Hranokraj - kapitola 1

Vítejte ve světě, kde neznají ani Darwina ani Mendělejevovu periodickou tabulku prvků, natož poslední hudební hity ázerbajdžánské popové scény. Ve světě, kde téměř nikdo nezlobí, kde všichni chodí rádi do školy (možná proto, že nemusíte rýsovat a šplhat po laně), sbírají léčivé byliny a třídí odpad. Ale zvykněte si, že vše není takové na co jste zvyklí tam u vás na Zemi. Možná vás překvapí proč vám ráno u dveří zvoní malý rozcuchaný kaštan a netrpělivě huláká do škvírky mezi dveřmi :“Je tu někdooooo? Poštaaaaaaaaaa… Nebo tu mám zakořenit?“. Zvykejte si. Tohle je Hranokraj. Nakonec proč by stromy měly trávit všechen čas na jednom místě a neužít si ani kapku zábavy? A proč by nemohly pracovat a jezdit k moři. A až půjdete na ryby tak pozor, třeba bude vaše oblíbené místo i s celou řekou fuč. No co, šla na výlet…Anebo do důchodu.

„Je tu někdooooo? Poštaaaaaaaa…. Nebo tu mám zakořenit?“ huláká Trudimír, desetiletý kaštan, kamsi do míst, kde tuší škvíru v netěsnících veřejích. Je ještě tma a on má tolik práce. A nikde nikdo. To snad není možné, už je skoro 6 hranhodin a Liškopejr stále v peřinách. Tedy spíše hlavou dolů. Kdyby jen věděl co musí nebohý Trudimír ještě stihnout a oběhat. To máte Rumílkov, Oříškov, Česnekův Vrch, Chaloupky většinou u řeky a pak tam do kopce k těm protivným, věčně nespokojeným Nasřibům. S nimi je vám domluva. Někdy sotva vykouknou zpod klobouku. A to tam věčně nosím rekomanda a dobírky. Ani starý Hlízoslav už není co býval. Ale to je od té doby co si trošku víc přihnul šiškovice (však taky byla poctivá, dělal jí Muchožab) a zlomil si podhoubí. Já vím, slavil svého prvního vnuka, praváka. „Pravák, konečně pravák!“ hulákal a kutálel se ze stráně.
„Do hranatý poklice, vstávej nebo cože to děláš když se probouzíš Liškopejre! Mám tu pro tebe psaní!“ křičí nervózně Trudimír a lomí větvemi. „Honeeeeeeem! Máš nějakou kamarádskou hlínu Liškopejre! Sápe se mi po kořínkách!“ Ticho. Mdlé prázdné ticho. A znenáhla Žuch. No řekněme spíš rána jak z kanónu, přesně taková, jako když mýval spořádá hrnec fazolačky. „No sláva, bůh existuje“ oddechne si Trudimír, doufaje, že to bylo Liškopejrovo ranní entré. A nemýlí se. Jen co bys větví mávl tu stojí ve dvěřích mžourající zmatený tvor. Třímá v rukou koště a křičí z plných plic: „Kuš vy žebroto, už nemám žádný knoflíky ani bavlněný spodky, prostě niiiic!“. Trudimír zírá, poodstoupí a ťukne ho do čela. „Haló pane, myslíš, že by mi slušely spíš světlé, nebo raději v tmavém odstínu? Prober seeeee!“ zaječí tak až Liškopejrovi rozčeří chloupky na čumáku. Ten se úlekem lehce prohne a konečně otevře oči dokořán.
