NAIRA část 6. Vhorkém létě bylo bezpečněji... část7 Špatné rozhodnutí

V horkém létě bylo bezpečněji.

    Vystoupili z rychlodráhy. Ohlédla se za zpátky ujíždějící zelenožlutou oválnou věcí, která je tu vyplivla. Za jak dlouho a jestli ji vůbec uvidí, pomyslela si?  Nemohla ještě chvíli od ní odtrhnout oči, jak mizela v dáli. A pak bylo sotva rozpoznat, že tu vůbec něco takového je. Jakoby vše pohltila zeleň okolí. Najednou měla dojem, že ten pocit, že jsou tu jen oni dva s přírodou, je tak nějak jiný, než by měl být. Takový, zvláštní…

    Dorazili ke starému obrovskému rozeklanému dubu. Rail odložil batohy a jal se zkoumat vnitřek jako vždy. Byli už z dosahu kamer. O tom se ubezpečili už několikrát.

    ,,Jo vyšlo to! Našli to!" měl evidentně radost, ,,Dostali zprávu!"

    Věděla, že tu při každé cestě ven něco schovával a někdy i dál a dával znamení, neví přesně jaké...jen se na okamžik ztratil a pak hned objevil...většinou s úsměvem na rtech, políbil ji a šli dál. Nikdy nebyla zvyklá něco z někoho páčit, když nechtěl. Ne, že by nebyla zvědavá, ale nebyla zvyklá tlačit na kohokoli. Však až bude chtít, tak mi to řekne. Nebo až bude potřeba. Aspoň doufala, že až to bude nutné, tak jí to co je potřeba, řekne včas.

    ,,Vidím, že jsi spokojen? Raile, vnímáš mně?"

    ,,Jasně, poslouchám tě. Všechno našli. Aspoň doufám, že to našli ti praví. Mám tu několik nenápadných zpráv, ale o tom později. Jdeme dál."

    Jak jinak? Později! To by nebyl on! Kašli na to. On už jiný nebude. Naira si v duchu povzdychla. Nešlo se jim zrovna nejlehčeji, vzhledem k tomu kolik toho nesli. Byla příliš zamyšlená, než aby si všimla šustotu kolem ní... Rail byl taky jako ve snách, co vyšli od dubu… Procházeli zrovna sotva znatelnou pěšinkou, kterou si nejspíš vyšlapali oni sami, ve vysoké trávě, na louce ve které se dařilo všelijakým křovinám a o otravné hmyzí havěti ani nemluvě…­

    Najednou zařvala! Zařvala bolestí...viděla slizce chlupatou hlavu, žluté zuby zahryzlé do její nohy... pak Raila, odhazujíc co měl v rukách a vrhajíc se k ní... pak už přes slzy, jak se snaží neznámé zvíře odtrhnout... a v ruce už měl zbraň...ale najednou uslyšeli výstřel. Zvíře zakňučelo, pustilo její nohu a zmizelo. Zbyla po něm jen krvavá stopa. Naira ležela na zemi, prudce oddychovala, držíc si právě prokousnutou nohu. Zatínala zuby bolestí…jen slzy se jí hrnuly po tváři..ale zároveň si oddychla, že to  skončilo tak brzo... Kdyby to trvalo déle, asi by omdlela bolestí…

    ,,Klid Nairo, klid! To bude dobrý. Promiň mi to, prosím, promiň. Musím na tebe dávat větší pozor. "

    ,,Na mně?! Jen na mně!" supěla v tuto chvíli, ,,A co ty! Tebe můžou sežrat a já se na to budu dívat? A vůbec! Dej mi nějakou zbraň a řekni mi, co to bylo a vlastně...kdo to střílel?" zarazila se, kdo to zvíře postřelil?

    ,,Sledují nás," oznámil, co věděla. ,,Ale kdo? Zatím nevím, jestli máme doprovod z podzemí, nebo nás našli mí bývalí přátelé," přemýšlel nahlas zatím co hledal lékárničku a po chvilkách se nepřestával nervózně rozhlížet kolem. Nakonec ji popadl do náruče a odnesl na konec louky k lesu, na vyvýšeninu ze které bylo aspoň trochu vidět kolem.

