Hranokraj - kapitola 3

...

Všem musí být nad slunce jasné co se dělo jakmile se za Liškopejrem zabouchly dveře. Nebo ne? Vlastně vy až tak důkladně neznáte domácí skřítky že? Inu, když některému z nich řeknete: „Nestrkej prosím tě hlavu do té sklenice, nevyndáš jí.“, tak co asi tak udělá? No samozřejmě, nasouká se tam až po ramena a pak už jen křičí a kope nožičkama a modrá v obličeji. Nebo si některého zkuste poslat pro čerstvé hranlíky k místnímu moukomágovi a můžete si být jisti, že se nevrátí dříve než za dva dny a to ještě řádně rozveselen (a jak správně tušíte bez kýženého pečiva), neboť dozajista navštíví všechny své příbuzné. A že těch chaloupek je po obou stranách cesty dost a dost. Postranními dvířky se pak do kuchyně vřítí drobounká postavička s písní na rtech a zářícíma očima a vás rázem přejde všechen hněv.Ovšem to bychom jim křivdili, přisuzujíc jim pouze špatné vlastnosti, to ne.Umějí být i užiteční (především tedy Vedležidláčci, poněvadž Podstolníčci se svým ortodoxním bezvěrstvím neuznávají žádné autority a tudíž se jich, jak se domnívají, povinnosti netýkají). Jak vidíte sami Podstolníčci nejraději zlobí a oddávají se lumpárnám, zatímco mezi nejmilejší činnosti Vedležidláčků patří, kromě běžných domácích prací jako je vyspravování požkozených pavučin a drobného úklidu kolem pohozené bačkory, především láskyplná péče a zušlechťování Liškopejrových brambor. Všemožně je leští a opečovávají, dokonce jim po nocích tajně šijí košilky a čepice, aby v chladné komoře nenastydly. Proč takový přemrštěný zájem o tuto rostlinu z čeledi lilkovitých, říkáte si? Vysvětlení je vskutku jednoduché. Tito drobečci totiž pocházejí ze vzdálené a přezajímavé země jež se nazývá Bramborie, v níž i místní božstvo je pojmenováno po této pochutině. Ona nadpřirozená bytost nazývá se Brambůh. Zajímavé že? Svou víru, jak už víte, si Vedležidláčci přinesli s sebou a trápí tak hranterý co hranterý obyvatele Liškopejrova domečku, hrdelně zpívajíce (vzpomeňte si na některý z hitů Briana Adamse) a klaníce se prapodivné sošce, kteroužto vyřezali z jednoho zvláště povedeného kusu. Podstolníčci, propadajíce čirému zoufalství (většinou tomu bývá v noci z hrandělí na hranterý), se pravidelně pokouší tuto zeleninovou modlu zcizit, avšak pokaždé jsou lapeni bramborovou hlídkou, která sestává z opravdu tvrdých chlapíků, načež je jim náležitě vyčiněno (to znamená nafackováno až jim lítají chloupky z uší).
Nu ale abychom zbytečně neodbíhali, vraťme se do chvíle, kdy Liškopejr opouští světnici a vydává se s naléhavou prosbou za Trudomírem. Dveře se s vrzotem zavřou a… Vše co bylo tak důkladně uschováno (tedy alespoň kdosi měl ten dojem), bylo velmi rychle a bez větších potíží nalezeno. Téměř neslyšné rychlé cupitání následuje skřípání koleček a veselé hihňání (skřítci si na přemisťování své oblíbené pochoutky zbudovali vozík). Netrvá to dlouho a zpod stolu se ozývá bujarý smích, zpěv a občas i škyt, hepčí a „Dej sem kořalu, sysle.“ „Mám ten dojem, vím to jistě, být jste měli v jiném místě!“ ozve se rozhořčeně Malchaj, čímž samozřejmě míní to, že už měli být dávno v peřinách. „Kušuj almaro, času dost!“ zazní mu v odpověď a veselí nerušeně pokračuje dál. „Se skříní – MĚ – stůl si splésti, to se moudrým nepoštěstí“ opáčí drzému mužíčkovi. „Ten dřevák snad neztichne. Kdybys aspoň tak nežvatlal. Pořád samé rýmy a tak. Až z toho brní uši…“ zaskřehotá skřítek a posune si čepici do týla. „ Nebo víš co, mám nápad!Zanotuj nám něco, ať nám líp chutná hm? A víš co? Zazpívej nám. O nás, skřítcích, průvodcích hrdinného Liškopejra.“ Malchaj je touto prosbou překvapen, chvilinku dumá a spustí:

Zítra ráno, za rozbřesku
Hrdina až v širý svět
Se v neznámou vydá stezku
S vírou, že snad jednou zpět
Se navrátí a břímě zmizí
Že básníci velkrorysí
O něm budou vyprávět…

„Ppppočkej, počččkej, tam není nikdo z nás.“ Ozve se rozhořčeně skřítek a plácne s sebou na zem. „Mlč!“ okřikne ho druhý, zasněně hledíc do dáli. „Pokračuj dál…prosím Malchaji (to je snad poprvé, co ho kdy některý z mužíčků takto oslovil)“. Stůl je naprosto vyveden z míry a tak nevědomky začne zpívat něco naprosto jiného, než chtěl (mínil zmínit cosi o ranní nevolnosti, kyblících a chudáku Liškopejrovi ověšeném malými postavičkami).

Malí, přesto odhodlaní
Na cestách ho provázet
Budou, mečem nebo dlaní
Chránit, do půtky by vlét‘
Z těl svých štíty, srdce ryzí
Bardům nebude pak cizí
Písně o nich tklivě pět.

