Hranokraj - kapitola 2

„To je od Hlaholuska.“ radostně zavískne, ale hned vzápětí mu po tváři přejede stín. „To musí být závažné. On přece nepíše nikdy jen tak zbůhdarma (vlastně téměř nikdy)“ bleskne mu hlavou. Netrpělivě roztrhne obálku vyrobenou ze zelných listů a pozorně čte:
Milý Liškopejre, příteli… Na první pohled je vidno, že je list psán roztřesenou rukou, což je u Hlaholuska nezvyklé. Vynikal vždy dokonalým hranopisem. A to i poté co si pochroumal své zeleninové ruce při jízdě na splašené dutohlavce (jak sami jistě poznáte nepříliš ovladatelném tvoru). „To vskutku nevypadá dobře“ pomyslí si. …stala se strašná - a kdyby existovalo slovo, co by vystihovalo to co se stalo, tak bych ho bez váhání užil, protože strašná je poněkud slabý výraz - věc. Můj milovaný a nenahraditelný druh Hrachodrak je v koncích…. Tady je na místě osvětlit, kdo nebo co je to onen Hrachodrak. Tak tedy, ona bytost, jež sdílí příbytek s našim Hlaholuskem je v podstatě drak, ale… Když je Hrachodrak zdráv a při síle, tak dělá kamna, díky svému ohni, který zdědil po svých předcích a jenž má bezpečně pod kontrolou (I když si Liškopejr vzpomíná na poučku, že když drak kýchá musí ze světnice a otočit hlavu směrem k hromadě kamení, to znamená napravo a ne nalevo, kde Hlaholusk pěstuje proso. Ono se to ale špatně volí strany, když kýcháte a jste drak). Pak ale přicházejí i krušné chvilky, třeba když vám celou úrodu spasou prosožerky a v komůrce vám zbývá ledva půl pecnu toho nejlepšího chleba z Hrankraje a soudek šiškovice. Co teď říkáte si? Přihnout si a umlátit draka a pak sebe? Kdepak. Nyní přichází opět na scénu domácí mazlíček a kamna v jedné osobě. V nové roli ovšem. Ze svých bezpečně skrytých hrachovaků počne sypat různé pochutiny, především tedy hrách. A když se opravdu hodně snaží tak i čočku.
…Víš jak je nepoučitelný a kolikrát jsem mu říkal, aby nechodil do Uzívaného lesa a nic tam nejedl a tak vůbec. A co on udělá? No schválně hádej! Neuhodl jsi viď. Šel tam. No a protože je to ťulpas jak má být, tak se tam nažral nespavek a nyní už několik týdnů nezamhouří oka, chřadne a netopí. Prý ty bobulky úplně volaly po tom, aby je smlsnul a co on neudělá? Sežere je! Bych mu snad i jednu lísknul, kdyby mi nebyl tak drahý. Tímto tě žádám, když už víš jak se věci mají, o pomoc, milý Liškopejre. Potřebuju získat kořen dřímotníku a z něj vyluhovat látku, jež zruší účinky těch zpropadených bobulí. Potřebuju získat ťuhákulum. Dřímotník roste jen v lesích kolem Mručiskal a ty jak vím ta místa znáš dokonale. Pomoz mi prosím. Budu ti nadosmrti zavázán. P.S: Nebudí tě poslední dobou v noci také jakési zvláštní zvuky? Zní to asi takhle: Hej brachu, nalej ještě malvazu… A taky mi někdo upíjí šiškovici. Hrachodrak to není. To bych poznal. Upřímně zdraví, tvůj Hlaholusk…
Liškopejr spíš vyjeveně než-li sklíčeně složí dopis a posadí se na Matyldu, která se očividně právě probírá a zívajíc ho div nespolkne (Matylda je Liškopejrova čtyřnohá kamarádka s opěrátkem, no prostě židle). „ Piliny a třísky, to byl zase sen“ zabreptá ospale Matylda. „Zase ten o bezzadku?“ zeptá se Liškopejr. „Jak to víš?“ vyhrkne ze sebe židle.“Vždyť ten se ti zdá od té doby, kdy jsem…“ nedořekne, poněvdž se odkudsi z míst, kde by člověk tušil podlahu (ne, ona tam opravdu je) zašveholí pisklavý hlásek: „Od té doby co jsi nás vyhandrkoval se Šmelhnátou Nádobabovou!“ „Za nějaký hloupý a šišatý a takový nehezký…“ Skřítek nestačí dokončit myšlenku, neboť ho přeruší Liškopejr svým rázným: „Za valoun lstikovu, za velmi vzácný kámen. Však jen kdybych věděl co si to nasadím domů za havěť, tak to nikdy neudělám. Jako by nestačili podstolníčci a jejich nejapné manýry.“… „Ohóóó tak to pozoooor!“ zazní další, byť znatelně hlubší hlásek zpoza nohy stolu a nesmlouvavě dodá: „My (tím samozřejmě nemyslí nikoho jiného než podstolníčky) tu žijeme už od dob co sem tvůj nebožtík prapejr přivandroval z Kdovíkdova a postavil tuhle… tenhle… no zkrátka když se tu usadil. Jó, to byly jiný časy. Nikdo nás ustavičně nesekýroval a byla legrace až se nám z toho kroutily vousy. Tak nás nech na pokoji laskavě ty…“ ztichne a po chvilce se opět ozve:“A víme kam si to schoval (každý nechť si domyslí co má onen nezbeda na mysli).