    ,,Tak ještě injekci…“ ošetřil jí zranění, ovázal, dal rychlohojící injenci...zatím měli dobrou výbavu.,,Myslím, že dnes bychom měli přespat u jezera. Neboj, pomůžu ti tam dojít a zítra ti bude líp. Věř mi!," snažil se ji uklidnit, když viděl její výraz. Začala, váhat jestli se nemají vrátit. Ještě je čas, nejsou daleko. A určitě by ji pochopili.

    Příkré, těžko schůdné břehy jezera držely pohromadě spletité snad staleté kořeny bohatě rozrostlých stromů. S mírnými obtížemi ji dostal dolů, vrátil se pro jejich výbavu. Pak našel něco jako doupě, nebo jak by se to dalo nazvat. Přidal na kořeny pár větví a dotvořil docela útulné místečko… Zásob měli zatím dost. Něco pojedli. V lehkých speciálních spacácích, vyvinutých tou nejmodernější technikou v dnešní době, bylo fajn. Mohla se i úplně svléknout. Zima jí nebyla ani trochu.  Léky jí utišily bolest.

    ,,Chceš odpočívat, nebo můžu k tobě?" zeptal se opatrně Rail.

    ,,To víš, že můžeš,"pousmála se Naira.

    ,,Vydrž chvilku, jo dají se zapnout dohromady." Za chvíli ji už držel v náručí, dávajíc pozor na její poranění. ,,Neboj, to bude fajn. Zítra zjistíme, jestli nás sledují oni, nebo mí známí z venku. Podle toho střílení, bych ale spíš myslel na lidi odsud. Možná nás sledují už delší dobu. A jestli chceš zbraň, tak ti klidně nějakou dám, ale napřed mi musíš ukázat, jestli s ní umíš zacházet. A když tak tě to naučím,“ hladil ji, pak ji začal líbat a pak se spolu něžně pomilovali… Usnula v jeho objetí. Bylo jí tak fajn, tak strašně fajn… Kéž by to bylo tak navždy.

    Když se ráno vzbudila, lekla se. Proboha kde to je? Aha, už si vzpomíná. Včera to bylo docela náročné. A co noha, vzpomněla si? No, není to tak zlé, jak se bála. To dělají asi ty léky. No na první dojem, dobrý, ale jak teď se na ni postaví...no, to by taky zatím šlo. Našla něco na sebe a pomalu vylezla z improvizovaného přístřeší. Pohlédla na hladinu jezera, na které se třpytilo ranní slunce. Přivřela oči a nasála čerstvý vzduch do plic.

    ,,Je tu nádherně, že?" jako by jí četl myšlenky, ,,Když si odmyslím všechno to nebezpečí kolem, tak tady venku, jak vy ze zdola říkáte, tak je tu krásně. Jsou tu chvíle, za které stojí za to riskovat i život. A teď když jsi tu se mnou i ty, tak je tu ještě líp. Mám tě rád," objal ji.

    ,,Je mi s tebou dobře," usmála se na něj a dala mu pusu.

    ,,Co noha?" zajímal se.

    ,,Lepší, o hodně. Měla jsem strach, že se budu muset vrátit," přiznala, ,,Ale myslím, že to půjde. Když na mne nebudeš klást velké nároky?" sice usmívajíc se, ale tázavým pohledem zkoumala, co se po ní bude chtít v nejbližších hodinách a dnech.

    ,,Sice tvoje zranění nebylo v plánu," prohlásil žertem, ,,ale neboj, zvládnem to. Pojď, udělal jsem snídani..." předešel ji. Zrovna se chtěla zeptat, kam se ráno vytratil. Byl nasbírat čerstvé, co to je? , vzpomínala, nechtěla se ptát, nikdy venku nic nejedla, radši. Snad jahody? To je jedno. Hlavně když jí chutnaly...

    ,,Tak co, půjde to?" ošetřil ji, ovázal, převzal část její zátěže a část nechali u jezera.

    ,,Zkusím to."

    ,,Jestli chceš, můžem zůstat. Jeden den můžem."

    ,,Už jsme pro ně celou noc a část dne bez signálu a to jsme nedošli daleko. Bylo by jim to podezřelé. Nebudem riskovat. Je nějaká šance, že uniknem jejich signálu?" Naira si vzpomněla, že jsou možná stále sledováni.