Malchajův hluboký hlas doznívá a mezi skomírající tóny se vplétá ticho. Hluboké, klidné ticho. Užaslé tváře skřítků mluví samy za sebe. Nejeden z nich má otevřená ústa a opojený písní o hrdinství nepřítomně zírá, zřejmě kamsi do budoucích dnů. Někteří ve svých představách bloudí po bitevních polích překračujíc vychládající těla nepřátel, jiní (většinou starší ročníky) se zase potutelně usmívají, neb‘ se kdysi kdesi dozvěděli (to nemohl být nikdo jiný než Muchožab), že v místech kam se ráno odeberou používají k pohoštění dvoupalcové hrníčky. A to je opravdu poctivá míra vezmeme-li v úvahu velikost Podstolníčků. Každopádně ať už se ve své fantazii toulají kdekoliv, velmi rychle je do reality vrátí ječivé jéééééééééé a bum, tedy tupý náraz do zdi. Co to asi tak může být? Všichni si myslí, že Zdilup, zdomácnělý bubák, který se v záchvatech frustrace pokouší skoncovat se životem jakýmkoliv způsobem, ač si neuvědomuje, že jako bubák se prostě zabít nemůže (ať už z fyzického či morálního hlediska). Ale kdepak Zdilup, nýbrž jeden ze skřítků, kterého do transu uvedla Malchajova píseň. Sžitý s představou ochránce Liškopejra se rozběhl, ozbrojen chlupem z mechotlapky (zřejmě ho nalezl kdesi na podlaze a pokládaje ho za dokonalou zbraň, se ho rozhodl použít), vstříc hordám zlosynů usilujících o hrdinův život. Jeho chrabré počínání jak už víme zastavila zeď, která jakmile se náš malý válečník rozplácl jak dlouhý tak hranatý o zem, spustila nehorázný tyjátr. Řev a skřípání cihel. Prý že tohle už není žádná legrace, bydlet s takovými živly pod jednou střechou, že nestačí ta věčně brblající průhledná bublina (Zdilup), teď už dokonce s terorismem a domácím násilím začínají i ti malí násoskové. Na takové nactiutrhání samozřejmě střelhbitě reaguje bubák dosud skrytý mezi hrnci v polici tím, že zeď může dělat každý a že to není žádné umění vypadat pořád stejně a navíc tak nějak strnule. K tomu si přisadí ještě to, že z ní mluví jen a jen závist, že kdyby to bylo technicky proveditelné tak do špajzu chodí taky, s čímž pochopitelně souhlasí i Liškopejrova drobota. „Nu dobrá, já se klidně zbourám a pak ať si je zeď kdo chce!“ lamentuje rozhorčeně a počne se zlověstně vlnit a třást. Do všeho toho praskání se vloží Malchaj svým basovým: „Strašidlo a pidisosky, beze zdi jsme namydlení, už vás vidím jak tu bosky, hopsáte za kuropění.“ Tento strategický tah má na oporu Liškopejrova příbytku zjevně kladný účinek, neb veškeré pazvuky ustanou, nicméně se tento výrok zdá, co se Malchaje týče, poněkud nešťastným. Zdilup a několik již notně „uondaných“ podstolníčků (radikální frakce) se na něj nesmlouvavě vrhnou, popadnou ho za nohy a už ho cpou dveřmi ven, aby se prý nadýchal čerstvého vzduchu, že to jeho senilní hlavě jen propěje (to mi řekněte, kde má stůl hlavu). To by ovšem nebylo, aby se do toho nevložili vedležidláčci jako příkladní strážci pořádku a je z toho mela jako když se potká Nasřib s Tlampionem. Matylda hýká a snaží se skřítky ušlapat, zatímco odkudsi z venku se ozývají mechotlapky sedící na plotě:“Jen mu ji pořádně lískni, konečně se tu něco děje.“
Ještě že se nedaleko ozvou tak známé kroky. Liškopejr, mile potěšen tím, že mu přítel vyšel vstříc, se blíží k domovu a co nevidí. Ve dveřích se zmítá jeho stůl a všude kolem něj se po zemi válí malí nezbedové. Nad tím vším se nese bubákovo: „…se odsuzuje k dvaceti létům roboty.“ „Já ti dám robotu ty strašihubo!“ rozkřičí se Liškopejr a přidá do kroku. Rázem jako když utne. Překotné plácání bosých nožek přehluší krátké zavrzání a pak už nic. Jeden by nevěřil jak rychle se Malchaj může ocitnout na původním místě a všichni zúčastnění ve svých postýlkách, aniž by bylo znát, že se tu před nepatrnou chvílí odehrála bitka jak vystřižená z Tureckého parlamentu. Nyní už je slyšet jenom chrrrrr a fíííííí a občas nějaké to mlasknutí. I Matylda předstírá spánek a to vám povím, že ona, ač je pouhá židle, je nějaký charakter! Liškopejr nevěřícně zírá a už už se chystá spustit hrozitánský povyk (hlavou mu víří slova jako vydědit, recidivista, odvykací kúra a 1568, což je rok, kdy byla skřítkům přiznána veškerá práva), ale bleskurychle si uvědomí, že by to bylo jen mrhání časem a silami (Počkejte zítra holoto!). A tak náš hrdina přistupuje na onu hru a odebírá se, unavený a s hlavou obtěžkanou pochybnostmi o tom, zda svůj úkol zvládne a nezklame Hlaholuska (skřítci ho tímto utvrdili v tom, že během jeho putování budou opravdu nepostradatelní), do starostí prosté snozemě..

---