„Á tos ty Truďo, můj drahý listnatý doručovateli! Nezdá se ti že ještě nedozrál čas propustit denní světlo k mým unaveným zrakům?“ pronese květnatě Liškopejr a uhladí si vousky. Trudimír obrátí své dřevěné oči v sloup. „Měl bys přestat číst toho Třeskopího a podobné žvanily a vrátit se nohama na zem. Podívej se jak žiješ, šest hranhodin pryč a ty jsi ještě napůl v limbu“. „Vždyť stojím nohama na zemi, nevidíš? Visel jsem celou noc.“ Odvětí Liškopejr a líně si zívne, při čemž si jen tak tak nepřekousne jazyk. „Sakriš, kolikrát si říkám, že můj táta nebyl ani tak pejr jako spíš žába“ procedí snaže se ho nacpat zpět do tlamy. „Prosím tě co to kvákáš, že nebyl?“ podiví se nedůvěřivě Trudimír. „Vždyť se na sebe koukni, jsi celý on.. úplně celý pejr jako byl on,… tedy až na to že jsi taky trochu máma.“ Dodá kvapně.
„Pejr, nepejr, musela se tam mihnout někde žába, to mi nepovídej. Proč bych jinak měl v puse místo jazyka takovou vánočku.“ Řekne Liškopejr a rozevře zeširoka tlamu ukazujíc prstem na nepřehlédnutelný růžový objekt uvnitř. „Dobrý bože“ pomyslí si Trudimír „Nejen žába ale i skunk se k tomu přichomýtl!“ přihodí v duchu. „Vánočka říkáš, hm, od žáby… já vidím jen a jen jazyk, tohle nevypadá jako pečivo. Navíc co by to bylo za vánočku bez rozinek. Takovou by si žádný moukomág nedovolil vykouzlit “ uchichtne se Trudimír. „To je jako hranblížky bez mátové marmelády! Umíš si to představit? To neštěstí?“ vyhrnkne ze sebe a uvědomí si, že se mu do těla od kořenů vkrádá hlad. Hranlamánky s mákem, hranlíky a hranchová kaše, hranboryyyy… zní mu hlavou a v břiše mu kručí až běda. „Občas mě jímá podezření, drahý Trudimíre, že v tobě koluje spíš dubová míza než kaštaní. Nevím zdas tak natvrdlý, nebo jen neposloucháš co ti tu vykládám. Člověk má trápení a to podotýkám, že nemalé, a ty mluvíš o pekařině“ zahartusí nevrle Liškopejr. „Co tě nemá, co ty máš za trápení prosím tebe?! Jazyk ti dozajista takhle nabyl od té doby co jsi proháněl Zlokurovy mechotlapky po lese. To si myslí každý. Zlokur na tebe seslal jistě nějaké moc ošklivé kouzlo. Jen ty si to nechceš přiznat!“ odvětí Trudimír přátelsky. „Takže nakonec si za to můžu sám?“ vyhrkne a zakaboní se. Po nepatrné chvíli váhavě a nejistě dodá: „Jaképak kouzlo, Zlokur je jen obyčejný starý morous, co nevystrčí nos ze svých knih, ne?“ Pohlédne napjatě na Trudomíra a čekaje odpověď se nepatrně otřese. „Já bych si tím až tak jistý nebyl Liškáči, kolují o něm u nás v Hranokraji prazvláštní řeči“ pronese tajemně, byť s nepostřehnutelným šibalstvím v očích kaštan. Tato věta se nemine účinkem. Liškopejr celý stuhne a vyvalí oči. Že by v tom opravdu měli prsty ti mechoví tvorečci co tak rádi ruší jeho odpočinek? Je pravda, že jim posledně trošku zdvihl mandle, ale vždyť je, zlomyslníky, ani nedohnal a jen je počastoval nepěknými slovy. Proč by tedy…“ Neměly si z mého okapu dělat skluzavku!“ přeruší Liškopejr mlčení a pokračuje: „Vždyť víš jak mám citlivé uši Truďo! Ten zvuk mi nedělá vůbec dobře, vždycky mi pak opuchnou tlapky.“ zabručí a zadívá se do svých chlupatých dlaní. „No podívej, už zase se nafukují. To je z toho rozčílení.