    ,,Dobře, zkusíme to," poodešel na chvíli a vrátil se s provizorně vyrobenou holí, ,,S tím se ti možná půjde líp."

    Napřed nevěděla co s ní, ale záhy přišla na to, že to není špatný nápad. Šli trochu pomaleji, ale jinak se vše zdálo jako obvykle. Když se prudce zastavil, už nečekala, až jí dá znamení, by se přikrčila. Automaticky tak učinila. Slyšela jen jeho zrychlený dech. A pak jeho příkazy šeptem: ,,Zpátky! Opatrně, pomalu zpátky! Hlavně pomalu a potichu."

    Připadalo jí to jako věčnost, než se doplazili z nebezpečné mýtiny do bezpečí. Snad do bezpečí. Schováni za hustými křovinami na pokraji lesa, ještě s mrazením v zádech pozorovali, jak skupinka orlosupů; Naira odhadovala jejich rozpětí křídel tak na osm až deset metrů;  hoduje na právě ulovené kořisti. Ze zbytků už nebylo poznat, na jakém zvířeti, nebo zvířatech, si vlastně pochutnávali. Jak je chvíli pozorovali, došlo jim, že kořist je pro ně malá. Všechny je nenasytí. Brzy se budou poohlížet po další. 

    ,,Budeme to muset vzít jinudy," šeptal Naiře Rail, ,,Zvládneš to?"

    ,,Jasně. No pokusím se. Máme snad jinou možnost?"

    ,,Už jsme v bezpečí? Myslíš si, že jsme?"

    ,,Snad. Doufám, že jsme. Aspoň před orlosupy ano," usmál se, když viděl její výraz, ,,No tak, to nebude tak zlý. Musíme se dostat dál. Dál k lidem. Tam bude bezpečněji."

    Cítila se unaveně. Sice se jí rána hojila poměrně rychle, ale v kondici zrovna nebyla. Začínala se bát, že komplikací bude přibývat. Léto bylo krásné a měli rozhodně víc štěstí než rozumu, ale okolí je začíná přesvědčovat, že je venku nebezpečno.

    ,,Jak to, že v minulých týdnech to šlo bez problémů? Máme to tu přece prochozený!           V tomto okolí... nechápu to?" Naira vypadala nešťastně. Nebyla na tyto komplikace zvyklá.

    ,,Bylo horké léto. Víš, i zvířata odpočívala. Byla na ně moc vysoká teplota. Spousta jich nic nedělala a lovila jen nejkrajnějším případě..." snažil se vysvětlit Rail, ,,Neuvědomil jsem si to do důsledků," chytil se za hlavu, ,,Proto nám ledasco prošlo, promiň, uvědomil jsem si to až teď, " vypadal zkroušeně.

    ,,Raile, já si to taky neuvědomila. Slyšíš?!"

    ,,No ale já žil venku! A několik let! A..."

    ,,Já vím. Člověk se pořád něco učí... No tak, to není tak vážné jak se zdá! A každý rok taky mohly být jiné teploty! A vůbec! Svět se neustále mění! A když jsi žil s nimi tak...jak to říct, prostě jsi neměl tu zrovna nejmodernější techniku a vůbec, myslím žes byl rád, žes to přežil!"

    Prudce se otočil, ,,Jo, já to přežil, ale ne Sára! Tu jsem nedokázal zachránit. Nedokázal! Nedokázal!!! Nemohl jsem… Nešlo to..." klesl na kolena a snažil se ovládnout. Snažil se zadržet slzy, ale když ho Naira objala a položila si jeho hlavu na svoje rameno a pohladila ho po vlasech, nemohl už to zadržet...

    ,,No tak, uvolni se, jestli chceš, tak mi to pověz. Jestli ne, tak se nic neděje" snažila se ho uklidnit, ale věděla, že se potřebuje vypovídat. Když ne teď, tak jindy. Nevadí. Teď ví, že on to přežil a pravděpodobně ne jeho přítelkyně, nebo žena. Asi ho to hodně sebralo. Dodnes se s tím nevyrovnal. Aspoň to tak vypadá.

