Ucpaný odpad

„Potřebuju nové ponožky.“ prohrabával se v šuplíku se spodním prádlem a za sebe na podlahu házel ty, které se podle jeho názoru už nehodily.

„Opravíš to umyvadlo, nebo ne? Už tři dny ti říkám, že z odpadu teče voda, ale ty mě nevnímáš! Jsi jako hluchý! Jsi lenivý! Doma nic neuděláš, pořád si jenom stěžuješ, kolik toho máš v práci a copak já nepracuju?! Taky chodím do práce, taky tam mám problémy a pak přijdu domů a vařím, uklízím, peru, žehlím a ještě abych spravovala odpad!“

„Kam se poděly ty hrubé ponožky, co mi dala k Vánocům Jarka? Zase se ztratily, já to nechápu, jak se u nás můžou pořád ztrácet ponožky. Musím rozebrat pračku, jestli tam někde nezapadávají při praní, to už fakt není normální. Jaké si mám vzít dneska ponožky, když jsou všechny děravé, prodřené, zabarvené.“ Zavřel šuplík, překročil horu rozmanitých ponožek a zmizel někde v koupelně. Stála jsem pořád ve dveřích, ruce založené na prsou a chtělo se mi brečet. Můj muž, nevšímavý, zaslepený jenom svými problémy, mě snad ani neviděl. Jen kolem mě prošel. Vyhnul se mi jako cizímu člověku ve výtahu. Pardon, jestli jsem do vás narazil. Omlouvám se, jestli jsem vám šlápnul na nohu, opravdu jsem nechtěl. Příjemně voníte, slečno, nešla byste na kávu? Dost!!! Vzala jsem do náruče asi dvacet párů ponožek, které se podle názoru mého muže absolutně nehodí, a hodila jsem je do odpadkového koše, který se okamžitě zaplnil.

„Ty někam jdeš?“ Můj stále nespokojený manžel stál v předsíni a spěšně se oblékal do kabátu. Chtěla jsem dodat, jestli mu náhodou nehoří za zadkem, ale spolkla jsem to. Měla bych přestat tolik používat ironii a sarkasmus, napadlo mě. Jen zabručel, což znamenalo, že někam jde. „Aha. Mohl bys prosím vynést odpadky?“ Podávala jsem mu pytel, navrchu ležely jeho ponožky. Podíval se na ně a pak zaskočeně na mě. Ale neřekl ani slovo a šel. Zavřel za sebou a už jsem slyšela jen rychlé kroky po schodech dolů.

Při krájení cibule jsem se rozbrečela. Dělám to vždycky. Ani nůž namočený v teplé vodě nepomáhá. Když jsem nalíčená, občas si dávám i sluneční brýle na oči, aby mi slzy nerozmazaly řasenku. Dneska se mi to tak trochu hodilo. Mohla jsem k slzám vyvolaným sekretem z cibule přidat také slzy smutku a zklamání. Zklamání ze svého muže. Kdysi byl úplně jiný. Chápu, že časem člověk jakoby otupí, už nemiluje tak hluboce a s takovou prvotní dravostí a nenasytností, ale aby chodil po bytě a mluvil jenom o práci a o svých problémech a přitom neviděl, co se děje kolem něho a co se děje doma, tak to ne! Kdy se mě naposledy zeptal, jestli s něčím nepotřebuju pomoct? Jestli si nechci koupit něco hezkého? Jestli nezajedeme někam na výlet? Jestli si nevyjdeme na večeři? Na víno? Kdy to bylo naposledy, co mi přinesl kytku? Co mi koupil čokoládu? Kdy to bylo naposledy, co se na mě vůbec podíval a usmál se a řekl mi, že mi to hrozně sluší? Kdy to bylo? Před rokem? Před dvěma lety? Jako bychom byli už jen přátelé, kteří mají společnou domácnost. Jako dva cizí lidé, kteří se potkávají v koupelně a v kuchyni.

„Koupil jsem rohlíky.“ Položil je na stůl a šel si pustit televizi. „Pečiva máme dost, ale díky, snad se to sní. A když ne, tak udělám zítra žemlovku.“ Tohle občas dělá. Naštve se. Neřekne ani slovo, odejde z domu a pak přijde s rohlíky nebo s vlašským salátem. Koupí to úplně zbytečně, v lednici většinou máme všeho dost, ale jako by se tím chtěl nějak omluvit. Neumí říct prostě „promiň“. Neumí se omluvit, neumí se mi podívat do očí a něco mi vysvětlit. Vůbec se mnou nekomunikuje. Ale to ostatně nikdy moc neuměl. Radši poslouchal a já jsem vždycky švitořila. Povídala jsem mu o všem. O rodině, o mých zájmech, o kamarádkách, o mně. A klidně jsem vyprávěla i deset hodin v kuse. Občas se na něco zeptal, občas něco prohodil, většinou mě však nechal mluvit a byl rád, že nemusí mluvit on. Když jsem přestala vyprávět a šveholit, bylo ticho. A bylo i hodinu nebo dvě, dokud jsem zase něco nezačala vyprávět. A když jsem se s ním hádala, vždycky se díval jinam, neřekl na svoji obranu nic, sebral se a odešel. Šel si pustit televizi, vzal si knížku, pustil si rádio. Dal si sluchátka na uši. A to mě štvalo nejvíc, ta jeho lhostejnost, ta neochota něco řešit, něco říct, k něčemu se vyjádřit a ukázat svůj postoj. On se nikdy k ničemu nevyjadřoval, a to mě hnětlo. Teď už to po patnácti letech manželství neřeším. Kolik já jsem se už nabrečela, kolik naprosila, aby odpověděl, aby mi vynadal, aby mi řekl, že je něco špatně, že něco chce, aby mi řekl, co si vůbec myslí. A bylo to zbytečné. On vždycky odešel. Nepomohlo nic. Slzy, nářek, lamentování, vyčítání. Nic. Asi mi to i chybělo, ta možnost mít se s kým pohádat a pak usmířit. Neusmiřovali jsme se nikdy, protože on zarytě mlčel třeba i týden a mě mezitím přešla chuť na usmiřování, zapomněla jsem na příčinu neshody, proto k žádnému milému usmiřování nedocházelo. A možná to náš vztah hodně ošizovalo.