“ „Nenafukují, to bych si všiml a já co, já nic nevidím a to mám oči lepší než slovutný Zebrorys z Chmelích Luk! A nefňukej pořád, už jsi jak ti šnekořožci z Bezsalátova. Ještě si začnu opravdu myslet, že u toho byla žába.“ Odtuší škodolibě strom. „Víš ty vůbec co je trápení? Podívej se ty máš dvě nohy ale já? Musím shánět botky na všechny mé kořeny a kořínky, i ty nejmenší a přesně to je trápení Liškáči. Botodělky jen mě vidí, tak zavírají krám. Prý si neumím představit jaké je to soužení vše proměřit a zhotovit, abych byl spokojený. Jako bych byl kdovíjak náročný!? A to si představ, že mi minule vyčetly to, že dva z jejich učedníků nemohli dva týdny pracovat, neb‘ si ze zoufalství nad mými škorněmi vyrvali obočí a za to údajně mohu jen a jen já! Jako bych si schválně řekl, tak a ode dneška budu strom a dělejte co umíte, pche!“ zavzdychá Trudimír. A tak se přátelé dohadují co je větší neštěstí a soužení, jestli to když se uvelebíte na vyhřáté mezi a ona sotva dosednete zabručí, že byste mohli jít jinam, že má škytavku a bolení v kříži, a že vůbec není zvědavá na nějaké to vaše neskladné pozadí nebo to, když se vaše stará kůlna znesváří s rýčem a hráběmi a počne je v pravé poledne fackovat hlava nehlava. Zkrátka a dobře jedna hrůza střídá druhou, až by z toho mnohý zaplakal.
Tak ti dva hovoří a hovoří, Trudimír horlivě gestikuluje, mává větvemi, takže připomíná pouťovou atrakci, Liškopejr podupává a tu a tam se chytne za hlavu. Náhodnému kolemjdoucímu by se zdálo, že tančí. Čas plyne a hlad tam někde v útrobách našeho milého Trudimíra začíná být pořádně slyšet. Křach. Řuch. Loup. Písk. Liškopejr náhle zpozorní. Nastraží uši a očividně pátrá po onom záhadném a strašidelném zvuku, odkud že vychází, vyklání se do stran a kroutí hlavou. „Že by ti moji podstolníčci zase dělali rotyku? No tak na to se tedy podívám“ poví odhodlaně. Liškopejr si samožejmě neodpustí to, aby příteli nevyprávěl o zvláštních nočních šramotech u něj v kuchyni a o tom, jak tuto záhadu bravurně rozluštil. Inu, zvuky, které mu poslední týdny nedaly spát a které zněly něco jako „ Hej brachu, nalej ještě malvazu…“ pocházely od jeho malých společníků z chaloupky, podstolníčků. Ti se jednoho podmračeného odpoledne natolik nudili, že uspořádali dobrodružnou výpravu do Liškopejrovy spíže. A co že to neobjevili krom‘ běžných pochutin? Ano, správně tušíte, Muchožabovu šiškovici. Nechci jim křivdit, ale museli si odlít pořádný žejdlík, jinak by jim to noční juchání přeci nevydrželo skoro tři týdny. Přesně tak, tři týdny halekání, chichotu a nejapného brebentění. A to ještě třikrát jódlovali!
„…Ale já jsem na ně vletěl a…“ nedořekne Liškopejr. „To nic, jen mi kručí v kmeni, mám hlad.“ vysype ze sebe Trudimír. „Obyčejný kaštaní hlad. Hlad znáš ne? To je takový…“ větu ale nedokončí. „Podívej kolik je hodin Liškopejre“ vykřikne poté co si všimne jak slunce vykukuje za komínem, uvědomíc si proč tu vůbec je a že má ještě spoustu povinností. „Zase jsi mě zdržel jako obvykle! Příště ti nechám dopis na prahu! Tumáš!“ vsune mu dopis do tlapek a peláší pryč. „Jo to říkáš vždycky! To bych tě nesměl znát…“ usmívá se Liškopejr prohlížeje si kdo že mu to píše…