Ticho - 2

( den druhý )

Teplo, něco mě hřálo do zad. Probudila jsem se do nového dne. Pociťovala jsem novou bolest, tou byl rostoucí hlad. Pokusila jsem se posadit. Zjistila jsem, že pravá ruka mě neposlouchá. Dala jsem se do zkoumání svého těla.

Bylo dost zhmožděné a mělo na sobě spousty ran a šrámů, starších i poměrně čerstvých.. Ruka byla asi zlomená. Včera jsem si to přes veškerou bolest ani neuvědomila. Jedna noha začala opět krvácet, to jak jsem se zkoušela zhodnotit svůj stav. Nebylo to silné krvácení. V levém boku pod jedním z žeber jsem měla dlouhý, na štěstí ne příliš hluboký, šrám. Nejspíš od nějakého ostří. Ta rána na noze byla ve stehnu a další spousta malých odřenin byla následkem prvního pokusu o pohyb k jezírku. Nad pravým okem jsem měla taky roztrženou kůži.

Moje oblečení, jestli se to ještě dalo nazvat oblečením, bylo na mnoha místech rozedráno. Špinavé hnědé hadry zašpiněné krví a hlínou. Kolem kotníku levé nohy jsem měla omotaný kus provazu a taky kolem krku byl další provaz. Na štěstí mě nijak neškrtil. Jeho konec byl rovně zakončen, jako by ho někdo uťal jedním rozmachem meče a smyčka mi volně spočívala na krku.

Nezbývalo mi než jíst traviny okolo mně a doufat, že nejsou nějak jedovaté. Co se dalo dělat, jejich chuť nebyla zase tak hrozná. I když žaludek trochu protestoval, nakonec si to přeci jen nechal líbit, poněvadž mu už nic jiného nezbývalo, jestli se neměl začít trávit sám.

Po „vydatné snídani“ jsem se pořádně rozhlédla po okolí. Dokonalá pustina. Hlinitá, kamenitá krajina se vlnila do dálky. Někde v oné dálce se rýsovali hory a jinde, stromoví. Já jsem seděla na jednom takovém malém kopečku, ne kopci, ale kopečku, z něhož vytékala strouha vody z jezírka. Okolo vyrůstalo pár stromů a nějaké ty keře asi deset kroků ode mne.

Když jsem u toho nejbližšího keříku zahlédla nějaké zlomené větvičky napadlo mě, že bych si mohla vyrobit primitivní dlahu na ruku. Tak jsem taky učinila. Doplazila jsem se ke keříku a po odpočinku jsem započala výrobu dlahy. Samo sebou mi to dalo dost práce a taky se mi to několikrát nepovedlo, takže jsem musela začít znova, ale nakonec se to podařilo. Potom jsem zajistila ještě pár svých zranění a musela jsem si zase odpočinout.

Pár klacíků jsem pracně shromáždila do jakéhosi budoucího ohniště a po malé chvilce jsem našla i křemeny. Hledala jsem něco, co bylo zprvu neurčité. Když jsem však objevila u jednoho ze stromů malou rostlinku, která vypadala jako 5-ti centimetrový stromeček, zaradovala jsem se a vyhrabala ji i s kořínkem. Taky jsem cestou při hledání našla docela vhodný klacek, který mi pomáhal jako opěrná hůl. Měla jsem hold štěstí, protože moje plocha hledání byla poněkud malá, přesto se mi zdála, vzhledem k mé situaci, velká.

Rostlinku jsem pomocí jiných dvou kamenu rozdrtila ještě s jinými rostlinkami. Byly to jakési byliny, ta první, kterou jsem našla se jmenovala Navratsil, byla to léčivá bylinka. A ty ostatní byly taky byliny. Byla jsem ráda, že jsem je našla. Nebylo jich moc ale dohromady měly mít velkou sílu k uzdravení.

Vykřesala jsem jiskřičky a založila tak oheň. K němu jsem přiložila kámen s Navratsilem, aby se trochu zahřál, čímž uvolnil určité látky potřebné k léčení. Jinou směsici bylin jsem si dala na některé rány a nechala jsem proudit jejich hojivou sílu do mého bolavého těla.

Připravený Navratsil jsem pak zkonzumovala. Znovu jsem usnula.

Probrala jsem se z neklidného spánku ve kterém mě pronásledovaly vidiny ztracených obrazů, které věděli, co já teď nikoliv. Slunce dost pokročilo k západu. Protáhla jsem se a pocítila, že léčebná bylinka působila zatím, co já blouznivě snila. Bolest v malých rankách ustala a jenom v těch vážnějších zraněních stále pulsovala. Mohla bych dokonce říci, že jsem se cítila lépe. Mohlo mi to taky jen tak připadat.

Krajina kolem mne byla stále pustá, tichá, možná proto, že mi v hlavě stále zněl hukot. Zdál se mi však slabší a možná i mírnější. Nebo jsem si na něj už tak zvykla, že jsem jej přestávala vnímat. To neumím posoudit.

Hledala jsem něco dalšího k snědku. Moc se mi to nedařilo, byla tu jen ta tráva a našla jsem další Navratsil. Vzala jsem si ho a hodlala si jej připravit zítra. Věděla jsem, nějak instinktivně, že bych ho neměla použít příliš moc najednou. Už jsem se chtěla vrátit ke svému malému ohništi, když jsem objevila nějakou skupinku hříbků. Pozorně jsem si je prohlédla, a zase instinktivně, jsem usoudila, že jsou jedlé. Proč jsem si jich nevšimla už dřív? Asi proto, že jsem nedávala takový pozor.

Po hříbkotrávové večeři jsem se uložila k dalšímu odpočinku. Jakmile jsem nalezla pro své tělo pohodlnou polohu, usnula jsem hlubokým spánkem, po dlouhou část noci, bezesným.