    Chvíli šli mlčky. Hodnou chvíli. Nenaléhala, nevyptávala se dál, až bude chtít, poví jí to. Anebo si to nechá pro sebe a to je teď opravdu jedno…

    ,,Blíží se večer. Měli bychom se poohlídnout, kde strávíme dnešní noc," Rail se začal rozhlížet po krajině. ,,Jo. Támhle by to šlo."

    ,,Kde myslíš?" unavená Naira toho měla tak akorát.

    ,,Támhle u toho skaliska, vidíš? Je tam takový převis, budeme z části krytí, a když rozděláme oheň, tak se k nám zvířata nepřiblíží."

    Nepodívala se na něho zrovna přátelsky: ,,Jsme snad ve středověku?" Kdyby nebyla zraněná a toužila by po větším dobrodružství, tak by byla nadšená, ale v této situaci opravdu neměla náladu. ,,Máme snad modernější techniku."

    ,,Jo, to máme, ale zásoba energie je omezená. Takže bych ji navrhoval využít jindy.

Jestli souhlasíš?" vzal jí hlavu do dlaní, pohladil ji po vlasech, ,,Vím, že bychom mohli použít

kapsli s ochranným štítem, ale její energie není neomezená. Věř mi. Slibuji, že kdyby bylo nejhůř, tak ji využiji. Okamžitě. Fakt nebudu váhat!"

    ,,Dobře, zkusím ti věřit." pokusila se o úsměv, ale věděl, že toho má dnes opravdu dost.

Dá jí další injekci a zítra na tom bude snad líp. Na to, že s jejím zraněním nebylo počítáno, si vede dobře. Mohli být na tom hůř. S jinou by se musel možná vrátit. Ne, že by nepočítal s více variantami, ale...

    Probudil ji něžnými polibky. ,,Ještě si chvilku odpočiň, jestli chceš? Připravím snídani."

    ,,Počkej, pojď ještě ke mně," vztáhla k němu ruce, ,,No tak, nenech se prosit. Pojď sem."

    ,,Vypadá to, že už jsi skoro zdravá?" usmál se, ale nenechal se prosit podruhé. Jen se nenápadně rozhlédl po okolí a ujistil se, že oheň neuhasnul…

    ,,Vypadá to, že ti chutnalo. Teď by sis měla ještě vybrat a vzít k sobě nějakou zbraň. No co koukáš? Sama jsi to po mně chtěla," díval se na ni s mírným úsměvem, aby jí dodal odvahy, ,,No tak. Vždyť sis jich pár vyzkoušela."

    ,,U jezera to bylo bezpečnější. A zkoušela jsem to na ostro poprvé..." sice doufá, že se něco naučila, doposud měla jen základní informace. Teorii zvládla už dávno. Někdy se to učili. Ale s praxí to bylo horší. Neměla možnost, ale teď je v jiné situaci. Měla by poslechnout. Neví, co se může stát, ,,Dobře. Bude lepší pro nás pro oba, když budu mít něco u sebe. Ale nechám si poradit."

    ,,Jasně!" Rail si oddychl… Konečně přistoupila na to, že u sebe bude mít něco na obranu...

Špatné rozhodnutí.

    Naira na tom byla už podstatně líp. Skoro už stačila jeho tempu. I když Rail jí nic nedaroval. Nebo ji zkoušel?   Blížili se k řece. Klestila si cestu divokou přírodou, všelijakými zákoutími. Řítila se i mezi nebezpečnými skalisky. Musí ji  někde přejít. Rail spoléhal na provizorní most. Jinak by museli jít o hodně kilometrů dál. Zabralo by jim to tak asi dva až tři dny navíc.

    ,,Buď to risknem tudy, " seznámil Rail Nairu se všemi možnostmi, nebo…

    ,,Dobře, risknem to."

    ,,Jseš si jistá? Můžem to obejít."

    ,,Ale sám jsi řekl, že ztratíme několik dní. Už nás nemůžou poslouchat, ale naši pozici asi můžou ještě určit. Mysleli by si, že je vodíme za nos. Sem a tam. Ne, půjdeme přímo."

    ,,Tak jo," kdybych aspoň věděl, že nás sledují naši. Pomyslel si v duchu Rail. Nebyl si jist, že se rozhodli správně.