“ Liškopejr nevěří vlastním uším, cože je ta jeho domácí drobota schopna vypustit a už už se chystá cosi odpovědět, když tu místností zaduní zvonivý bas: „Což nebude klid v tomto domě? Raděj‘ bavme se teď chvíli o mně!.“ To vstoupil do příběhu Malchaj ibn Jachlam. Nechme ho tedy ať se sám uvede: „Jsem stůl královské mízy, můj charakter je ryzí, hrdina ve dřevě mém žije, já vyřezán byl z akácie…“ No stačí stačí, děkujeme Malchaji. Liškopejrův stůl (ač on sám tvrdí, že je vyroben z převzácného dřeva, mnohým se zdá že to byl spíše buk) trpí utkvělou představou, že je urozený a čímsi výjimečný. Také to všem dává při každé příležitosti patřičně najevo. „Proč hlásky jako pilky mají ti s malvazem, nevědí že jeden vládne, že já tím králem jsem?“ zabručí Malchaj. A to se ukazuje jako neuvážený krok. Podstolníčci a Vedležidláčci (to jsou ti, které Liškopejr vyhandloval) spustí takový povyk a kravál až se stěny otřásají. Většinou znesváření skřítci (Podstolníčci svou víru opustili, zatímco Vedležidláčci věří ve svého Bramboha stále) se nyní v rozčílení spojili. „Už dlouho jsme si nedělali táborák, dones sirky Kříťo“ křičí jeden. „To neee, vlezeme mu do šuplete a budeme zpívat, řvát a halekat až mu naskáčou boule“ přihodí druhý. A tak přebíjí jeden druhého zlomyslnějšími nápady, co provést nabubřelému Malchajovi a jak ho řádně vytrestat za jeho neskonalou drzost. Přátelsky se poplácávají a pro tuto chvíli je jim zhola jedno, že ten patří k tomu a ten zase k onomu klanu malých darebů.
„Kuš, holomci!“ přeruší Liškopejr k nelibosti skřítků ten strašlivý humbuk. „Hádat se můžete dosyta, až budu z domu“ pronese vážně. „To na tu chvíli než se vrátíš od Muchožaba nemá ani cenu.“ Uchichtne se jeden mužíček sedící na špičce jeho boty. „Já ale nejdu pro šiško…“ zamračí se. „Hlaholusk… přítel je v nesnázích a já mu MUSÍM pomoci. Vyrážím zítra za rozbřesku!“ Všechny oči se upírají na Liškopejra a nikdo ani nehlesne. Je slyšet jen polohlasné chrr chrr. To jen Matylda opět usnula. „Kdyby se tak klidného a nerušeného spánku dostávalo i Hrachodrakovi.“ Pomyslí si poslouchaje onen jednotvárný zvuk.
„To ale nemůžeš.“ Prolomí ticho plačtivě hlas. „Nejsme zvyklí na samotu. Nechceme abys šel.“ Liškopejr si zprvu myslí, že je to některý z Vedležidláčků, ale jak vidí mýlí se. Ten hlas patří skřítkovi co se uvelebil mezi knihami na polici. Je to Podstolníček. Zřejmě si ještě neuvědomil, že pán domu bude nějaký čas pryč a TO co je schováno tím pádem nikdo nebude hlídat. Tohle by nečekal. Rozhodně ne od jednoho z těch, kteří ho soužili celé tři týdny svými lumpárnami. „My tu nemůžeme být sami, nesneseme to. To nás raději střel Šmelhnátě! Třeba za nás dostaneš nějakou pěknou konvici nebo…“ „S tou babou už nechci mít nic společného a vás bych nedal ani za…“ přeruší skřítka Liškopejr a zalesknou se mu oči. „I když jste holota nezbedná, přesto by se dům bez vás neobešel (tím samozřejmě chtěl naznačit, že má své skřítky docela rád).“ Tím se situace náhle komplikuje. Již rozhodnutý Liškopejr pojednou váhá. Na jedné straně je tu nesmírná touho pomoci příteli a na straně druhé starost o svou švitořící drobotinu. Jediné štěstí, že má srdce na svém místě a pro rozhodnutí nejde daleko.
„Nu co nadělám. Snad toho nebudu litovat.“ Povzdychne si a cítí jak se do něj vpíjí zhruba dva tucty malinkých oček. „Co tak koukáte?“ odmlčí se „Budete mě provázet, ale…“ Zbytek věty zanikne v Jůůůůů a Jééééé a Bude výýýýýýýlettt… „Alou na kutě, pořádně se vyspěte. Žádné ospalce na ramenou nenesu, aby to bylo jasné předem!“ zvýší naoko hlas Liškopejr. Malchaj se už už chystá cosi říct, zřejmě o tom, že on bude ten pravý společník a veškeré hrdinství by mělo spočívat na jeho bedrech, leč předběhne ho Liškopejrovo: „A o vás a zbytek domu se, pevně v to doufám, postará Trudimír. Ještě teď za ním zaskočím…" A Matylda spí…