většina se rozvaluje na svých dřevěných židlích a oproštěna této dimenze putuje časoprostory jinými, lepšími.
Školství na osmihodinové směny a práci sebou domů
A dedukuje se dál. Rozvětvení stonků, barva květu hrachu setého, matnost či lest slupky kůže skotu, pestrost semen rajčat. Nudné, nudné, nudné. Říkal jsem, že je to nudné? K tomu všemu se lidská bytost musí chovat tak, aby se jevila jako plně pohroužená do výkladu, což se mnohdy zdá těžší, než se zdá. Za kdejaký sebemenší prohřešek je student předvolán k tabuli na výpočet. Známky se sice neudílí, ale nutit někoho, aby osmou devátou hodinu v kuse za sebou myslel .. to je přeci jenom docela dost. I hlasité zívání coby symbol studentského protestu se vymstí. Na ty, kteří to risknout a dají průchod své únavě, je loupnuto nejdříve okem a nemá-li němá důtka účinku, jdou ihned k tabuli a tam zhmotňují přísloví o vyorané myši.
Samotná informace o čase má cenu zlata, ovšem když se třikrát během čtyř minut zeptám: “Kolik je hodin?” nabývám dojmu, že řeka času vyschla. Vpředu paní v bílém vysvětluje další ze šňůry rovnic. Ptám se ještě okolí k čemu slouží, nicméně krčení ramen a slova jako ,,vůbec nevím“ mi musí zůstat dostatečnou odpovědí.
Je přesně za sedm minut tři čtvrtě na šest, když Mein Kampf vzdávám. Můj spolusedící si samou nudou natahuje přes hlavu obal na notebook, snad aby mohl spáchat demonstrativní sebevraždu, já vytahuji z tašky Gončarova, na lavici buduji ze školních pomůcek přehradu Tři soutěsky a skloněn nad knihou se dávám do čtení. Má ruka, stále držíc pero, bloumá poslepu po papíře, aby alespoň vizuálně o mé oddanosti k výkladu nemohlo být pochyb. Kupodivu to pomůže a nerušen ve čtení procitám vprostřed žadonění, abychom byli puštěni domů. Přidám se k ukňouranému sboru, nicméně jsme odbyti s poukazem na nepřípustnost narušování školního rozvrhu mimořádnými milostmi. Tak v předsmrtné křeči vypočítám schéma čtvrté generace jakýchsi králíků a skončím tu lopotu. V mžiku hodím své věci do tašky a mizím ze třídy ven.