„A kdes vůbec byl, když jsi tak spěšně odešel z domu? Koupil sis nové ponožky?“ zeptala jsem se, když jsem před něj pokládala oběd na stůl. Přitáhl si talíř k sobě a začal jíst. Beze slova. U jídla se nejí, jako by chtěl naznačit. Měl však smůlu. Opakovala jsem svoje otázky v různých variacích. Nedala jsem mu pokoj. Očekávala jsem, že se sebere a odejde s talířem k televizi s prohlášením, že ho nenechám v klidu najíst, ale tentokrát to neudělal. „Byl jsem se projít a koupit si noviny.“ Pokývala jsem hlavou, jakože tomu rozumím, tomu rychlému úprku z domu, co nemohl najít jedny dobré ponožky, ale přitom jsem nechápala nic. Ostatně jako vždycky.

„Spravíš teda někdy to umyvadlo? Je asi ucpané. Už jsem zkoušela všelijaké prostředky, ale nepomáhá to, je to třeba rozebrat a vytáhnout ty usazeniny. Nebo zavolám odborníka, jestli se ti do toho nechce.“ Odnášela jsem špinavé talíře. Pohlédla jsem na něj od dřezu. Všimla jsem si, že měl smutné oči. Ale proč není aspoň trochu chlap, nezvedne se, neplácne mě po zadku a neřekne – lásko, ustup stranou, hned se na to podívám? Proč jen tak sedí jako utrpení boží a mlčí? Spravoval kdysi i televizi, vysavač, mixér, tak proč by se nemohl podívat na trubku pod umyvadlem? Nechápu ho, copak se stydí? Nemá už sílu? Co s ním je?

„Neznáš číslo na nějakého instalatéra?“ ptala jsem se sousedky, na kterou jsem šla zazvonit, když jsem se nedočkala odpovědi. „Neznám, ale mám Zlaté stránky, hned ti je donesu. Taky jsem si už jednou volala instalatéra, mě zase teklo z ústředního topení.“ Podala mi žlutou bichli. Listovala jsem v ní a našla aspoň deset instalatérů pracujících u nás ve městě. „Barník, Fiala, Jaroušek, Lumílek, Nosatý, Pískal, Tvrdík… No, to jméno Tvrdík mi něco říká. Že bych zavolala jeho?“ ptala jsem se jakoby sama sebe, ale přitom jsem to říkala dostatečně nahlas, aby to slyšel i Hynek. „Máme teď v práci strašné zmatky. Moje pracovní skupina špatně dokončila zakázku, asi se to bude řešit i soudně. Už to nestihneme v termínu opravit. Máme tam teď hotový blázinec. Asi se tam skočím podívat, jak jsou chlapi na tom s tou opravou.“ Zvedl se od stolu. „Myslíš, že bych měla zavolat Tvrdíka?“ volala jsem na něj do předsíně, kde měl zase rychlostí blesku obléknutý kabát. „Já už musím jít. Slíbil jsem, že tam budu ve tři. Ahoj.“ „Ahoj.“ A cos slíbil kdy mě? Ptala jsem se pološeptem, když už byly dveře zavřené. A hlavně, cos kdy tak striktně dodržoval, když se jednalo o mně? Když tě o něco poprosili ostatní, tos letěl střemhlav na pomoc, ale když jsem tě prosila o něco já, tak jsi jen kýval hlavou, jakože na to někdy taky dojde. Stala jsem se až tou poslední, které jsi pomáhal. Až tou poslední, ke které se vracíš, kterou posloucháš. Co jsem vykládala kdysi, znal jsi nazpaměť, i když to byly vyloženě hlouposti. Dnes už mě nevnímáš, něco ti povídám, ty to později slyšíš od jiných a přijdeš s tím domů jako s novinkou. Máš radost, když mi o tom vyprávíš a já v duchu brečím, že jsi mě před týdnem neposlouchal, když jsem ti vyprávěla totéž. Brečím, že se ptáš ostatních na věci, o kterých jsem ti vyprávěla já. Jako kdyby sis to potřeboval ověřit z více zdrojů. Jako kdybys mi nevěřil, přitom však vím, že ti vázne rozhovor, tak se ptáš i na věci, které už víš. Ale mně to bolí.

„Dobrý den, pane Tvrdík. Jsem moc ráda, že jste tak rychle přijel. To umyvadlo už mám skoro týden ucpané a bojím se, že mi praskne odpad a vytopí mi to kuchyň.“ Usmála jsem se na mladého instalatéra s hnědýma očima. „Já už se na to podívám, nebude to určitě nic vážného, zkoušela jste nějaké přípravky na ucpaný odpad?“ Kleknul si pod umyvadlo a začal odšroubovávat trubku. „Zkoušela jsem všechno možné, ale pořád mi to špatně odtéká. Můžu vám udělat kávu?“ Na zem se vylila voda z odpadu. Instalatér v ruce držel chuchvalec vlasů, mastnoty a zbytků jídla. „Prosím vás, dala byste mi nějaký kýbl? A hadr? Tu kávu si dám když tak později, jestli můžu.“ Usmála jsem se na něj a běžela do koupelny.