    Opatrně našlapovala na kámen za kamenem, tam kam jí ukázal. Nebylo to jednoduché. Most neexistoval. Nebylo po něm ani stopy. Nezbývalo než věřit mu, že zná cestu. Šlo jim to docela dobře  Chybí už málo. Už jsou u vodopádu. Teď projít kousek pod ním, tak to je ono...

    ,,Ještě kousek a budem na druhé straně, podej mi ruku..." natáhl se pro ni, ,,Nairo, ne...ne

proboha to ne ...NE!!!...NAIROOO...!!!" 

,,NAIRO!!!“

   Zlomek sekundy, jeden uvolněný kámen, jeden nejistý došlap, jeden jediný zlomek sekundy a o něj později natažená ruka s křečovitými prsty, co se nemohou dočkat, až zachytí tu její, avšak… Snad se dotkl jen bříšky prstů jejích… A pak, jen hrůza v očích, vzájemný kratinký pohled a leknutí a děs… Na to se nedá zapomenout…

 Pak už jen viděl, jak se řítí ze skal, jak mizí pod křovisky a stromy pod ním. Málem se vrhnul okamžitě za ní, když ho vytrhnul z jeho zoufalství známý hlas:

    ,,Neblázni, počkej! Na ! Tady máš lano! Chyť se!" pohlédl vzhůru, ano nemýlil se, je to Tomův hlas. Nemýlí se, museli je už nějakou dobu sledovat.

    ,,No tak, chyť se! Na co čekáš!" Tom už se začínal zlobit, ,,No konečně. Co blázníš? Ještě řekni, že nejseš rád, že tě sledujem?" vytáhl ho, jen co jse Rail konečně chytil provazu.

    ,,Nech ho. Nevidíš, že myslí jen na ni? Musíme zjistit, jak hluboko spadla a jestli ještě žije?“

Zei, zajištěn provazy, jal se spouštět níž a níž po skále... Vrátil se nahoru s nešťastným výrazem ve tváři.

    ,,Tak mluv!" rozčiloval se Rail, ,,Kde je?"

    ,,Je mi líto, opravdu, nevidím ji…“ opatrně odpovídal Zei.

    ,,Musím za ní. Okamžitě musím za ní!" Rail začal odhazovat provazy, chytili ho a začali uklidňovat.

    ,,Neblázni, nech toho, nemáš šanci! Nemáš šanci takhle přímo! Pojď, jestli chceš, slezeme tuto skálu mírnou oklikou. Známe cestu. No tak už se uklidni!" Tom se snažil uklidnit Raila seč mohl. Okamžitě se vydali na sestup svou cestičkou. Bylo slyšet Railův zrychlený dech. Bál se. Bál se, že o ni přišel. Měl hrozný strach, že o ni přišel a že se s tím nevyrovná.

                                         ------------------------------------------------

    Když jí uklouzla noha na jednom z kluzkých kamenů, v prvé chvíli myslela, že se snad dokáže zachytit. Když ne o skaliska níž, tak o nějaký strom poblíž. Nevydařilo se. Nešlo to. Úlekem nevydala ani hlásku. Padajíc níž a níž jen slyšela Railův zoufalý hlas, jak ji volá, jménem… A pak ještě něčí… Víc neví.

    Když se probrala a chtěla se zvednout, jen sykla bolestí.. ,Klid, nařizovala si, ,Uklidni se a zjisti co se ti stalo. Jak je to vážné. Jaké máš zranění...'

    Opatrně  se rozkoukala kolem. Pomocí jedné ruky se posadila. Krev? Jo, ale odkud? Po chvíli učinila překvapivý závěr: podřená je hodně, ale vypadá to, že zlomeného nemá nic. To je dobrá zpráva. To je hlavní. Jo, co dál? Věci. Její věci. Kde skončily? Něco pádem ztratila. Ale támhle je jeden batoh...oddychla si.Je to ten základní. Má v něm to nejdůležitější. Další dobrá zpráva. Znamená to, že má šanci. Šanci přežít. Zatím.

    Dobelhala se k batohu. Začala v něm jednou rukou hledat. Vztekle odhazovala nepotřebné věci.  (V tuto chvíli naprosto nepotřebné, jindy by se bez nich neobešla...) Konečně našla to, co hledala...ošetřila si krvácející rány...není to tak hrozné...to zvládne…musí, co jí zbývá…

                                        ----------------------------------------------------